Utři ty slzy (7.)

Prohlížela si ho se stále větším zájmem. Tmavé vlasy, hnědé oči, perfektně střižené černé vousy na bradě. Byl vyšší než ona, zhruba o půl hlavy. Sympatický úsměv. Atletická postava.
Byl by z něj dobrý pornoherec, pomyslela si.
„Jaké je Vaše jméno?“ zeptala se, když jí podával skleničku s alkoholem.
„Theodor. Prarodiče jsou původem ze Španělska. Byl bych ale rád, pokud byste mi říkala Teo.“
„Tak tedy ještě jednou, dobrý večer, Teo.“
„Dobrý večer,“ odvětil jí s úsměvem. „Co kdybychom se na chvíli posadili,“ naznačil rukou k nedalekému stolku se dvěma židlemi, odkud se právě zvedal nějaký pár.
„Ráda,“ odpověděla mu Kateřina.
„Tak tedy, Teo, co mi o sobě prozradíte?“
„Co by Vás zajímalo?“ odpověděl jí otázkou.
„Čím se zabývám já, moc dobře víte, co kdybyste mi naoplátku prozradil, čím se zabýváte Vy?“
Theodor se na chvíli zamračil. Sklopil zrak ke své skleničce s nápojem a pozoroval ledovou kostku, kterou začal rozpohybovávat nakláněním sklenky do různých stran.
„Importem,“ promluvil po chvíli.
„Zajímavé. Prozradíte víc?“
„Nezlobte se, nemohu.“
„Když se to tak vezme, máme něco společného. Import-export,“ ukázala na plochou obrazovku, kde se právě odehrávala jedna z vášnivějších scén.
Oba se zasmáli.

Ve stejný okamžik do klubu vstoupil Paolo. Z každé strany do něj byla zavěšena blondýnka. Obě krásné, ale s tupým výrazem chodících loutek.
Kateřině ztuhnul úsměv na tváři. Paolo? Co ten tu dělá? Naposledy o něm slyšela, když odjížděl na delší dovolenou do Itálie.
Paolo pomalu procházel předsálím a vychutnával si obdiv přítomných dam a uznání mužů.
„Promiňte,“ vyhrkla Kateřina na Teodora, rychle dopila zbytek vodky, zvedla se od stolku a namířila si to rovnou k Paolovi.
Když se s ním v polovině sálu střetla, zastavil a věnoval jí tázavý pohled.
„Paolo, já… snažila jsem se s tebou spojit…“ začala nervózně.
„Promiňte, my se známe?“ zeptal se jí.
Šok jí sebral všechna další slova z úst.
Paolo si jí prohlížel a jakoby se snažil vzpomenout, odkud tuhle slečnu zná.
„Co to je za nicku,“ ozval se s přehrávaným odporem blonďatý houpací kůň po jeho pravici.
Paolo blondýnu ignoroval, stejně tak Kateřina.
„Opravdu se omlouvám, ale nevybavuji si Vás. Byl jsem teď dlouho v zahraničí. Možná, že jsme se krátce potkali před mým odjezdem. Nicméně, tady je má vizitka. Ozvěte se mi, možná bych pro Vás měl zajímavou nabídku.“
Podal jí do ruky kartičku. Beze slova jí přijala, ačkoliv už od něj jednu takovou v minulosti dostala.
Usmál se na ní, krátce poklonil hlavu a pokračoval směrem do hlavního sálu. Blondýnky se nechaly vděčně táhnout.
Kateřina v tu chvíli ztratila pevnou půdu pod nohama a musela se hodně přemáhat, aby zastavila deroucí se slzy.

„Je všechno v pořádku?“ ozval se za ní starostlivý hlas.
Otočila se.
Teo se na ní zadíval.
Aniž by mu odpověděla, prohlásil: „Jdu objednat další pití.“
„Děkuji,“ špitla Kateřina.
Za chvíli opět seděli u stolku a oba se mlčky věnovali svým nápojům.
„Omlouvám se. Myslím, že bych měla radši jít,“ začala po delší chvíli Kateřina.
„Zůstaňte, přece si nezkazíte večer nějakým hlupákem.“
„Máte pravdu,“ řekla rozhodně. Proč by si měla kazit večer takovým povrchním bodačem? Co je jí po Paolovi, jen ať si užije ty svoje podržtašky, a ještě líp, ať od nich něco chytí.
„Takže?“ zeptal se Teo, když se mu začalo zdát, že měla v plánu dokončit větu, ale zastavila se myšlenkami v půli.
„Alkohol. Spousty alkoholu,“ usmála se na něj Kateřina.
„Měl bych něco lepšího,“ prohlásil s úsměvem a tajemným výrazem ve tváři.

Nacházeli se v odlehlé místnosti, kde k nim pronikala hudba jen tlumeně. Před Kateřinou se na stole nacházely dvě bílé, symetrické čárky vytvořené z jemného, sněhově bílého prášku.
Theodor vyndal z náprsní kapsy svého saka krátkou, stříbrnou trubičku. Se zájmem ho pozorovala.
Jeden konec trubičky přiložil k levé nosní dírce, pravou nosní dírku si přimáčkl ukazováčkem pravé ruky, naklonil se nad stůl a pod druhým koncem začala jedna z bílých čárek rychle ztrácet na své délce. V polovině se zastavil. Trubičku odložil, lehce zaklonil hlavu a se stále přiškrcenou pravou nosní dírkou, v několika intervalech, krátce a hlasitě nasál vzduch. Potom celý postup opakoval pro druhou nosní dírku. Na stole tak zbyla už jen jedna bílá čárka. Podíval se na Kateřinu.
„Je to ten nejlepší kokain, jaký tu můžete vůbec sehnat.“ Podal jí stříbrnou trubičku.
Musela se usmát. Tak absurdní situace. Podobné scény sice pozorovala v různých filmech, a několikrát se i přistihla, že přemýšlí, že by to snad chtěla i vyzkoušet. Ale teď už nešlo jen o hypotetické kdyby.
Trubička se na ní vyzývavě třpytila a bílá čárka se, snad pod vlivem alkoholu v její krvi, začala kroutit a přeměňovat z perfektní přímky na křivku. Křivku, která jí začala něco připomínat. Otazník.
„Nemusíte, do ničeho bych si Vás nedovolil nutit. Myslel jsem si ale, že zrovna dnes večer by Vám to přišlo vhod.“
„V pořádku, já jen… ještě nikdy jsem…“ řekla přemýšlivě Kateřina.
„Ještě nikdy? Tak to mě překvapuje, myslel jsem, že lidé z vaší branže…“
„To samozřejmě ano, ale není to pravidlem,“ odpověděla Kateřina spíš pro sebe.

Najednou se jí opět vybavil Paolův nechápavý pohled z dnešního večera. Postupně se jí střídaly v představách krátké vzpomínky. Hotel. Pokoj. Paolo. Tělo, smyslné tělo. Nechápavý výraz. Otazník. Smutek. Lítost. Vypjaté tělo orgasmem. Ruce, vzdalující se ruce. Paolovy ruce.

Uchopila stříbrnou trubičku a přesně podle zapamatovaného postupu napodobila Theodora.

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)