Melisa Kapitola 3.

„Spí, ale klidně ji vzbuď, nemusí se válet celý odpoledne.“
Slyšela jsem hlasy, kroky a pak se otevřely dveře a dovnitř vpadl brácha s Dennym.
„Máš návštěvu, ségra, tak nechrň,“ zašklebil se na mě Steve a odešel k sobě do pokoje.
„Nazdar marode,“ usmál se na mě Denny.
„Uáááhoj,“ zívla jsem.
„Nemusíš dávat tak najevo, že tě moje návštěva tak nudí,“ zamrkal na mě Denny a sklonil se, aby podrbal Moa na břichu. Mo hned začal blaženě funět a Dago šel Dennyho pozdravit. Měli ho rádi a on měl rád je, už mi s nimi mockrát pomohl.
„A kde máš Kajlu?“ podíval se na mě.
Rychle jsem se otočila na místo, kde byla posledně a pak jsem si zklamaně povzdychla:
„Asi už je venku.“
V té samé chvilce se ozvalo zakňučení a Kajla se vynořila zpod mé postele.
Rozzářila jsem se.
„Ty jsi tady prcku? No hodná Kajlinka, moc hodná,“ hladila jsem ji.
Denny na ni promluvil tichým mírným hlasem: „ No ahoj kočko, panička mi tě nechtěla dát k telefonu. Kdybych nebyl skromnej, řekl bych, že žárlí, co myslíš?“
Kdyby se v tu chvíli Kajla nezvedla a nevydala se pomalu k Dennyho, hodila bych po něm polštář. Ale nechtěla jsem ji vylekat, tak jsem jen mlčky sledovala, jak Denny pomalu natahuje ruku. Když Kajla nedůvěřivě zastavila, ruku odtáhl a posadil se na zem. Celou dobu z ní nespouštěl oči.
„Tak ona ti říká prcku jo? Přitom si pomalu vyšší než ona. Taky bych byl naštvanej, ale vem si Daga, ten to musí snášet taky.“
Kajla zamířila přímo k němu, sedla si a dívala se na něho svýma krásnýma smutnýma očima.
„No hodná holka,“ pohladil ji Denny a usmál se na mě.
Posmrkla jsem. Není to žádná novinka, Kajla k němu vždycky nakonec přijde, ale pokaždé jí to trvá. Já na ni taky musím zavolat, sama od sebe za mnou ještě nepřišla. S výjimkou toho dnešního dopoledne, kdy se vydala za náma do pokojíčku.
„Nebreč Mel, až uvidíš tu kupu učení co ti nesu, bude se ti chtít brečet ještě víc.“
Denny vstal a začal se přehrabovat v tašce. Konečně vytáhl modrou složku a podal mi ji.
„Na, všechno jsem ti okopíroval, abys to nemusela opisovat, to by sis užila.“
„Jé díky,“ vyskočila jsem z postele a byla nesmírně ráda, že Denny píše čitelně.
„No jo, pro tebe všechno. A pro vás čokoládu,“ vytáhl tři balíčky a hodil je všem hafanům. Teda Kajle ho pěkně podal, aby se nelekla.
„Samozřejmě psí,“ dodal, když viděl, že se chystám protestovat. To už se Dago olizoval až za ušima, Mo zběsile vrtěl ocáskem a Kajle se rozzářily oči.
„Hlavně mi tu nadrobte a naslintejte,“ poradila jsem jim a dívala se, jak Moovi kapou sliny na parkety. Ještěže nemám koberec.
„No tak jim něco dopřej,“ stáhl si mě Denny na klín.
„Tak a teď udělej ááá.“
Zakuckala jsem se. „To si hraješ na doktora nebo co?“
„Samozřejmě. Nezapomínej, že můj děda je doktor a když jsem byl malej tak jsem mu každý léto pomáhal.“
„Jenom sis myslel, že mu pomáháš. Nechtěl, abys mu překážel, takže tě vždycky poslal co nejdál pro peprmintovou mast nebo obvaz nebo pro něco podobnýho.“
Zatvářil se dotčeně. „Teda jak tohle můžeš říct. Já se tu trmácím takovou dálku, jen abych ti přinesl sešity, který jsem ti mimochodem všechny složitě okopíroval..“
„Spíš tvoje mamka je okopírovala ne?“ skočila jsem mu do řeči.
Zarazil se a zamračil se.
„Dobře, jak chceš, už pro tebe nikdy nic neudělám, když si nevysloužím ani kapku vděčnosti.“
Zasmála jsem se.
„Ale Denny, já ti přece jsem vděčná,“ objala jsem ho.
V tu chvíli mi mamka zaklepala na dveře.
„Mel?“
„Jo mami, pojď dál,“ zavolala jsem, rychle jsem se vymanila s Dennyho objetí a stoupla si.
Bylo by mi hrozně trapný, kdyby nás takhle někdo z mé rodiny viděl, i když samozřejmě všichni ví, že jsme kamarádi. Ale i tak.
„Ahoj Denny,“ usmála se na něj mamka, „nemám vám něco přinést?“
„To je od vás milé, paní Hartenová, ale já už budu muset jít. Píšeme zítra z matiky a z bioly a já se na to ještě nepodíval.“ Pak pohlédl na mě.
„Ty to asi psát nebudeš Mel, ale na matiku se možná podívej, znáš Petersona.“
Ušklíbla jsem se: „No jasně, už ho slyším: Slečno Hartenová, VY byste se na matematiku stejně ani nepodívala, nemám pravdu? Takže si to pěkně napíšete a nesnažte se mi tvrdit, že se to snad doučíte do příště.“
Denny i mamka se zasmáli. Mamka už si vyslechla spoustu historek s naším úžasným matematikářem, takže už ji nic nepřekvapí.
„Vlastně jsme nic moc novýho nedělali, jen trochu víc rozebírali ty rovnice. Takže pokud to nechceš vysvětlit, tak já půjdu, musím ještě vyčistit koně.“
„Jo jasně, to nějak zvládnu, takže ještě jednou dík moc,“ usmála jsem se na něj a vyprovodila ho ke dveřím.
„Tak ahoj zítra,“ rozloučil se se mnou a já se vydala zpátky do pokojíčku podívat se na matiku.