Já chci taky 2 - Šarvátka

Od tý doby má malá sestřička se snažila dodržet svého slibu, chodila pravidelně k logopedovi a cvičila svůj jazyk. Ale jak už to bývá, tak ve svém úsilí po nějaké době polevila. Ani já nezapomenu, kdy jsem byl takto matkou donucen. Z jejího rozmaru jsem musel, jak už jsem povídal, nosit dívčí šaty a vypadat jako dívka a chovat se tak. Ale to vše smyl čas, dnes už vycházím základku a čeká mě střední. Sice moje máma pořád neupustí od toho, abych byl jako dřív, ale i tak se nám žije spolu dobře.

Dnes je již poslední den školy, potom jsou prázdniny a po prázdninách první ročník střední, už se těším. Nejprve, co určitě udělám, než přijdu ze školy domů, tak se stavím se spolužáky v kavárně a uděláme spolu velkou rozlučku, i když vím, že mě od šesté třídy nemají moc v lásce. A potom se sám stavím do karaoke baru se sestrou. Ale nejdříve vše po pořádku, teď se musím umýt a oblíct.

Zašel jsem do koupelny a opláchnul jsem si obličej, pak čištění zubů a nato oblíkání do svátečních šatů. Vzal jsem si tu nejlepší košili, kravatu a kalhoty. Jen jsem se navoněl, prohlídnul, zdali mám čisté nehty a dal jsem si do úst bonbon na svěží dech.

Když to viděla má sestra, tak vyvalila oči, jak mi to sluší. " Bráško ty vypadáš oplavdu švihácky." " Dík Yu, pokud mě omluvíš, tak už musím jít." Yu jen na mě vyplázla jazyk a řekla: " No no, nemusíš hned na mě spisovně, nehlaj si na nic ty elegáne." Potom se obrátila ke mně zadkem a zalezla do svého pokojíku.

Já jenom zakroutil hlavou a zaťukal na dveře: " Hele lady, nemáš jít náhodou taky do školy," ze dveří se ozvalo. " Jo, jo, neboj ty, diktátole, už jdu, pokud mě necháš převlíct." Ihned na to vstoupila do mého pokoje máma a též na mě vykoulila oči a vyprskla smíchy. " Kam se chystáš, na nějakou obchodní transakci." " Ne, chci jen vypadat decentně." " Ah, hmmmm, no a nevezmeš si tenhle prstýnek, hodil by se ti k tomu obleku," ukázala mi zlatý prsten s růžovými kamínky ve tvaru růže. " Mami, já myslel, že toho už necháš, ale ty jsi snad nenapravitelná, uvědom si konečně, že jsem kluk a ne holka." " No dobrá hned se tak nečerti." V tu chvíli vylezla Yu z pokoje v nádherných růžových šatičkách. "

Hele, Yu nejsou náhodou mí, že jsou to moje starý šaty," trochu rozčileně jsem řek. " No tak, nezblázni se, jen jsem si je půjčila, stejně na co ti jsou, neoblíkneš je a navíc jsem si myslela, že už v holčičím nechodíš, sestřičko." " Yu, přestaň mě provokovat, takhle mi neříkej. To sis dovolila moc." " No, tak plomiň Keii." " Neříkej mi Keii, víš, že to nesnáším." " Tak ty mi zas neříkej Yu,"

takto jsme se hádali celou dobu, než se do toho vložila matka: " Nechte toho hašteření oba, už je pozdě musíme jít!" Okamžitě jsme oba umlkli a vyšli jsme z bytových dveří do výtahu a z výtahu rovnou na parkoviště do auta.