V nouzi poznáš přítele...

Připadala si hrozně, tak mizerně se už dlouho necítila. Měla pocit, že se stala jediným – boxovacím panákem, na němž si každý okolo kompenzoval své vlastní mindráky. Nikoho však nezajímalo, jak se cítí ona – a to ji bolelo. Tahle chvíle pro ni měla hořkou příchuť, která procházela každým svalem jejího unaveného, byť mladého těla. Myšlenky jí samovolně vířily hlavou a nedokázala se koncentrovat. Pokaždé, když se o to alespoň pokusila, byla nucena se navrátit k té či oné myšlence, jenž stále více zaměstnávala její mysl. Cítila, jak duševně slábne. Zdálo se, že tentokrát už upadne na kolena a nedokáže vstát.
Bylo jí smutno, tak moc smutno… Jako by svět plakal a ona s ním. Obklopoval ji šedý stín, z kterého se nedokázala vymanit. Mechanicky snad začala věřit, že se něčím skutečně provinila a teď je potrestána.
Upřela svůj kalný a nepřítomný pohled kamsi do dálky. Srdce jí v hrudi klidně tlouklo a bledá tvář ještě více zesinala. Ztěžka se nadechla. Měla pocit, že byl jejím plicím odepřen vzduch. Nebyla to pravda. Jen každá další aktivita, jíž musela vykonat, jí připadala těžší a těžší.
Ještě před pár hodinami byla přesvědčená, že už ji nemůže nic rozhodit. Věřila totiž, že se již dostatečně obrnila proti realitě, která se na ni občas šklebila až moc. Mýlila se. Není odolná… nebo alespoň ne tak, jak chtěla. Pořád byla lehce zranitelná. Ještě pořád. Stále v ní dřímala naivní idea toho, že svět přeci není až tak krutý. Pořád tupě věřila – i přes to všechno. Teď se nad svou hloupostí mohla jen pousmát. Na to avšak neměla dosti sil.
Měla pocit, že se dusí, ale neuměla tento pocit přesně klasifikovat. Potřebovala utěšit, chtěla naději, i za cenu, že by byla jen relativní a nebo lživá. Bylo jí to jedno. Toužila po něčí přítomnosti, po troše lásky od někoho, komu opravdu věří a kdo ji dokáže respektovat a brát jako sobě rovnou. Nenáviděla ty lháře, kteří na ní hledaly chyby tak intenzivně, až začala věřit ve svou vlastní zkaženost. Byla zklamaná…hodně zklamaná. Tato rána byla velmi hluboká a krvácela více, než kterákoliv jiná.
„Já nevím, co mám dělat..“ zašeptala vyčerpaně bezbarvým hlasem, který se třásl pod tíhou všech emocí, které v sobě nosila.
Potřebovala mluvit. Toužila po seberealizaci a potřebovala někoho, kdo by jí naslouchal. Měla štěstí, měla někoho, kdo byl ochoten ji poslouchat a kdo ji ukonejšil tak, že pak viděla svět o něco pozitivněji…. Za to mu byla hrozně vděčná a nikdy mu to nezapomene, protože se přesvědčila, že v nouzi opravdu pozná nejlepšího přítele…