Velký černý značkovač

Přicházelo to na něj vždycky v neděli.
Krátce po dvanácté hodině.
Všem kolegům z jeho práce zrovna servírovali jejich dobře cvičené manželky sváteční obědy a oni si mezitím četli noviny nebo hráli s malými dětmi, poletujícími po bytě jako malé mušky nad octem. Těm vážnějším z nich hrál ve věži Jazz a za rytmů My Funny Valentine mohli zavřít oči a vychutnávat si pohodu barevného života. Některým zase postačil ke štěstí film pro pamětníky, v němž mohli obdivovat herectví někdejších elegánů a krásu žen.
Představoval si, jak někde v jiné domácnosti muž jako on krčí nos, aby zastihl vůni kuřete, vepřového či hovězího a jeho ztuhlý žaludek se již těší, jak se pár minut po poledni výtečně nají a bude celé odpoledne relaxovat a sbírat síly na další pracovní týden.
Pracoval v týmu asi dvanácti lidí a o deseti z nich věděl, že přesně takto tráví svoji vysněnou neděli. Jedenáctý byl homosexuál, dvanáctý byl on.
Nástěnné hodiny ukazovaly přesně dvanáct hodin a tři minuty.
On seděl v křesle a pozoroval, jak se rafička s přesností pohybuje vpravo.
Měl na sobě sportovní sako, žluté tričko s nápisem, modré džíny a své oblíbené hnědé boty. Dlouhé černé vlasy měl načesané dozadu a na nose nasazené velké brýle na dálku. Pár dní se neholil a na tváři měl husté strniště.
Vzal igelitku, která ležela na stole, a vyndal z ní malé kožené pouzdro. Otevřel jej. Do poutka v něm byl zasunut tučný černý fix. Bílým písmem na něm bylo napsáno „Big black marker“. Když se přesvědčil o obsahu svého penálu, opět jej zavřel a vložil zpátky do červené igelitky. Vstal a podíval se z okna. Venku byl zrovna krásný, slunečný den. Překrásné nedělní poledne. On ale místo kachny cítil ve vzduchu zápach lihu, vycházející z jeho igelitové tašky.
Za pár minut opustil svůj byt a nasedl na městskou hromadnou dopravu. V džínech, sportovním saku a červenou igelitkou v ruce.

V autobuse bylo ten den opravdu teplo a ulice města byly vylidněné, jako tomu o nedělních poledních bývalo zvykem. Seděl u okna, pár sedadel za řidičem a pozoroval domy, kolem kterých autobus projížděl. O dvě zastávky dál si do prázdného autobusu přisedla mladá slečna. Mohlo jí být kolem dvaadvaceti a ve skutečnosti nebyla tak krásná, jak si jí z předního sedadla autobusu představoval. Vzhledem k horkému počasí byla spoře oděná a jemu přišlo, jakoby mu to ženy v tomto období dělaly naschvál. Věděli, že je starým mládencem a že se mu líbí více, než je v jeho věku běžné. Nebyla to jen záliba, byla to posedlost. Ta se ale odehrávala jen v něm, navenek byl až příliš plachý na to, aby byl schopen některou z žen oslovit.
Dívka, která přistoupila, si všimla, jak na ní zírá. Sedla si sedadlo za něj a pohodila provokativně dlouhýma nohama tak, aby zjistila, co to s podivným mužem udělá. Toho polil pot ještě více, než před tím a spěšně s igelitkou v ruce vystoupil hned na příští zastávce.
Park.
Zde vystoupit nechtěl.
Vydal se tedy po chodníku vpřed a rozhodl se, že na místo, kam se chystá, raději dojde. Byl jen pár ulic od centra města. Procházel kolem domů a v jedné malé uličce se zastavil a zadíval se přes ulici na otevřené okno v prvním patře. Přes zataženou záclonu viděl zapnutou televizi. Na prvním programu dávaly politickou debatu. Z bytu byly slyšet nespokojené výkřiky muže, podle hlasu zhruba tak stejně starého, jako je on. Odněkud z místnosti mu hlasitě přikyvovala jeho manželka.
Chvíli poslouchal, jaké nadávky si z protějšího okna vyslechne a pak se opět rozešel vpřed. Pravá ruka byla od křečovitého svírání tašky celá mokrá.
Procházel samými vedlejšími cestami a baráky vypadaly stále opuštěněji. Zahnul doprava do velmi úzkého průchodu mezi domy. Již z dálky na něj svítila šesticiferná tabule s jackpotem. Mezi velkými obytnými domy byl malý nonstop bar naskládaný jako šišatý míč pod hráči amerického fotbalu. Na dveřích několik nálepek pivních značek a ve výloze položený bílý papundekl, aby kolemjdoucí neviděli dovnitř.
Ještě nikdy zde nebyl a stejně tak jako tomu bývalo vždycky, když vcházel do nových míst, cítil velmi patrné stádium vzrušení. Volnou rukou si prohrábl vlasy a vešel dovnitř.

Lokál byl velmi malý. Na levé straně byla naskládána vedle sebe šestice automatů a vpravo dominoval vysoký bar se třemi vysokými židličkami. Podíval se na dveře v lokálu, vedoucí někam hlouběji do baru. Nebyl zde žádný zákazník. Kdo by také v neděli ve dvanáct hrál automaty v takovém pajzlu. Jedinou známkou života byl barman, obtloustlý holohlavý muž, kterému mohlo být tak pětatřicet, ale od pohledu vypadal jako o patnáct let starší. Černé triko měl umazané od nějaké tekutiny a po buclaté tváři mu stékaly kapky potu.
Muž došel k baru a zasednul na prostřední židli.
„Přejete si?“
„Cože?“
„Povídám, přejete si?“
„Jasně. Chtěl bych gin s tonikem.“
„Tady neředíme.“
„Dobře, tak jenom gin.“
„Ehm.“
Barman se pracně otočil, vzal do ruky nejbližší sklenku a z plastové láhve, která vypadala jako minerální voda, ji naplnil.
„Tady to je.“
Muž si jen srknul, zašklebil se a vrátil sklenku zpátky na pult.
„Fuj, to je ale hnusný. Vy tu nemáte lednici?“
„Když se vám to nelíbí, tak tady nechlastejte.“
„To máte recht, hnusnější pití jsem dlouho nepil.“
„Bude to stát třicet šest korun.“
„Nezaplatim vám ani korunu.“
„Hele, já za svý pití neručim. Měl jste na to myslet, než jste sem šel.“
„To máte asi pravdu.“
Muž zašátral v igelitce a vytáhl malou černou peněženku.
„Zaplatim vám, ale chci vás vo něco požádat.“
„No?“
„Máte tady hajzl?“
„Jasně, ale jenom pro zákazníky.“
„Vždyť jsem teď vypil asi tři milimetry týhle teplý sračky!“
„No dobře, tak jděte, jsou to támhlety dveře.“
„Dík za ochotu.“
„Neni vůbec zač.“
Muž se zvednul a nechal na stole dvě dvacetikoruny. Vešel do dveří, na které barman ukazoval.
Dostal se na úzkou chodbičku, ze které vedly dvoje další dveře. Pánské a dámské záchody. Vstoupil do těch, na kterých byla nakreslena silueta muže.
Místo obyčejné toalety s umyvadly a pisoáry byly dveře na pánský záchod obyčejnou kabinkou. Přesně tak, jak to měl rád. Žádný zbytečný prostor navíc, jediná mísa, na kterou si za den sedne klidně i třicet lidí. Třicet lidí, kteří se zbytečně nudí. Třicet lidí, jenž zde v této kabince stráví i pět minut svého života a ničím novým jej neobohatí. Prostě třicet různých lidí.
Vešel dovnitř a zavřel dveře. Zaklopil mísu záchodovou krytkou a sedl si na zavřený záchod. Celá kabinka byla sice špinavá, ale jako pracovní materiál téměř bezchybná. Se zavřenými dveřmi měl kolem sebe velmi málo místa, což mu vyhovovalo. Dlouho neviděl takto zanedbanou toaletu.
Tahací splachovadlo, betonová podlaha, žádný toaletní papír v dohledu a mísa stejně vypadala jako denně používaná. Klidně i třiceti lidmi za den. Zeď nalevo nebyla dotažená až ke stropu a malá škvíra na vrchu spojovala dámský i pánský záchod. Postavil se na mísu, aby se podíval vedle, ale byl na to příliš malý.
Opět si sedl a vyndal z červené igelitky pouzdro. Rozepnul jej, vzal do ruky černý fix, odložil uzávěr a předklonil se. Dřevěné dveře byly matné a naprosto ideální. Začal psát těsně vedle kliky.
„Možná jste si toho ani nevšimli, ale země v tomhle baru je v úhlu stodevadesát stupňů. Víte, co to znamená? Že serete nakřivo. Jupiter.“
Zasmál se a otočil se ke zdi nalevo.
„Lepší nežli dívčí zrada, teplá prdel kamaráda. Jupiter“
Dopsal, vložil fix zpátky do penálu a ten zase do červené igelitky. Odešel ze záchodu a vstoupil zpátky do baru. Barman jej pozoroval nedůvěřivýma očima.
„Nemáte tam umyvadlo, možná na vás zavolám hygienika.“
„Polibte si prdel.“
„Polibte si jí sám.“
Barman si odplivnul na pult a muž mezitím prostoupil kolem automatů a odešel z lokálu.

V 12:43 dorazil do nové čínské restaurace na Benešově ulici. Měl hlad a tak si poručil nudle s bambusovými výhonky.
Docela mu chutnalo.
Zde už byly záchody jiné kategorie. Nové, prostorné.
Řada umyvadel se zrcadly, bílé dlaždice, bodová světla, pisoáry a pět kabinek.
Vlezl do té prostřední. Za ty dlouhé neděle věděl, že nejvíce lidí chodí právě na prostřední záchody.
Na dveře a plastová ohraničení kabinky napsal několik svých rčení. O pár minut později vyšel s červenou igelitkou zpátky do víru velkoměsta.

O půl hodiny později prošel branou na několikapatrové parkoviště k obchodnímu domu. To, že tady ještě nikdy nebyl, jej napadlo až dnes ráno. Přitom bylo téměř jasné, že tady nějaké záchody být musí.
A také že byly.
Odbočil na nouzové schodiště a v druhém patře jej bílý nápis WC na zeleném podkladu navedl do dveří.
Průměrné záchody.
Ani špína, ani čisto.
V jedné ze dvou kabinek načmáral svůj vzkaz a dal si záležet na slovu „Jupiter“. Nikde v blízkosti tohoto parkoviště se ještě nepodepsal a tak si dával pozor, aby jeho podpis byl zapamatovatelný a zřetelný.
Z čínského jídla jej bolelo břicho a tak byl nucen odložit svoji červenou igelitku a zůstat v kabince o něco déle, než mu bylo zvykem.

Zhruba ve tři dorazil na fotbalový stadion. Tam mu jeho práce zdejší uklízeči stále mazali. Ani tato neděle nebyla výjimkou.
Tentokrát na kabinku nic nenapsal, ale nakreslil cosi, co připomínalo planetu. Měl to být Jupiter, ale vypadalo to spíše jako fotbalový míč. Posléze odešel trochu rozmrzelý z fotbalového stadionu pryč.

Když stál na autobusové zastávce, přemýšlel, kam by ještě zašel. Byl zvyklý v neděli „pracovat“ až do čtyř hodin, ale poprvé v životě nastala situace, že neměl kam jít. Přemýšlel.
Vytáhl z červené igelitky malý úzký zápisník. Měl ve zvyku si do něj vždy v neděli večer psát, kde všude za celý den byl a co na kterou kabinku napsal. Otevřel první stránku. Jeho první záznam byl zhruba rok a půl zpátky. Jako první měl zapsanou úhledným písmem jen benzínovou stanici pár kilometrů za městem. Tenkrát to ještě nebylo plánované. Dříve si v neděli ráno přivstal a jel se automobilem podívat někam do kraje, kde to ještě neznal. Prošel za několik let tolik rozhleden, hradů a jiných památek, že by mu záviděl lecjaký starý turista.
Kdysi se vracel z návštěvy jednoho osamělého zámečku, dávno opuštěném a ve zchátralém stavu, a cestou zpátky dostal příšernou chuť na Coca Colu. Nechtěl čekat, dokud nedojede domů a nezaloví ve své ledničce doufaje, že nalezne jednu plechovku a raději zastavil u benzínové stanice. Nádrže měl dost, tak jen zaparkoval auto na vyznačené zóně a koupil si jednu litrovou láhev. Původně si jí chtěl vzít sebou do auta, ale když viděl dřevěné lavičky před stanicí a venkovní slunečný den, raději si vypůjčil u pumpaře skleničku a celou Coca Colu do deseti minut vyžahnul.
Chtěl vstát, ale bolelo jej břicho. Plastový obal od limonády spadl na zem, a když se předklonil, cítil tehdy neodkladnou potřebu navštívit toaletu. Spěšně si půjčil klíč od pumpaře, který když viděl ten náhlý přísun kofeinu do jeho těla, soustrastně se na něj při předávce usmíval.
Močil do mísy, protože pisoáry na zdejších toaletách nebyly. Trvalo mu to asi minutu a nakonec si musel sednout na zašpiněné prkno a trochu si odpočinout. Na zemi se válela černá fixka. Teprve tehdy si všimnul vzkazu na záchodě. Stálo tam: „Nikdy nečmárejte na dveře kabinek.“ Připsal tam: „Jdi se vysrat, Jupiter.“
Připadalo mu to tehdy hrozně vtipné a zábavné. A od té doby na benzínové stanici za městem nebyl.
Vyndal tedy z kapsy mobilní telefon, zavolal si taxi a vydal se směrem k pumpě.

„Počkejte tady,“ řekl řidiči a podal mu do ruky několik set korun.
„Dobrá.“
Muž vystoupil a zahleděl se po krajině. Připadalo mu to jako včera, když zde poprvé nakreslil svůj podpis na dveře kabinky.
Prošel kolem benzínových nádrží – mohlo být kolem čtvrté a nestálo zde žádné auto. Tehdy tady byl také sám.
Vešel dovnitř. Pamatoval si přesnou tvář pumpaře a potěšilo ho, že je tady ten samý co kdysi.
„Dobrý den,“ pravil a usmál se na muže, když se před ním otevřely vysouvací dveře.
„Zdravím.“
„Co si přejete?“
„Prosil bych klíč od záchodu.“
„Aha, to si ale budete muset něco koupit.“
„To jsem nevěděl.“
„No jo.“
„Tak mi dejte jednu malou Colu.“
„Dobře, patnáct korun.“
Muž vysypal na stůl tři pětikoruny a pumpař mu dal malý klíček.
„Díky.“

Záchody byly úplně na druhé straně stanice. Když si muž odemknul, stanul před ním úplně stejný pohled jako kdysi. Prošel kolem umyvadla a vešel do kabinky, ve které zažil své nedělní poprvé.
Zavřel dveře a otočil se.
Byly celé popsané.
Sundal krytku mísy a posadil se. Snažil se číst pomalu a vnímat text.
„Nikdy nečmárejte na dveře kabinek.“
„Jdi se vysrat Jupiter.“
„Zdravím Jupitere. Tvé průpovídky si čtu již několik měsíců téměř na všech záchodech v tomto kraji a jsem za ně rád. Je v nich dost životní moudrosti a řekněme si to na rovinu, sedět několik minut na záchodě je nuda. Měl jsem možnost dumat nad některými tvými texty a myslím, že jsem pochopil tvojí duši. Mám pro tebe něco, co by tě mohlo zajímat. Přijeď na veřejné záchodky v baru Leguán v centru. Tvůj obdivovatel, Saturn.“
Muž dočetl a nechal penál s černou fixou ležet v červené igelitce. Upravil si své sportovní sako a opřel se o nádrž s vodou za sebou. Přečetl si Saturnovu výpověď ještě jednou a v hlavě mu šrotoval malý výkonný stroj.
Co pro něj ten tajemný Saturn má? Skutečně našel přítele díky své nedělní zálibě? Nebyl si jistý. Jediné, co věděl, bylo, že se chce jít podívat do baru Leguán. Bylo to jen několik uliček od hlavního náměstí a navštívil jej už před dlouhou dobou. Nechtělo se mu vytahovat blok, protože si byl téměř jistý, že to muselo být někdy před pěti měsíci. Pamatoval si na bar jako na úplně normální malý lokál s jackpotem, o něco lepší než ten, který navštívil dnes. Alespoň v něm tedy byly lepší toalety.
Vyšel ze záchodu, zamkl a klíč vrátil zpátky pumpaři. Ten se na něj ještě podíval a položil mu na stůl dvě koruny.
„Okradl jsem vás. Ta Cola stála třináct korun.“
„To je jedno, nechte si to.“
Roztěkaně vyběhl z místnosti směrem k taxíku. Taxikáři bylo vedro a měl otevřené okénko.
„Prosím, hoďte mě k baru Leguán do centra. Víte, kde to je?“
„Pane, abych moh dělat taxikáře, musim tohle město znát líp, než kdokoliv jinej.“
„Jo, to máte pravdu,“ pravil muž, když se usadil na zadní sedadlo a taxikář se rozjel po silnici zpátky k městu.

Bar Leguán se skutečně hodně změnil.
Majitel zde nahodil novou fasádu a stejně tak byl lépe vybaven i uvnitř. Z nehezkého baru tak vznikla docela solidní hospůdka a muž měl po vstupu do ní strach, že cokoliv, co mu chtěl jeho obdivovatel vzkázat, by už mohlo být smazané, vyhozené nebo nějak jinak odstraněné.
Červenou tašku nechal ležet v taxíku. Řidiči dal předtím dalších pár set navíc a řekl mu, aby ještě chvilku počkal, že je hned zpátky. Bylo už skoro pět hodin podvečer a nad městem se začínalo smrákat. Takto pozdě ještě nikdy v neděli po barech nechodil. Leguán byl plný lidí. Proto vždy dělal jen do čtyř – v pět už může na záchodech na někoho narazit.
Kývl na barmana.
„Dobrej, prosim vás, můžu použít váš hajzlík?“
Snažil se mluvit jako případný zákazník.
„Ale jo, poslužte si. Vod toho tady je.“
„Dík.“
Usmál se na něj a prošel do malé chodby nalevo. Na nově opravené zdi bylo hnědým písmem napsáno „Toalety“.
Dámské… Pánské.
Bar se změnil, záchody zůstaly stejné.
Zapadl do pánských a zastavil se před zrcadlem. V ruce měl plechovku s Coca Colou, kterou vypil ve voze, stiskl ji a hodil ji do koše pod umyvadlem. Vešel do kabinky, ve které před několika měsíci načmáral svůj vzkaz okolí. Jak bylo jeho zvykem, zavřel, srazil krytku od mísy a posadil se. Vedle kliky byl napsaný jeho vzkaz „Nad hospodou táhnou mraky, vyser se a táhni taky. Jupiter“. Když tam teď seděl, musel sám sebe pokárat, protože trapnější výrok už jen sotva mohl vymyslet. Jeho krátký vzkaz ale někdo přeškrtnul. Zdálo se, že úplně stejnou fixou Big Black Marker, jakou používá i on.
Pod jeho přeškrtnutým vzkazem byl napsán další komentář.
„Vybíral jsem pečlivě bar, kde ti odepíšu, Jupitere. Bylo mi ale předem jasné, že to musí být někde, kde už si použil tento svůj starý výrok. Ty už si ho totiž jednou použil. Vzhledem k tomu, že si své skalpy jistě zapisuješ, by ti mělo dojít, kam si jej napsal. Byl to rovněž bar a v současné době je uzavřen. Když ale zajdeš za něj, najdeš otevřenou šachtu vedoucí přímo do kuchyně. Z té potom projdeš až k záchodům. Tam si svůj vzkaz napsal a tam na tebe bude něco čekat. Tvůj obdivovatel. Saturn.“
Tentokrát již neváhal a neztrácel sekundy tím, aby si Saturnův vzkaz četl ještě jednou. Vyšel z kabinky a proplul barem. Taxikář stál přesně tam, kde stát měl a on tedy nastoupil zpátky do auta a poručil si, aby ho zavezl až na samotný konec sídliště. Tam totiž stál Nonstop bar, do kterého kdysi napsal tuto svoji průpovídku a který byl několik týdnů zavřený.

Jeho hodinky ukazovaly 18:07 a on stál před zchátralou výlohou malé budovy, která kdysi bývala barem. Na skle ještě zůstaly různé nálepky a na dveřích byla otisknuta pracovní doba. Jinak to byl jen malý břízolitový dům, který chátral již v době, kdy v něm ještě nějaký bar byl. Černá skvrna sídlištní obytné čtvrti, kolem které chodili ostatní obloukem a pravděpodobně čekali, jestli tento nešťastný dům někdo nekoupí a nechopí se jeho přestavby. S trochou snahy to totiž mohla být docela pěkná samoobsluha.
Muž ve sportovním saku a červenou igelitkou nechal odjet svůj taxík a přes své dioptrické brýle přestával vidět. Byla již pěkná tma.
Obešel čtvercový domek dokola a cestou nahlédl okénkem dovnitř, patrně do kuchyně. Nebylo tam vůbec nic vidět. Zadní strana domu byla plná popelnic a vzduch tak dostal těžký nakyslý zápach, který mu nebyl ani trochu příjemný. Přesně uprostřed ale uviděl to, o čem Saturn pravděpodobně mluvil. Ve stěně byl otvor do zhruba metrové šachty vedoucí kamsi do tmy. Přes onu šachtu byl nasazen mřížový poklop pokrytý jakýmsi nechutným slizem, který se muži při prvním omaku okamžitě obtiskl na ruce. Skrčil se a vytáhl z kapsy kapesník, otřel do něj ruce a napodruhé již chatrnou mřížku z šachty sundal.
Díra do zdi byla temná a jemu se do neznámého prostoru vůbec nechtělo. Zvědavost ale byla silnější než on a tak využil nápadu posvítit si mobilním telefonem. Klepl na tlačítko odemknutí kláves a posvítil si před sebe.
Vstoupil do plechového otvoru.
Cítil, jak se mu na černé vlasy hromadí pavučiny a v kleku měl stále pocit, že nedopatřením rozmáčkne nějakou havěť lezoucí po zemi. Červenou igelitku táhl za sebou.
Modré světlo z telefonu ale žádnou myš či krysu neodhalilo a již po třech metrech si mohl muž znovu natáhnout nohy, protože vylezl druhým otvorem do kuchyně. Tedy spíše do místnosti, která dříve sloužila jako kuchyně. Veškeré vybavení bylo pryč a zbyl jen starý stříbrný dřez v rohu u okénka, do kterého se před pár minutami zvenčí díval. Vlastně jej vybavení ani příliš nezajímalo, jeho pozornost byla upoutána na zavřené dveře přímo proti němu.
Doufal, že budou otevřené.
Mobilem si stále svítil pod nohy.
Když dorazil ke dveřím a šmátral po klice, zaujal ho nápis na v místech, kam v kabinkách často psával své vzkazy příštím návštěvníkům. Vedle kliky.
Bylo to Saturnovo písmo a chabým světlem jej sotva přečetl.
„Nech tady svůj mobilní telefon. Signální vlny by mohly narušit přístroj, který jsem ti schoval na záchodě. Saturn.“
Vedle dveří byl stolek a muž na něj položil svůj mobil. Ztratil tím sice cenné světlo, ale zvědavost a pocit přátelství jej vedl k důvěře.
Zabral za kliku a otevřel. Ocitl se na malé chodbičce, ze které vedly další dvoje dveře. Muže okamžitě zaujaly ty napravo, protože jimi škvírami kolem futer prosvítalo světlo. Zavřel dveře do kuchyně a tiše popošel doprava.
Postavil se proti dveřím. Na štítku bylo napsáno „WC“.
Cloumal s ním zvláštní pocit. Kolem zela prázdnota a z každého koutu tohoto domu sálala opuštěnost a on přitom stál před zavřenými dveřmi, v nichž patrně bylo rozsvíceno.
Naklonil se a poslouchal, zda za nimi neuslyší nějaký zvláštní šelest. Na jeho červené igelitce byla velká pavučina, kterou vymetl nejspíše někde v šachtě.
Klika byla špinavá, a když na ní muž položil ruku, cítil, jak se veškerý prach přesunul na jeho vlhkou kůži.
Zabral.
Bylo otevřeno.
Pomalu otevíral dveře a nakukoval, zda škvírou neuvidí něco zvláštního.
Když nezřel nic neobvyklého, otevřel dveře úplně.
Dostal se na záchod, na jehož vzhled si ještě matně vzpomínal. Na levé straně místnosti byla dvě malá zrcadla s umyvadly, napravo jeden pisoár a ve vzdáleném rohu otevřená kabinka. Od většiny jiných podobných kabinek se odlišovala tím, že byla zděná, namísto toho aby jí od záchodu oddělovala jen dřevěná či plastová stěna. Zdroj světla pocházel ze zapnuté lampičky postavené na jednom z umyvadel, jejíž šňůra vedla do zásuvky ve zdi.
Muž se zamyslel, jak je možné, aby zde byla stále zapojena elektrika, ale tato starost byla podružná. Na zdi proti němu byla nakreslená velká černá šipka směrující muže do zděné kabinky.
Pomalu našlapoval.
Zkusil se zhluboka nadechnout, ale do úst se mu okamžitě dostalo smítko hustého prachu. Šedivé stěny osvícené žlutým svitem žárovky působily depresivněji, než všechny ostatní zapadlé záchody, které kdy navštívil.
Když se dostal až nakonec záchodu, otočil se vpravo. Kabinka byla otevřená a nebylo na ní nic zvláštního. Přešel k ní, ale před tím než vstoupil, jej na zdi nad mísou proti němu upoutal nápis: „Zavři dveře a čti. Saturn.“
Muž vešel k míse a zavřel dveře – ztratil tím značnou část světla.
Posadil se a spatřil černé písmo na kovových, stále bytelně vypadajících dveřích.
„Milý Jupitere, domnívám se, že je toto tvůj konec. Pokud jsi tak krátkozraký a nevšiml sis, že sis právě zabouchl dveře, které nemají kliku, raději ti to zde ještě jednou napíšu. Stýkám se s tvými vzkazy na záchodech po celém městě a vzhledem k tomu, že mi většina lokálů, do kterých píšeš své milé vzkazy, patří, rozhodl jsem se s tebou zatočit po svém. Ani nevíš, co mi dalo práce najít tak dobré místo, odkud by si ty, choromyslný parchant, který se baví vandalismem, už nikdy nemohl utéct. A tohle je vážně výborné, nemyslíš? Tlusté zdi, přes které tě nikdo neuslyší, budova, do které nikdo nechodí… Několik měsíců jsem zkoumal tvojí psychiku a trvalo mi dlouho, než jsem k ní objevil klíč. A jestli si myslíš, že jsem jej neobjevil, tak se mýlíš. Máš snad u sebe mobilní telefon? Jedinou věc, která tě mohla dostat ven? Zavřel sis dveře nebo si nejdříve prozkoumal, zda se dají znovu otevřít? Nemilé, že ano? Nejsem ale přeci jen takový parchant, jak se ti asi teď zdá. Zdi kolem tebe jsem ti nechal nepopsané, tak se můžeš v téhle kabince vyřádit, dokud ti nevyschne fix nebo neupadne ruka. Vzhledem k tvým zkušenostem sázím spíše na fix. To je asi všechno, co jsem ti chtěl na dveřích tvé smrti vzkázat. Jo, málem bych zapomněl. Ve výlevce můžeš najít nabroušený nůž, to kdyby ses chtěl třeba jednou nad ránem oholit. Můžeš se pokusit se pomocí jeho odsud dostat, ale nemysli si, že jsem se před tím nezabezpečil. Přeji dobrou noc.

PS: Kdyby sis podřezával žíly, neumaž prosím dveře. Tenhle vzkaz jsem totiž psal přesně devět minut a dvacet vteřin a to je doba, za kterou se může vysrat i deset mladejch lidí. Tvůj Saturn.