Melisa Kapitola 2.

Z klidné chvilky nás vytrhlo drnčení telefonu. Dago i Mo s sebou trhli, Bucík nadskočil, zato Kaila doslova vyletěla, takže jsem se převrátila na záda, a zalezla pod postel, kde se třásla strachy.
„Sakra,“ zaklela jsem a zvedala se na nohy, abych mohla jít pro ten zatracenej telefon. To už ale mezitím zařídil Dago a nesl mi sluchátko, ze kterého se ozýval dobře známý hlas:
„Takže to jsi ty Dago? Doufám, že ho aspoň neseš Melise..“
„No nazdar,“ vyštěkla jsem místo pozdravu.
„Och, co způsobilo tvou nesmírně dobrou náladu?“ otázal se mě mile Denny.
„Vyplašils mi Kailu!“
„To je mi ovšem velice líto.“
V jeho hlase slyším ironii a naštvu se. Chvíli je ticho.
„Ale no tak Mel, víš přece, že mě to mrzí. Jenže ona si musí zvyknout na různý strašný zvuky jako je telefon. Teď pozná, že jí neublížil a čím častěji ho uslyší, tím dřív si zvykne, to přece víš.“
„No jo, máš pravdu,“ povzdychnu si. „Když ale ona za mnou přišla nahoru, chápeš?“
„Fakt? No vidíš, to je pokrok,“ usměje se Denny. Aspoň myslím, že se usmál.
„Jo, jenže hned tady začne drnčet telefon.“
„Já se ti omlouvám. Víš co, dej mi ji k telefonu.“
„Cože?“ užasnu. Můj nejlepší kamarád je vážně blázen. Ale ne není. Se zvířaty to umí báječně, hlavně s koňmi, jeho taťka byl profesionální jezdec, ale pak spadl a narazil si záda. Doktor mu zakázal jezdit a tak si zařídil malou rehabilitační jízdárnu a má úspěch. Dennyho máma je učitelka češtiny a dějepisu a pokud nás zrovna nenapomíná za nespisovné mluvení nebo nám nevypráví o historii, je docela v pohodě.
S Dennym se znám teprve necelý rok, vlastně od září, ale připadne mi, že se známe mnohem dýl. První den jsme přišli oba pozdě, já o chvilku dřív a měla jsem hrůzu z toho, že si budu muset za někým přisednout. Nejsem typ, který se seznamuje zrovna lehce. Dokud někoho neznám, jsem zamlklá a nevím o čem s ním mám mluvit. Proto jsem si dost oddychla, když jsem viděla poslední prázdnou lavici vzadu u okna. Sotva jsem klesla na židli, objevil se ve dveřích Denny a přejel celou třídu očima. Ačkoliv zbývalo ještě asi pět volných míst, když nepočítám sebe, zamířil právě ke mně. Možná se na mě tenkrát pár holek naštvalo, Denny je totiž třídní idol.
Docela vysoký, tmavé vlasy i oči, krásnej úsměv a parádní postavu. Holky na něj letí, ale on si jich moc nevšímá. Tvrdí, že jsou to namyšlený fifleny a o ty, že teda rozhodně zájem nemá. Byla jsem překvapená, že šel za mnou, protože se nepovažuju za zrovna nejkrásnější. Ačkoliv hodně lidí mi říká, že jsem mimořádně pěkná. Já nevím, nějak se o to nezajímám, protože mi nezbývá čas. Ráno musím nakrmit zvířata, když přijdu ze školy zase zvířata a večer učení. Ale nestěžuju si, protože mě to baví a chci být taky veterinářkou.
„Není zdvořilé usínat, když se s tebou baví kamarád,“ ozve se z telefonu pobavený hlas.
„Eh promiň“, vytrhnu se z přemýšlení a zalechtá mě v nose.
„Heepčííí!“ Přímo do sluchátka.
„No tohle taky není zrovna nejslušnější,“ uchichtne se Denny.
„Jak ti vlastně je? Mám v plánu za tebou po škole zajet. No už zvoní, tak já končim, Kailu pozdravuj a vyřiď jí, že už po mně nemusí tesknit, protože ji za chvilku navštívím.“
Zasměju se: „No jasně, měj se.“
Jdu odnést telefon a cestou zpátky se zastavím před zrcadlem. Kouká na mě černovláska s tmavě modrýma mandlovýma očima, rovným, teď už ne moc červeným nosem a štíhlou postavou. No jo, naši mi furt vyčítají jak jsem vychrtlá, jako bych pořád něco nejedla. Ušklíbnu se na sebe, nakouknu do svého pokoje a hvízdnu na psy. Dago i Mo okamžitě vyskočí a já pocítím nutkání jít přesvědčovat Kailu. Pak se ale rozhodnu, že budu tvrdší a tak na ni jen tichým hlasem zavolám a jdu dolů do kuchyně. Postavím na čaj a nakouknu do ledničky, co mi mamka nechala k obědu. Vytáhnu zapékané brambory a když se skloním, abych si vytáhla okurek, spatřím velkou čokoládu s nalepeným papírkem, na kterém je napsáno: „Nejez mi ji, Mel!“
Brácha. Jednou ho vážně zabiju. Dělá jak kdybych mu jedla všechno co si koupí. To už je tento týden třetí nápis. Steve bydlí na koleji a sem dojíždí jen na víkendy. Tento týden má ale volno, a když si v pondělí od kamaráda přivezl kus dortu (vážně jsem netušila, že je jeho), neodolala jsem a snědla ho. Myslela jsem, že mě rozporcuje na malý kousíčky. Ale jinak se máme rádi, nevyměnila bych ho za nic na světě.
„Do… do.. do háje!“ zaječí najednou Steve z ordinace. Jsem si ale naprosto jistá, že chtěl říct něco jiného. Rozběhnu se tam s Dagem v patách.
„Co tady provádíš?“ zeptám se, sotva otevřu dveře a vzápětí se rozchechtám. Brácha se snažil vytáhnout Arnoldovi větvičku z křídla, výsledkem byl rozzuřený Arnold, který kolem něj splašeně poskakoval, občas ho cvakl do ruky nebo do břicha a teď po něm ještě začal opakovat: „Do... do.. do háje!“ Arnolda přivezli včera a ani našim se nepovedlo mu větvičku vytáhnout, protože si na ni prostě odmítal nechat sáhnout. Ovšem v mluvení je to velmi učenlivý papoušek.
Naši se rozhodli počkat na starého pana Hervidyho, který jim v ordinaci občas pomáhá a sám je chovatelem různých ptáků. Steve se ale zřejmě rozhodl zkusit to na vlastní pěst.
„Můžeš se přestat smát a říct mu, ať toho nechá?“ osopil se na mě Steve.
„Říct mu to samozřejmě můžu, ale nejsem si moc jistá, jestli mě tak úplně pochopí,“ snažila jsem se zachovat vážnou tvář.
Společnými silami, jsme Arnolda strčili zpátky do klece, i když nám u toho nadával, že jsme zbabělí šmejdi. Nevím, kde se tohle naučil.
„A co ty tady vlastně děláš?“ zamračil se na mě brácha.
„Máš ležet v posteli!“
Zamrkala jsem: „Jen jsem si šla pro čaj.“
„Tak val nahoru, já ti ho přinesu,“ strkal mě Steve ze dveří.
Nestačila jsem se divit, a když jsem se na schodech otočila, viděla jsem, jak mi tam sype mé oblíbené čtyři lžičky cukru.