Špatný den se štastným koncem

Jednou, když jsem jako každý den jela na tenis tak se mi stala opravdu nepříjemná věc. Přišla mi SMSka od mamky, že tátu srazilo auto. Byla jsem z toho strašně nešťastná. Vůbec jsem se nerozmýšlela a rychle zavolala mamce. Ale ta mi řekla, žena tenis bych jít měla, bylo totiž před turnajovou sezónou. Tvrdila, že to s tátou není tak vážné, a že se za ním v nemocnici můžu stavit cestou z tréninku. A tak jsem šla dál, přešla silnici a bezmyšlenkovitě nasedla do autobusu. V tu chvíli mě ani nenapadlo podívat se alespoň na jeho číslo, myšlenkami jsem byla u svého zraněného táty. Doufala jsem, že je pořádku.
Asi po pěti stanicích jsem ale začala mít divný pocit, pamatovala jsem si totiž, že když jedu na trénink vždy vystupuji kolem čtvrté zastávky a dnes nic. Ještě jsem to nechala, protože jsem myslela, že jak jsem mimo, tak jsem to špatně spočítala, ale když už jsem jela opravdu dlouho sebrala jsem veškerou svou odvahu a zeptala se pani sedící vedle mě „Dobrý den, promiňte, že otravuji, ale můžu se zeptat jakým směrem jede tento autobus?“ „Pěkný den děvenko, pokud se nemýlím tak jede na Strážnici.“ A sakra…Strážnice je..Vždyť já ani nevím kde! Byla jsem tak vyděšená, kde to vůbec jsem, až jsem v tom spěchu zapomněla milé pani poděkovat a hned na další zastávce jsem vystoupila.
Ale hned jak jsem vylezla z autobusu, poznala jsem, že jsem špatně, vůbec jsem to tam neznala, nevěděla jsem, jak se dostanu domů. Byla jsem absolutně dezorientovaná, asi jsem vypadala opravdu bezradně, protože ke mně přišel nějaký mladík a ptal se „Jsi v pořádku? Ty ses určitě ztratila, viď?“
To je to na mě tak znát?..No dobře asi mi nezbývá nic jiného než se mu přiznat. „No..Abych řekla pravdu tak ano. Nevíte jak se dostanu do Košovic?“ „Ale jistě, běž do Vodičkovy ulice, tam je zastávka autobusů, které jezdí tvým směrem.“ Uf. .Aspoň už vím, jaks se dostat domů. Tak jsem mu poděkovala a odešla. Sice za mnou ještě něco křičel, ale tomu jsem nevěnovala moc velkou pozornost, protože jsem se už nechtěla zdržovat, doufala jsem že ještě stihnu trénink.
Ale po chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevím, kde ta Vodičkova ulice je.. Ach jo.. Budu se muset zase někoho zeptat..
Támhleta žena vypadá celkem důvěryhodně, snad mi poradí.. „Dobrý den, mohla byste mi prosím poradit? Já totiž nevím kde je Vodičkova ulice.“ „Ale děvče, ta je hned za rohem, vidíš támhletu ceduli? Tak od ní se dáš doprava a tam už to bude.“ Poděkovala jsem a vydala se tam, kam ukazovala. U cedule jsem přesně podle jejích pokynů zahnula …Ale.. žádnou autobusovou stanici jsem neviděla.
To je divné, pomyslela jsem si a zeptala se pána jdoucího kolem..Dneska asi udělám rekord v oslovování cizích lidí.. „Dobrý den, mohl byste mi prosím poradit kde je Vodičkova?“ „Ale holčičko“ grrr, vždyť už nejsem malá „jdeš úplně špatně, Vodičkova je na druhém konci vesnice u supermarketu.“
Tak jsem tam šla, ale supermarket ani Vodičkovu jsem nenašla..To snad není pravda! Zeptala jsem se ještě asi pěti lidí, ale buď mě každý posílal jinam, nebo Vodičkovu neznali, nebo říkali, že neexistuje. Začínala jsem být bezradná. Ten mladík, co mi říkal, že je autobusová zastávka ve Vodičkově se musel splést. A po hodině hledání této pravděpodobně neexistující ulice, jsem to vzdala a sedla si na lavičku v parku. Byla jsem naprosto bezradná, ale najednou jsem viděla, jak se ke mně žene ten mladík, co mě odkázal na Vodičkovu. Když ke mně dorazil byl celý udýchaný.
„Eh..Promiň, já..Eh..jsem ti špatně poradil..Uh..s tou vodičkovou..Eueuh..byla před týdnem..echm.. přejmenovaná na..Echach..Bělskou..moc se ti..Uuuh..omlouvám..Aheh..já tě tam zavedu..EEh.. hledal jsem tě po celém..Ech..městě abych ti to..Uuuch..řekl.“ „Děkuji, to bych byla moc ráda.“ Tak přece jenom zázraky existují. „A prosím tě, nechtěla bys..uh..no..nechtěla bys mi tykat? Vždyť jsem sotva o tři roky starší než ty.“ „Eh..No..Mmm..Jasně….“ Byla jsem v rozpacích, ale zároveň jsem měla radost.
„Jmenuji se David.“ „…Davide…Já jsem Daniela.“
Po tom co on se vydýchal a povyprávěl něco o sobě mě dovedl na Vodičkovu..Tedy, teď už Bělskou. „Tak se měj..A no..prosím tě, dala bys mi tvoje číslo?“ „No jasně.Ráda.“ Usmála jsem se na něj a nadiktovala mu to číslo, i když jsem nevěřila, že se ještě někdy ozve.
Sotva minutu potom co jsme se rozloučili přijel autobus. Domů jsem sice dorazila pořádku, ale trénink jsem opravdu nestihla. A upřímně..ani mi to nevadilo. Ale vtom jsem si vzpomněla na tátu. Nemocnice odsud byla necelých šest set metrů a tak jsem ho navštívila. Sestřička mě ochotně pustila dovnitř a já zjistila, že někdo jel na červenou a taťku při tom srazil, ale naštěstí má jen lehký otřes mozku zlomenou ruku. Chtěla jsem se od něj dozvědět ještě víc, ale bohužel právě končili návštěvní hodiny. Táta ale stejně říkal,že jsem mu udělala radost. A i já byla šťastná, hlavně proto, že se mu nic vážního nestalo. Přesto mi stále v hlavě kolovalo jen jedno jméno: David. Ale já jsem se rozhodla na něho zapomenout.. Stejně nenapíše, říkala jsem si.
Když jsem dorazila domů zeptala se mě mamka co bylo na tréninku. „Jako vždycky“ odpověděla jsem „tenis.“ Své malé dobrodružství jsem se rozhodla nechat si pro sebe, bylo to mé malé tajemství.
Ale i přes tátův úraz a mě ztracení byl pro mě tento den úžasný.
Byla jsem unavená a tak jsem šla do pokoje. Jen co jsem do něj vstoupila, ozval se o slovo můj mobil.Byla to SMSka…Od Davida.