Krásný svět II.

Brzy ráno Martina zamířila do pokoje, kde byly dvě nové dívky, Elizabeth Miracle a Tess Hope.
Jak se včera dozvěděla od rodičů, dívky nedávno oslavily teprve jednadvacet let. Byly to dvě nejlepší kamarádky, které se znají již od raného dětství. Nerozlučná dvojka. Prošly společně základní školu, střední školu a vrhly se i na stejnou univerzitu.
A zde prý začaly jejich problémy.
Nejprve to vypadalo nevinně – povídání a psaní o vlastním vymyšleném světě, občasné malůvky, které vyvrcholily v napsání knihy, o které věděly jenom ony dvě.
Nejprve si okolí myslelo, že mají jen bujnou fantazii, díky níž se mohou později stát spisovatelkami, ale opak byl pravdou.
Ale naoko dívky vypadaly zcela normálně, což ostatní mátlo a i Martinu na první dojem. Dívky jí připadaly jako skvělá výzva pro psychiatra.
„Dobré ráno, slečny.“ pozdravila je s úsměvem na tváři.
Dotyčné se akorát zabývaly nějakým důležitým problémem, jak šlo usoudit z gestikulace. Při pozdravu sebou dívky mírně trhly a obrátily zvědavé pohledy k doktorce.
„Doufám, že vaše první noc proběhla bez problémů.“
Prozatím je chtěla nechat v obyčejném nemocničním pokoji, který byl sice jednoduše, ale i tak pohodlně zařízen. Žlutě vymalované zdi ladily s přírodním dřevem postelí podél nich, velkou šatní skříní a stolem se dvěmi židlemi.
„Dobré ráno, paní doktorko.“ Promluvila konečně Elizabeth, její oči zářily štěstím. Martina asi chápala proč. Opět unikly do svého světa.
„Jak se vám vede?“
Tentokrát se slova ujala Tess s plamínkem nezbednosti v očích. „Řešily jsme několik závažných organizačních problémů, ale jinak se nám vede skvěle.“
Mladá psychiatrička přešla ke stolu u okna, kde se usadila na jednu ze židlí. „Organizační problémy?“ optala se zájmem. Tohle byla její práce. Nenápadně se s pacienty spřátelit a pomalu zjišťovat, jaký mají problém.
„Vy si myslíte, že když se s námi spřátelíte, že vám vyzradíme všechno, co chcete slyšet?“ překvapila ji otázkou Tess. „My víme, proč tady jsme. Lidé si myslí, že jsme blázni, kteří mají vlastní svět a nejsme schopny žít v normálním světě. Ale mohu vám zaručit, že normální zcela jsme a dokážeme i tak žít. Nicméně vám nebudeme bránit ve vaší práci. Je nám jasné, že vás živí a navíc může být pobyt na psychiatrii docela příjemný zážitek, ne? Budete na nás dělat nějaké testy a podobně?“
Martina se notnou chvíli nezmohla ani na slovo. Dívky byly rozhodně inteligentní a chápaly, co s nimi a okolím děje. Bude to chtít jiný přístup. Musím hrát jejich hru, pomyslela si doktorka.
Vlídně se usmála. „Jestliže tedy víte, co je mým záměrem, proč jste pomoc neodmítly? Jste již plnoleté, léčení nemusíte přijmout.“
„Jak říkala Tess, pobyt zde může být zábava.“ spiklenecky na ni mrkla Elizabeth.
„Ještě jste mi neodpověděly, co jste probíraly za problém?“ obrátila list Martina. Zafunguje to?
„Zda se pustit do války, nebo ne.“ Zněla prostá odpověď z úst Tess, která se teď zvedla z postele, na které s Elizabeth seděly, a posadila se na poslední židli.
„Válka?“ Myslí snad válku proti okolí? Ano, to by odpovídalo. A nebo to jen na ni zkouší. Není si jista. Sáhne do kapsy, kde se ujistí, že celou dobu přístroj pečlivě nahrává celý jejich podivuhodný rozhovor.
„Copak, zjišťujete, zda stále nahráváte?“ usměje se mile Elizabeth.
Jedna nula pro vás dívky, řekne si v duchu Martina. Ano, teď ji dostaly. Usměje se a zvedne se k odchodu.
„Jídlo vám bude vozit sestra, prozatím a až přijde moje zábava, zajdu si pro vás.“ s slovy se s nimi rozloučila.
Dívky jen pokrčily rameny, začaly se smát a opět utekly do svého světa plného překvapení a splněných snů.