Návštěva železničního muzea

Taková návštěva železničního muzea může být dost zajímavá a dá se při ní toho dost zažít.
Sotva jsem s přítelkyní došel k muzeu, tak se naše pozornost soustředila na několik vraků parních lokomotiv. Iveta je hned vzala útokem, což mne vůbec nepřekvapilo, protože ta byla schopná vlézt i tam, kam se nedalo. Brzo jsem jí viděl, jak jako ta fretka ony staré lokomotivy hbitě prolézá. Současně se divila, jak je možné, že tyhle historické lokomotivy jsou v takovém špatném stavu. Sdělil jsem jí, že na tom není nic k divení, protože v tomhle státě chátrají mnohé historické věci i objekty. Poté začala spekulovat, že by se ve sběrně za tyhle vraky mohly utržit dost slušné peníze. A tak jsem si hned v duchu představil, jak ona potají organizuje odvoz nějaké parní lokomotivy do sběru starého železa.
Náš pokus o proniknutí do areálu muzea bez placení se nezdařil, a tak jsem museli zaplatit vstupné. Poté jsme došli k několika starým vagonům a naší snahou bylo do nich nastoupit. Záhy jsem byl k vidění, jak stojím zapříčení na schůdkách jednoho vagonu a lomcují jeho klikou. Brzo jsem začal tušit, že dveře jsou zamčené, načež pro mne následovala ztráta rovnováhy a pád na zem. Iveta se rozesmála a prohlásila o mně, že jsem nešika, ale i její snaha o vniknutí do vagonu byla marná. A jelikož schůdky byly dost vysoko nad zemí, tak při jejich scházení se také posadila na zem. A já jsem jí řekl to, co ona prohlásila o mně.
Netrvalo to dlouho a došli jsme k nějakému pracovnímu vagonu. Přítelkyně opět předvedla, že je schopná vlézt na všechno. Za okamžik totiž hbitě lezla po železném žebříku, aby se záhy ocitla na střeše vagonu. Poněkud pozdě jsem jí upozornil, že přehlédla ceduli, na niž je napsáno, že se na vagon nemá vstupovat. Sdělila mi, že o té ceduli ví, načež začala mít starosti, jak bezpečně sleze po žebříku nazpátek. Lezení po něm dolů jí trvalo dlouho a já jsem fungoval jako zachytávač jejího případného pádu. K tomu nedošlo, ale poté, co zůstala viset na posledních příčkách, tak jsem jí musel sundat. A poblíž nacházející se návštěvníci muzea, se nestačili při pohledu na nás divit.
Moje tušení, že i další prohlídka muzea neproběhne v klidu, se brzy vyplnilo. Když jsem stál na plošině strojvedoucího a zkoumal jsem veškeré páčky, tak se náhle ze sousední lokomotivy ozval jakýsi muž. Ten stál zapříčený s obrovským batohem a taškou v ruce v otvoru, jímž se vchází na plošinu strojvedoucího. K mému úžasu nemohl tam ani zpátky a volal, jestli by mu někdo nepomohl. Vzápětí se objevila Iveta a začala mu iniciativně pomáhat. Zapříčený muž se po několika marných pokusech rozhodl ze zad sundat batoh. Ten málem zavalil mou přítelkyně, načež za její pomoci po schůdkách slez dolu. A protože onen pán začal opět s batohem i tou taškou lézt do další lokomotivy, tak jsme se rychle od vystavených lokomotiv vzdálili.
Brzo naší pozornost upoutala jedna vyhybka. Přítelkyně se jí okamžitě snažila přehodit, ale to se jí nedařilo, a tak jsem se o to začali snažit společnými silami. Po chvíli vyhybka změnila polohu a my jsme se ocitli na svých zadnicích s pocitem, že jsme tahali řepu. Mou snahou poté bylo zase vyhybku dát zpátky, ale ta se nějak zasekla a já jsem přes ní přepadl a rozplácnul se na zemi.
Zanedlouho jsme si to zamířili do depa, v němž se nacházela velká lokomotiva, jejíž kola byla jen o málo menší, než já. Obcházel jsem tuhle úchvatnou parní lokomotivu dokola, přičemž mi neunikla ta skutečnost, že Iveta někam zmizela. K mému úžasu jsem jí po chvíli spatřil, jak leze ke komínu lokomotivy. Vůbec jsem nechápal, jak se jí tam podařilo dostat. Vykřikl jsem, aby okamžitě slezla, protože tohle hrozilo pěkným malérem. Po chvíli seskočila s naštvaným výrazem v obličeji, jelikož zjistila, že je na mnohých místech svého oblečení umazaná. Na jejích světlých kalhotách se zvláště vyjímaly černé čmouhy a i v obličeji poněkud zčernala. Začal jsem vtipkovat, že jí takhle umazanou vykážou z vlaku, což jí ještě více naštvalo.
Po vyjití z muzea jsme si to namířili k pumpě, co byla na nedalekém nádražíčku. U ní si Iveta špínu po oblečení ještě více rozmazala a poté s protaženým a naštvaným obličejem nastoupila do vlaku. Oběma nám neuniklo, že mnozí lidé na ní užasle hledí a mně bylo jasné, že to byla na dlouho dobu poslední návštěva železničního muzea.