O jednom večeru na chatě

Celý den byl dost parný a večer zavládlo dusno, které se dalo krájet. Ptáci létali dost nízko a vše nasvědčovalo bouřce první velikosti. V ten den jsem podnikl s přítelkyní výlet do oblasti Povltaví, jenž se nechtěně změnil v třiceti kilometrovou túru. Iveta si po návratu na chatu naštvaně počítala boláky na chodidlech a máti mi po telefonu vynadala, že jsem se zbláznil.
A tak jsme zmožení vedrem a výletem seděli na houpací lavičce, načež mi do všeobecné dusné atmosféry zazvonil mobil. Volala mi máti a vyděšeně mi oznamovala, že v Praze šíleně lije, kanály nestíhají a silný vítr ohýbá stromy. Hned mi došlo dřív, než to vyslovila, že se tohle boží dopuštění určitě přižene nad chatovou oblast. Pak z mobilu následoval příval slov, který se týkal toho, jak mám zabezpečit zahradu s chatou. A tak jsem oznámil přítelkyni, co budeme muset podniknout.
Na zahradě toho bylo dost, co mohlo větrem ulétnout a nebo nesmělo zmoknout. Tudíž jsme začali pobíhat kolem chaty jako dva blázni, kteří se připravují na konec světa. A do toho mi opětovně zazvonil mobil, tentokráte však volal otec.
I on barvitě líčil průtrž mračen nad matičkou Prahou, ale jeho jedinou starostí bylo, abychom vyprázdnili co nejvíce plných sudů. Když jsem Ivetě sdělil změnu naší činnosti, tak to vypadalo, že zažiji předčasnou bouřku. Brzo jsme tahali velké konve plné vody ze sudů a zalévali všechno možné. Přišlo mi to absurdní, protože obzor hrozivě zčernal. Bouřka se tudíž blížila a mně zase zazvonil mobilní telefon. Opět volal otec a bylo mi souzeno si vyslechnout, co máme a nemáme zalívat, a také v jakém množství. Moje zkonstatování, že stejně bude lít jako z konve odbyl s tím, že v mnohých případech nad chatovou oblastí jen sprchne a pořádně zaprší jen u Vltavy a Sázavy. V následujících minutách jsme se dozvěděl jaké stromečky a keříčky v zahradě i za plotem se musí zalít.
S hrůzou jsem si záhy uvědomil, že je toho na zalití spousta. Otec totiž měl mánii v sázení stromů a keříčků různých druhů. Přítelkyní jsem požádal, aby zalévala jen v zahradě a já jsem začal kropit vše možné mimo zahradu. Už nevím kolikrát jsem absolvoval cestu ze zahrady a zpět. Ale bylo to mnohokráte, načež mi opětovně zavolal otec. Příval dotazů, jak zalíváme, mne rozpálil do ruda. V prvním okamžiku jsem chtěl mobil zahodit co nejdále. Otec mne však uzemnil hláškou, že je potřeba trochu odčerpat pumpou bazén, aby v lijáku nezačal přetékat. Moje odpověď, že tu přeci pořádně pršet nebude se minula účinkem v podobě jeho přísného hlasu.
Zanedlouho jsem stál u bazénu a snažil se nasadit starou pumpu, kterou ve své zelenonatírací mánií otec natřel na zeleno, ale barva se z ní loupala ostošest. Souboj dopadl jedna nula pro pumpu poté, co mi spadla na nohu. Chvíli jsem za nadávek poskakoval kolem bazénu a Iveta mne pobaveně pozorovala. Já jsem se však nehodlal vzdát a pumpu se mi nakonec podařilo nasadit. Ale moje pumpování netrvalo dlouho. V ruce mi náhle zůstala její pohyblivá část a nešla mi nasadit ani za živého boha. Nebylo moudré do pumpy kopat, protože jsem se opět držel za prsty chodidla a nadával jsem jako špaček.
Mezitím se nebe nad chatovou oblastí začalo rychle zatahovat a v dálce nad zalesněnými kopci se blýskalo na časy, přičemž bylo slyšet dunění hromů. To už se také začal zvedat vítr a za okamžik spadly první kapky. Bouřka se přihnala vzápětí spolu s prudkým lijákem, který začal divoce bušit do oken chaty. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je otevřené okénko v koupelně. Po otevření dveří jsem zjistil, že by se dalo celkem solidně vykoupat v dešťové vodě. Na to jsem však neměl pomyšlení a podařilo se mi rychle okénko zavřít. Vzápětí přítelkyně křičela, že nám lije do chaty půdními okénky. Ta byla otevřená, jelikož se v nich nacházely síťky proti hmyzu. A tak jsem rychle vylezl po schodech na půdu, na jejíž podlaze vznikla podlouhlá louže, což se mi nezdálo být dobrou skutečností.
Sotva jsem slezl z půdy, tak mi zazvonil mobilní telefon. Volala mi máti a ptala se, jestli už také u nás lije. Já jsem taktně pomlčel o mé zavírácí akci na poslední chvíli, načež se z mobilu ozval hlas otce. Ten mi sdělil, že u okapu, jímž teče voda ze střechy chaty podzemním tunélkem do bazénu, je velký kbelík. A ten je nutné odstranit, aby voda tekla tam kam má. Též jsem se měl podívat na sudy a případně jeden částečně vyprázdnit, aby se voda nevalila po betonovém chodníčku kolem chaty. V bundě jsem vyběhl ven, kde z nebe prudce padaly proudy vody a zjistil jsem, že všechny sudy přetékají ostošest. Nechápal jsem, jak za takovou krátkou dobu se prázdné sudy dokázaly naplnit. Má snaha o odebírání vody v prvním sudu, do něhož prudce tekla voda, byla marná. Co jsem vylil, to tam zase nateklo. Poté jsem se rozeběhl k okapu, kde byl onen kbelík. Po jeho odstranění příval vody způsobil, že na jednom místě začal přetékat i bazén. Zanedlouho jsem se zcela promočený a naštvaný vrátil do chaty.
To však nebyl konec. Přítelkyně mi sdělila, že venku zůstala zavěšená houpací lavička. V ten moment jsem zařval jako lev a chytl jsem se za hlavu. A tak mne neminul návrat mezi proudy vody. V záblescích blesků jsem postřehl, že kovová část zasazená do země je vyvrácená a ta houpací část nikde není. Objevil jsem jí naraženou na plotě u okrasných keřů. Ty byly polámané a tušil jsem, že tohle otce nepotěší. Sundávání lavičky ve větru a v přívalovém dešti bylo dost náročné a skončilo roztrháním jejího potahu. Promočený snad až na kostní dřeň jsem dotáhl lavičku do chaty. Iveta mi řekla, že jsem blázen a můj otec taky. Já se jen unaveně usmíval, zatímco venku řádily rozkácené živly, přičemž jsem si uvědomil, že chata nemá hromosvod. Sdělil jsem to rezignovaně přítelkyni a ta jen otevřela zkoprněle ústa. Inu, byl to poněkud náročný večer.