Utři ty slzy (5.)

Kateřina si prožila období začátku na porno scéně. Nikdo jí nebral vážně, spousta lidí na place se k ní chovalo, jakoby tam byla jen na chvíli. To ale jen do té doby, než se trochu víc osmělila.
Radek jí dával čím dál větší prostor, nejdřív jí nechal v některých scénách „pozorovat“ a vzrušovat se. Poté jí věnoval scénu autoerotiky, pokračoval hraním s několika děvčaty ve sprše a potom přišla první soulož.
Nic tvrdého, něžné milování, kde kamera neodhalovala moc a spíš se soustředila na celkový dojem. Kateřina tak získávala čím dál větší jistotu a štábu začínalo být jasné, že se nejedná jen o pouhou „chvilkovku“, jak říkali děvčatům, které si to přišly jen vyzkoušet, protože zrovna potřebovaly peníze. Tu na auto, tu na studia, tu na vysněnou dovolenou, tu na začátek k novému životu, když je jejich životní láska zradila s jinou. Stejně se pak do konce života styděly za svou minulost.

Kateřina byla jiná.
Kateřina byla smyslná, chytrá, měla nápady a po čase působila před kamerou tak přirozeně, že se do ní několik členů štábu zamilovalo, nosili jí květiny a nabízeli sňatek. Vždy je co nejšetrněji odmítla s tím, že se chce věnovat kariéře a na lásku nemá ani pomyšlení.
Lhala jim.
Nejeden večer trávila sama v luxusním hotelovém apartmá, opitá drahým šampaňským, naložena ve vaně s aromatickou pěnou a očima zalitýma slzami.
Uvnitř cítila jen prázdno a za necelý rok získala pocit, že někde ztratila sama sebe. Do rána však nechala všechny tyhle myšlenky někde daleko vzadu za sebou a dopoledne již byla připravená na place, krásná, namalovaná, usměvavá, tak, jak ji znali všichni.
Režisér si jí hýčkal, nenechal ji točit s herci, kteří se jí nelíbili, ani nemusela točit scény, které se jí nějak příčily. Producent jí také do ničeho zvlášť nenutil, byl spokojen se zvýšenou prodejností filmů ve kterých účinkovala, o několik desítek procent oproti filmům ostatním. Celkově začala být známou a vyhledávanou „herečkou“.

„Kateřino, jak ses vyspinkala, zlatíčko?“ uvítal jí Radeček vlídným úsměvem.
„Dobře,“ odpověděla mu unaveně.
„Copak? Je všechno v pořádku? Nejsi nemocná?“ Režisérům úsměv vystřídal starostlivý pohled.
„Ne, v pořádku. Asi jen špatné sny, nic víc.“
„Takže se do toho můžeme dát?“
„Ano.“
„Dobře lidičky, slyšeli jste. Jde se na to! Kamera… Světla… Klapka…“

Na scéně se objevili tři muži a začali se Kateřině „věnovat“. Po půl hodince bylo natočeno a Radeček si vesele mnul ruce.
„Výtečně! Výtečně jako vždycky. Všem díky. Kateřino, bylas úžasná.“
Kateřina, utírajíc si obličej papírovým kapesníkem, se na něj pousmála.
„Zlatíčko, v kolik dnes dorazíš na tu párty?“ zeptal se jí.
„Ach, ano. Ta párty. Opravdu tam musím jít?“ zeptala se utrápeně. „Radši bych si odpočinula. Možná mi přece jenom něco je.“
„Ale no tak, no tak,“ zachmuřil se Radek. „Katko, chtějí se s tebou seznámit někteří gentlemani takových postavení, u nichž není rozumné je odmítat.“
„Co je mi po jejich postaveních,“ zamračila se.
„Kateřino, nech toho. Máš se tady jako princezna, jednou když po tobě něco chceme, mohla bys nám vyhovět.“
„Dobře, promiň. Přijdu.“
„V kolik teda přijdeš, ať jim to mohu vyřídit?“
„V půl deváté.“
„Dobře. Díky, Katko.“
Kateřina se odebrala zpět do svého hotelu. Necítila se dobře. Byla unavená, smutná a chtěla se opít. A hlavně chtěla být sama. Neměla náladu nasazovat falešný úsměv a bavit několik rádoby slušňáků, kteří na ni budou celý večer slintat.
Otevřela šatní skříň a několika ramínkům věnovala zoufalý, tázavý pohled.

Tak, které?

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)