Jakých bylo těch 9 let

Život je boj a jen málokterý nepřítel dodrží taktiky domluvených pravidel. Každý z nás je jen malá ryba v toku času, avšak jedinec si může připravit sousto pro svůj růst. Někteří zůstanou malými a bláznivými (pozn. aut.: s odstupem let přemýšlím, co je lepší), ale ten kdo si stojí za svým, a umí využít chyb protivníka, se může stát gigantem. Bezvýznamná generace v běhu času se může zapsat do dějin na dlouhý úsek života na zemi svými činy, úspěchy a myšlenkami.
Jeden bod zastávající místa na zemi v časovém pásmu se v mnohých z nás podepíše na dlouhé doby žití. Tento bod…, bod jenž nás zasadí sémě úspěchu se nazývá Škola. Když se narodí nový člověk, prochází stádii svého tělesného, ale především duševního růstu, při nichž při nichž nám napomáhá povinná školní docházka, a zabírá pouze malou, ale nejkrásnější část života, a přitom nás připraví na dravý svět kolem. Naučí nás mnohé úskoky v životě. Samozřejmě pořekadlo „S poctivostí nejdál dojdeš“ je pravdivé, no teda bylo pravdivé možná za dob pračlověka, ovšem dnes ten, kdo není dostatečně obratný není povětšinou nic.
Už za dob starověkého Řecka a Říma používali císaři nejrůznější podvody, aby si nashromáždili co největší moc a bohatství. Tyto intriky začínají podle toho, jaký má člověk charakter, ale především v době, kdy se člověk naučí „mluvit“. Jazyk je nejúčinnější zbraň a tvořitel dějin. Ovšem důležitější je mozek, který tyto slova vytváří. Mozek se nám zvětšuje a nabírá na objemu, právě v dobách školní docházky. Velikost se nám zvětšuje také podle zájmů a koníčků.
Někteří lidé mají tak velkou mozkovnu, že se jim říká geniové. Mnozí by si řekli, že mají prostě štěstí, ovšem každá mince má dvě strany, tito lidé jsou povětšinou geniální v jednom oboru. Ve většině jiných jsou duševně handicapovaní. Tak nevím jestli to štěstí.
Já si myslím, že jsem v přemýšlení, ovšem i to má jeden háček, když nad něčím dumám a jsem vyrušen a nebo se zamyslím nad něčím jiným, obvykle na všechno zapomenu. V mé hlavě je možná dobrý počítač se slušným procesorem, ale s malým harddiskem a špatnou pamětí.
A teď přichází ten všemi kýžený den, poslední den, který zakončí svět našeho bezstarostného mládí. Tik, tak, tik, tak hodiny našeho blaženého mládí se krátí s každým okamžikem.
Mezi obdobím narození a dospíváním jsem poznal mnohé a především to, že svět je nespravedlivý, ovšem získal jsem mnoho vědomostí a hlavně, nové přátele. Některé na celý život a jiné právě mezi obdobím dospívání. A tím chci poděkovat celému našemu kolektivu, i on pomáhal utvářet můj charakter někteří už od školky, například Roman, který mě naučil sekat motyčkou (pozn. Autor.: Já za to nemůžu, že mi ve školce bral autíčko a já to vyřešil radikálně motyčkou zaraženou v jeho hlavě), v popředí stojí ovšem nástup do školy. Michal, Roman, Denisa, Tomáš, Tína, Martina, Dan, Verča, Bobina, Markéta, a později příchozí Lucka, kterou jsem stačil poznat s mnoha stran. Samozřejmě žádného člověka nepoznáme ze všech stránek charakteru. Nesmím zapomenout na Ondru, Michala K., Martina, Milana a Filipa. Těm všem patří díky.
Ach ano, ach ne. Blíží se poslední výstup na himalájské schody k budově…budově jenž se nám zapsala do naší duše, a jen na Vás je, jestli na ten čas budete vzpomínat v dobrém, či ve zlém. Pak už víckrát neuvidím zalesněný kopec, komín „hasičárny“, kousek obecního úřadu z mého pohodlného místa za lavicí. Největší poděkování patří celému učitelskému sboru, jenž měl tu trpělivost vtloukat nám moudrost do často dutých kostí lebečních. Děkuji paní ředitelce Janošové, paní zástupkyni Krátké, paní Sakalové, Ščotkové, Tesařové, Štěpánkové, Rovnaníkové, Krčové, Kleinové, Vltavské, Jantošové, a panu Šprinzovi, Kuzníkovi a Večeřovi, že měli tu trpělivost, trpělivost, jenž přesahovala lidské možnosti, že mi vyšlapali cestu do začátku neúprosného života. Přeji všem mým spolužákům, aby vykročili správnou nohou.