Druhá šance

Seděla v prázdné nevinně bílé vaně, ramena až u brady a ruce je pevně objímaly. Dívka se houpala ze předu do zadu, až ji její dlouhé černé vlasy poskakovaly sem a tam a skrývaly temně zelené oči plné bolesti.
Tak tohle byla Morgain. Dvacetiletá dívka z Los Angels, města andělů, ale ti ji scházeli. Nebo snad ne? Ale proč by jinak byla sama v tak těžké situaci? Bez nikoho. Rodiče sice měla, ale ti žili daleko a nemohli nic tušit o jejím psychické stavu. A přátele ztratila dávno. Její anděly…
Zamyšleně pozorovala dno vany a po tvářích se jí začaly stékat slzy. Jedna po druhé, uspořádaně za sebou a téměř neslyšeně dopadaly na tu bílou čistotu.
Brzy ale už bílá nebude, zasměje se Morgain v duchu,
Stačí jedna jediná věc. Jedno říznutí a bude konec.
K tomu potřebuje dvě věci, odhodlání a odvahu. Ona ale tu odvahu ztrácela, prozatím. Ač si to nechtěla přiznat, stále byl pro ni její život drahý, měl určitou cenu. Možná mizernou, ale přece jen…
Narovnala hlavu vzhůru a pohlédla do zrcadla.
Viděla v něm odraz osoby, kterou nepoznávala a bála se jí.
Mrtvolně bílá tvář, temně zelené zamyšlené oči, nafialovělé rty a ještě mokré stopy po slzách. Už ale neplakala.
Zavřela oči. Nechtěla se už vidět. Nenáviděla se. Nenáviděla okolí, které ji nechala opuštěnou.
Jedno říznutí a bude po všem…

„Slečno! Slyšíte mě?“ ozve se ženský hlas z podivné dálky.
Morgain třeští hlava. Cítí podivný tlak na levé ruce.
Pokusila se otevřít oči. Ta bolest, co jí projela. Naprosto ohromující a paralyzující.
„Morgain.“ tentokrát promluvil mužský hlas. Táta
Otevřít oči. Musím. Na to jedině se teď soustředila. Nevnímat tu ohlušující bolest.
Konečně!
Pomalu se začala rozhlížet kolem sebe. Nad její skláněla mladá žena v bílém plášti. Doktorka, domyslila si. Vedle seděl její otec. Co ten tu dělal a co se vlastně stalo?
„Jsme na cestě do nemocnice.“ řekla žena v bílém, jako by jí četla myšlenky. Aha. „Váš otec vás našel v koupelně v pořádné kaluži krve. Snažila jste se nejspíše podřezat si žílu na levé ruce. Jaké štěstí, že měl u sebe klíče, takže mohl vejít do bytu. Právě včas. Kdyby se tam neobjevil, nejspíše byste do pěti až deset minut vykrvácela. Ale teď klidně ležte. Brzy bude všechno v pořádku a potom si s vámi promluví doktor, psychiatr.“
Opět pomalu zavřela oči. Styděla se podívat se na otce. Stačil ten kratičký pohled na jeho ustrašené či.
Mají mě za blázna. Chtějí na mě jít s psychiatrem. Ale já jsem normální.

O dva dny později seděla v pracovně nemocničního psychiatr. Místnost působila uklidňujícím dojmem. Nebyla jako zbytek nemocnice bílá, ale plná hřejivých barev. Od světle žluté až po sytě červenou. Morgain se zde cítila pohodlně. Jen ta červená ji připomínala krev. Svoji vlastní.
Automaticky se chytla za obvázanou levou ruku, která se teď pomalu hojila.
„Posaďte se prosím, slečno.“ pokynul jí doktor směrem k židli před pracovním stolem.
Mlčky přešla na druhou stranu místnosti a snažila se pohodlně usadit. Bohužel to ani nešlo. Ne proto, že by byla židli vystlaná molitanem a potažená semišem nepohodlná, ale byly to spíše obavy, co se zde odehraje a co s ní bude po tom všem.
„Věřím, že vám je zřejmé, z jakého důvodu se koná naše dnešní sezení.“ přívětivě se na ni usmál, když se posadil naproti.
Přikývla. Prozatím se nezmokla na slovo a stále se držela pravou rukou raněné ruky. Co raněné. Pořezané. Od ní samé.
„Můžete mi slečno Morgain říci, jak jste se v posledních dnech cítila?“
Jak? Mizerně. Sama. Toužící po vysvobození. I když teď se bojím zemřít. Mám tě ráda tati, tys mě zachránil. Jsi můj anděl… Ale kde jsi byl před tím? Hm?
„Morgain…“
Probrala se ze zamyšlení. Ach ano, jak se cítím. „Opuštěně.“ vypravila ztěžka ze svých úst. Jeden b neřekl, jak může být těžké mluvit.
„Žila jste sama?“
Pouze přikývla.
„Věřím, že vám není příjemné o jistých záležitostech mluvit, ale věřte mi, že se vám uleví.“ Usmál se, čímž odhalil své krásně bílé zuby. Teprve teď si ho Morgain pořádně prohlédla. Byl to postarší muž, ale přesto se štíhlou postavou a veselým úsměve s rošťáckýma očima, které se ale uměly tvářit přísně. Přesněji řečeno rošťácky přísně a k tomu tmavě hnědé prošedivělé vlasy. Musela se usmát.
„Jsem rád, že se usmíváte. Ale měli bychom se posunout dál.“
„Myslíte si, že mě zavřou? Na psychiatrii?“ vpadla do řeči doktorovi. „Já tam nechci. Jsou tam samí blázni. A to já přeci nejsem.“ smutně vzdychne. „Jen jsem byla opuštěná.“
„A proto to řešíte smrtí?“ přešel do protiútoku doktor.
„Vždyť jsem živá.“
„Nebýt vašeho otce.“ dodal.
„Ale poučila jsem se ze své chyby. Vím, že i když je člověku mizerně, smrt není východisko. Nebo tedy ano.“
Doktor na znamení zájmu zvedl pravé obočí.
„Vždyť už pak nic není.. jenom svoboda. Teda podle toho, co se říká. Ale to by se ta sebevražda musela povést. Ale víte… jak jsem ležela v té sanitce a věděla, že mi jde opravdu o život, uvědomila jsem si, že tohle přeci nechci. Chci žít.“
Doktor se pohodlně opřel do židle. „Jsem rád, že to slyším slečno, tohle se tu často nevidí, a proto mě to velice těší. Přesto si ale myslím, že bude potřeba, abyste docházela alespoň za mnou. Několik rozhovorů. Pomohou vám.“
Ustrašeně na něj pohlédla. Bude tedy jenom jako poloviční blázen? A hlavou ji vrtala další otázka, na kterou se musela doktora optat.
„A myslíte si, že dostanu druhou šanci na život?“
„Tu už jste přeci dostala, tak si ji važte.“