Peníze nebo život

Hodiny ukazovaly pátou ranní. Natáhla jsem se k radiu a pustila si ranní zprávy. Chvíli jsem poslouchala příjemný hlas hlasatelky a nevnímala jsem, co vlastně říká. Za chvíli vstanu a uvařím si kávu, osprchuji se a sednu do auta. Pojedu známými ulicemi. Každá z nich je poznamenána vzpomínkami na Karla. Ale já vím, dobře vím, že jsem se rozhodla sama a nesmím se tím svým rozhodnutím dál trápit. Prostě, Karel odešel z mého života za svými cíly a ideály, které jsem nemohla sdílet. Má na to právo! I když o tom kde kdo pochybuje a myslí si, že jsem se zbláznila, když jsem ho nechala odejít z dlouholetého manželství.
„Mezi námi .Asi jsi ho tak nemilovala, co? Jinak bys udělala všechno na světě aby zůstal," řekla mi sestra.
Mohu udržet v dlaních vodu, kterou naberu ze studánky? Proteče mi mezi prsty a unikne do země. Tak je to i s láskou. Nelze ji udržet déle, než sama chce být mezi dvěma lidmi. Karel si našel jinou a já to respektuji.
„Rozveď se. Není to v pořádku, abyste zůstávali v manželství a přitom spolu nebyli. Nejsi přeci na něm v ničem závislá," radí mi kamarádka.
Tu otázku jsem si položila mnohokrát i bez ní. Co myslí tím - závislá? Finance, nemovitosti a věci? A co city? Na ty nikdo nemyslí. Ale manželství s Karlem nebylo cenné jen pro to, co jsme měli a vybudovali. Mezi námi byl od počátku opravdový lidský vztah, který jsme vzájemně ctili až do chvíle, než to přestalo mezi námi fungovat a nyní přetrvává ve mně. Proč asi?.
A jsme rozděleni! Nevoláme si. Nestýkáme se, nepíšeme si. A také se nepotkáváme. Ale já stále cítím hluboko v srdci lásku ...
Zastavila jsem na křižovatce a čekala, až blikne zelená. Ulice je nacpána lidmi a vozidly. Město žije již od časných ranních hodin. Mám ještě dost času. Hodiny na roku ukazují šestou.
Je zajímavé, že od té doby, co jsem zůstala sama, mám změněný pohled na svět a můj život kráčí od hodiny k hodině. Uvědomuji si nyní cenu času a jsem téměř posedlá uvědomováním si, co všechno je pro mne důležité a vzácné. Bráním se negativním citům. Snažím se, abych všechno brala v klidu a s vyhlídkou na další cestu životem.
„Musíš ho hodně nenávidět, že jsi tak klidná. Asi jsi ráda, že jsi se ho zbavila," poznamenala jedou u kávy moje přítelkyně Věra.
Ne, nemohu nikomu vysvětlit, co cítím, v co věřím a jak míním se svým životem nakládat dál. Je mnoho osamělých a opuštěných žen, kterým vzal život partnera. A za mnohem těžších okolností, než se to stalo mně. Musely se dívat na umírání milovaného muže, musely zažívat spoustu zklamání, bolestí a smutku. Můj Karel prostě odešel k jiné a tím to skončilo.
Zahýbám do vedlejší ulice a snažím se zaparkovat mezi dvě stojící auta. Je to fuška! Parkování mi nikdy moc nešlo. Je abych se do někoho nenabourala! Otvírám vysoké a těžké dveře a vcházím do ohromné haly, kde se nyní pohybuje jen několik zaměstnanců. Za dvě hodiny tu bude plno lidí, kteří si přišli něco úředně vyřizovat. Označila jsem si příchod a snažím se co nejrychleji dostat do kanceláře.
Proklouzla jsem chodbou, spěšně jsem odemkla a zavřela za sebou. Na okně se zelenají květiny, které pečlivě zalévám. Otvírám okno, pohlédnu na klidnou hladinu řeky, která teče pod okny a pak usedám za stůl. Kdyby tak ještě alespoň půl hodiny nezvonil telefon a nebo nikdo nepřišel! Vůně řeky prochází s jarním vzduchem okny mé kanceláře a z dálky je slyšet hluk ulice. Jsou to jen mé pocity, které mnou stejně tak procházejí a léčí mou ránu, pomalu a zvolna. Krásné věci mne nyní zraňují, protože je nemám s kým sdílet. Ale proč bych je měla s někým sdílet? Právě to je největší úskalí opuštěných lidí, že se trápí hlavně tím, že mají nyní celý svět a celý vesmír jen pro sebe. Je to nesmysl! Dva lidé se nemohou dívat na svět stejnýma očima.
Náhle se prudce otvírají dveře.
„Dášo, já ti musím něco říct." Alena má tvář plnou své nové příhody a jako správná drbna je celá rozrušená a dychtivá poslat své zpravodajství dál.
„Co se stalo, proboha?"
„Šéf ráno boural na magistrále a měl v autě jinou babu. Ta má zlomenou ruku a přeraženou nohu a vnitřní zranění. Jeho odvezli do špitálu s otřesem mozku."
Tak vida, pomyslela jsem si.
„No, to je malér," řekla jsem.
Celý úřad žil novou příhodou, jen já seděla tiše a pracovala na svých věcech, abych nerušila tok myšlenek, které se mi střádaly v hlavě. Tak vida! Můj šéf si neodpustil poznamenat, potom, co to vešlo v obecnou známost, že jsem si neuměla udržet manžela, ale je to v mém věku přeci normální. Stará za mladou, že? A za tím následoval smích. Ne nemuseli to myslet ve zlém. A i kdyby. Co bych tím získala, kdybych si to brala k srdci? Nechci prožívat utrpení. Ale chci čekat, jak se věci vyvinou a co pro mne osud nachystal.
Odpoledne se trochu pokazilo počasí a začalo drobně pršet. Snažila jsem se prokličkovat ulicemi, abych byla do nejdříve doma. Pustím si nějakou hudbu budu přemýšlet o všech těch věcech, které uvedou do pohybu spoustu dalších událostí v budoucnosti. Tuším, že se všechno začne rozuzlovat. Proto se jdu klidně vysprchovat. Chystám se spát. Snažím se zaplašit všechny představy a raději na nic nemyslet. Nic nepřivolávat! Cítím se tak unavená. Asi to bude tím, že vynakládám tak velkou námahu, abych si nezoufala, ale své pocity rozumově hodnotila. Oblékla jsem se do oční košile a chystala se ulehnout. Vyrušil mne zvonek.
Podívala jsem se a hodiny, půl dvanácté. Kdo to může být? Zvedla jsem domácí telefon.
„Prosím, kdo je?"
„Karel. Můžeš mne pustit dovnitř? Potřebuji s tebou mluvit. Prosím tě, Dášo."
„Nezlob se, Karle. Jsem unavená a chci spát. Dobrou noc." řekla jsem
„Dášo, prosím tě, neblbni."
„Tak přijď zítra odpoledne, ano?"
„Prosím tě, potřebuji s tebou mluvit."
„Zítra mi zavolej odpoledne. Já opravdu teď chci být sama. Nezlob se."
Položila jsem domácí telefon a vypnula zvonek i mobil, strčila klíče do zámku a lehla si do postele. Válka nervů? Ale ne moje, přesvědčovala jsem se sama. Trochu mne rozbolela hlava.
Karle, říkala jsem si v duchu, dokud jsme byli normální, běžní lidé, žili jsme spolu šťastně a v lásce. Dokonce jsme se smířili i s tím, že nemůžeme mít děti. Měli jsme společné večery a společná rána. Chodili jsme do práce a pořizovali jsme si věci půjčky, které jsme spolu spláceli. Pak přišla jiná doba, ty jsi najednou vyrostl a já jsem zůstala pořád na místě ve tvém stínu. Chtěla jsem žít jen pro tebe, konečně, život máme jen jeden. Unikal jsi mi každým dnem, Chodil jsi pozdě domů. Vím, že jsi nosil spoustu peněz a že jsme si pořídili krásný dům, který jsi napsal na mne. Vím, že bys nebyl schopen mi ublížit. Ale já nyní cítím z tvé strany ohrožení. Mám strach. Už dávno, můj milý, nejsi tím, koho jsem milovala a pro koho jsem žila, ale já tě stále miluji. Ne pro ty vzpomínky, ale pro lásku samu.
Ale rozum mí říká, abych to všechno nechala být a dala průchod času. To všechno, co nyní cítíš, týká se jen tebe. Ty se asi budeš muset očistit na více stranách, abys mohl vejít zpět do našeho společného domova.
Druhý den ráno jsem cítila podivnou nevolnost. Jakoby mne jakési tušení upozorňovalo na budoucí běh věcí a události nedaly na sebe dlouho čekat.
„Šéf chce, abys za ním přišla do špitálu," řekla mi kolegyně a mávala nad hlavou e-mailem.
Opravdu, v tom textu byla prosba, abych za ním přijela co nejdříve, že mi musí něco osobního sdělit. Nemohla jsem odmítnout a tak jsem hned nasedla do auta a jela do nemocnice, jejíž adresa byla na mejlu napsána. Ošetřujícímu lékaři jsem se prokázala tímto vzkazem.
„Ano, sám jsem ho napsal podle jeho přání. Je to v pořádku. Jsou to druhé dveře vpravo.Prosím vás, ale nebuďte tam dlouho.Jeho stav je vážný."
Ležel a posteli, jeho tvář byla klidná, ale na očích jsem poznala, že prochází velkým utrpením.
Rukou mi naznačil, abych se posadila.
„Nemohu moc mluvit," řekl slabým hlasem.
Přikývla jsem.
„Ta žena, s kterou jsem boural, byla milenka vašeho manžela. Chápete?"
„Chápu."
Ne nechápala jsem.A ani jsem neměla chuť poslouchat jakékoliv špinavé historie nevěry a zrady, i když se mně to týkalo.
„Známe se s Karlem už od vojny. Měli jsme spolu nějaké obchodní vztahy. Ta žena v tom hrála velkou roli. Má nás oba v hrsti."
Odmlčel se.
„A co mám udělat?" zeptala jsem se, abych ukončila tuto debatu.
„V trezoru máte nějaké listiny. Odevzdejte je prosím Karlovi. Včera jste s ním nechtěla mluvit. Dnes se vám ozve. Dejte mu je, jinak bude ohromný skandál."
„Mně se ty věci netýkají, ani vaše přátelství, ani to, co mezi sebou máte. Brzy se uzdravte."
Odešla jsem a věděla jsem nyní, že bude na mne činěn nátlak. Ale když udělám cokoliv, o co mne ti dva žádají, zapletu se do problémů, které se mne až dosud vůbec netýkaly. Podívala jsem se na hodinky. Je deset hodin. Musím se s někým poradit! Cítila jsem, jak mi strach ochromuje smysly a já jsem byla nyní přesvědčená, že mi opravdu hrozí jaké neznámé ohrožení a nebezpečí i ze strany Karla. Ale za kým jít? Co dělat, když nemám tušení, o co tu jde a s kým je kdo namočený v nějakých špinavých hrách? Ale pak jsem se rozhodla a zavolala jsem Karlovi. Mobil chvíli zvonil, než ho zvedl.
„Máš chvíli čas?" zeptala jsem se ho.
„Ano," řekl stručně.
„Čekám na tebe v kavárně na rohu Mánesovy ulice, kam jsme dřív chodívali. Promluvíme si."
„Dobře," řekl a ukončil hovor. Podle té úsečnosti je mi jasné, že se děje něco vážného a že musím opatrně mluvit a jednat.
Sedla jsem si do prázdného boxu a objednala jsem si kávu. Zapálila jsem si cigaretu a dívala se z okna do ulice. Tentokrát jsem nepociťovala žádné zvláštní rozrušení před setkáním s Karlem. Připravovala jsem se na špatné zprávy a na konec mých nadějí, že se někdy vrátí zpět.Hned jsem ho poznala z dálky, jak přechází ulici a jde směrem ke kavárně. Vchází do dveří. Já se snažím lhostejně popíjet kávu.
„Ahoj," řekl mi a usedl naproti mně.
„Ahoj," pozdravila jsem a usmála jsem se.
„Já to chápu, že mne nechceš vidět. Ale tentokrát tě prosím, abys mi pomohla."
„S čím?"
„Vím, že jsi byla za Honzou v nemocnici a že jsi neprojevila ochotu se bavit o jistých věcech."
„Ano."
„Proč?"
„Netýká se mně to. nechci být do ničeho zatažena. Bojím se, že ztratím zaměstnání. Bojím se skandálů, protože nemám nikoho, o koho bych se mohla opřít."
„Jsem tu ještě já," řekl.
„Nejsi, Karle. Nemohu ti věřit. Zradil jsi celý náš společný život bez výčitek svědomí a bez skrupulí. Odešel jsi k jiné ženě. Neřekl jsi mi ani, kde bydlíš, co míníš s naším manželstvím udělat dál, nechal jsi mne stát uprostřed křižovatky bez ohledu, bez lítosti, bez soucitu. A já musím nyní bránit svůj život. Mám na to právo."
„Já to všechno chápu."
„Jsi vysoce postavený muž. Jsi bohatý a máš rozhodující slovo v mnoha ohledech. Ale já nechci, abys rozhodoval o mně. Chápeš mne?"
„Chápu."
„Tak co ode mne chceš?"
„Listiny, které jsou v trezoru."
Řekl to rozhodně a stručně.
„Dobře. Počkej tady, já ti je přinesu."
Podíval se na mne s údivem, ale pak přisvědčil. Sedla jsem do auta a jela domů. Vyběhla jsem po schodech, otevřela jsem dveře a zavřela za sebou. Odemkla jsem trezor a celý obsah jsem vyndala a položila na stůl. Prohlédla jsem jen složky, byly tam nějaké dopisy, adresované Karlovi, pak nějaké smlouvy. Ani jedna listina, která by nesla mé jméno. Sbalila jsem je do tašky, zamkla jsem a jela zpět do kavárny. Seděl stále u stolu a kouřil.
„Tak, tady to máš," řekla jsem a vyndala složky. Zkontroloval si je a pak dal do aktovky.
„Děkuji ti, Dášo," řekl mi a pokusil se mi naznačit gestem svou vděčnost.
„Mám zažádat o rozvod já nebo ty?" zeptala jsem se.
Mlčky se mi zadíval do očí.
„Veškerý náš majetek jsem připsal na tebe, Dášo. A také polovinu mých kont. Přál bych si, abychom si rozvod rozmysleli.Nebo snad už někoho máš?"
„Mám zatím tebe, Karle. Ale nejsem si jistá, že vydržím takové věci, které děláš."
„Byla to prostě chyba. Zblbnul jsem. Je to na tobě, jestli mi odpustíš."
„Co vlastně nás dva rozdělilo?" zeptala jsem se.
„Jedna všivá noc, kterou jsem strávil s jinou ženou, Dášo.Nevěděl jsem, kdo je. Prostě se ke mně přidala a pili jsme spolu, dokud jsme stáli na nohou. Myslel jsem si, že je to taková prostě lehká ženská, ale byl to zatracený omyl. V té mé opilosti ze mne vytáhla nějaké informace a dostala mne do kleští. Byl jsem vydíratelný a jsem vydíratelný. Dostal jsem hrozný strach a navíc, došlo mi, že je spojená s Honzou, kterému ty informace donesla. Začali se mnou hrát podivnou hru. Ty dokumenty, co jsi přinesla, jsou pro Honzu kompromitující a já jsem mu slíbil, že je zničím."
„A co bude dál?" zeptala jsem se.
„Dám ti vědět. Musím už jet."
Rychle vstal, vzal do aktovku pod paži a opustil kavárnu. Padl na mne zoufalý smutek. A strach, který zesiloval mou nejistotu i pocit bezmoci, že nemohu udělat nic, než čekat. Uběhlo několik dní, které jsem prožila ve velkém napětí, strachu a smutku. Nikdo se mi neozval. Ano šéf, ani Karel. Na zprávy z nemocnice jsme všichni čekali po svém. Ale zdálo se,, že už o všechno opadal zájem a tyto záležitosti se dostaly do jiné sféry zájmů. Život v práci se vrátil do starých kolejích a já se neměla odvahu na nic zeptat.

Začala jsem pociťovat vnitřní únavu a byla jsem si jistá, že se začíná projevovat deprese. Byla jsem sama a nemohla jsem dobře rozeznávat, jestli se měním a nebo ne. V práci jsem problémy nepociťovala, ale všimla jsem si, že mi dává čím dál více zabrat to, co jsem jindy vykonávala takřka levou rukou.
Měla bych asi vyhledat pomoc, dřív, než bude pozdě. Může se stát, že tento proces, který se ve mně nyní odehrává, někdo včas zastaví. Ale kdo to požil, těžko tomu porozumí. Budu to zase já sama, která si s tím musí poradit? Snad by ani nebylo dobré ty záležitosti roztrušovat. Copak dnes někdo ví, komu kdo může věřit?
Tuto otázku, kterou jsem si položil, jsem později pokládala z počátek mých depresí. Nic zvláštního se nedělo, ale já měla stále pocit nebezpečí, strachu z neznámých věcí, na každé zavonění mobilu nebo domácího telefonu jsem reagovala úlekem, po kterém jsem se roztřásla od hlavy až k patě.
Tak to dál nejde, řekla jsem si jednoho rána, když jsem se probudil opět zpocená a zděšená. Nepamatovala jsem si sice na to, co se mi zdálo, ale měla jsem pocit, že mi pořád někdo říkal uteč. Ale kam? Nemám kam. Dokonce jsem se bál i jít sama večer na ulici.
„Měla bys vyhledat pomoc,“ řekla mi kolegyně, které jsem se svěřila. Dívala se na mne soucitně a já v tu chvíli nepochybovala, že soucit skutečně prožívá. Víc jsem s nikým o tom nemluvila. Jen jsem se snažila, aby to nemělo dopad na práci nejnutnější úkony, které musím vykonávat přesně, obezřetně. Až do jisté chvíle jsem doufala, že se mi pomohlo se svěřit. Až do chvíle, kdy si mne zvolal šéf a dal mi napomenutí, že jsem roztěkaná, ať se dám dohromady, nebo mne bude muset přeřadit na jinou práci. Zprvu mi to nedošlo, až potom, co jsem si uvědomila, že právě ta kolegyně, které jsem se svěřila, má zájem na tom, abych odešla. Proč? Nepátrala jsem po tom, ale můj stav ze mne dělal snadnou kořist pro každého, kdo měl na mne nějak, bez zjevného důvodu, spadeno. Konečně, ty starosti s Karlem mi úplně ochromily zdravý úsudek! Chce přeci zasednout na mé místo, které je lépe placeno, než její. A příležitost je ta nejlepší, jakou jsem ji poskytla. Moje slabost. Nyní se veškerá má pozornost obrátila k tomu, co se děje kolem mne. Maličkosti, hlouposti, ale jedna s druhou měla nějakou souvislost a pomalu a jistě podlamovaly mé pozice. Zvláštní, že jakmile jsem zbystřila smysly, deprese zmizela. Ale za to jsem začínala být zlostná. Musím si dávat pozor, bedlivý pozor na každou reakci. Čekají na to! Šéf, který je spojený s Karlem v nějaké věci, nepotřebuje, aby mne měl na blízku, protože ho ohrožuji. I on má jistě neklidné spaní! Nevím, zda jsem ty listiny četla a nebo ne. Neví, zda znám jejich tajemství, společné milenky a bůh í, co mají ještě společného. Nikdo nemá zájem se za mne postavit! Nikdo nemá zájem se lidsky zachovat. Jde o peníze a zároveň o život. Co zvolím, to budu mít, dokud mi to někdo nevezme násilím. V uších mi znělo: měla bys vyhledat pomoc. Poslední dobrá rada, napadlo mne, když jsem si n chvíli sedla do parku na lavičku dívala se na hladinu Vltavy. Odráželo se v ní nebe a pluly na ni labutě. Tak klidně, tak důstojně a sem tam sklonily hlavu, aby se napily nebo něco sezobly. Přišlo mi líto sebe samotné a do očí mi hrkly znenadání slzy. Dokonce jsem pomyslela i na to nejhorší, ale neměla jsem sílu, život byl ve mně příliš silně ukotven a ještě stále, i po tom všem, se mne držel.

Uvažuj, řekla jsem si nahlas, když jsem se vrátila do opuštěného bytu a sedla si k oknu. Dívala jsem se na protější domy, jak se pomalu rozsvěcí a lidé za okny byli pouhými stíny. Karel se nevrátí, já se rozvádět nebudu, nechal mi všechno, co potřebuji ke svému životu a já musím zvážit, jakým způsobem se ze všeho dostat bez úhony. On mne ohrožovat nebude, pokud já se nebudu chovat tak, že budu ohrožovat zájmy lidí, kteří jsou na něco, o čem já nic nevím, zainteresováni.Musím být silná i v situaci, která je pro mne zoufalá. Ano, přiznávám to. Ale můj život je jen můj, mám své sny, mám svou domácnost a nesmí už záviset na ničem, co je pomíjivé a pominutelné. Když zkoumám své srdce a své city, Karla lituji, ale to je všechno. Zvolil si životní alternativu, která ovšem nesouvisí se mnou. Možná, že si to uvědomil a nebo ve chvíli, kdy se rozhodoval, zapomněl úplně na mne. Je to jednoduché seknout s prací, vyměnit byt, odstěhovat se pryč a zapomenout také. Všechno, co jsem vložila do dosavadního života, padne tak do nicoty a každý den, který jsem dosud žila a kdy jsem o něco usilovala, byl zbytečně prožitý, protože jsem se toho svým činem vzdala. Je to sice prima začínat znovu, ale nikdy se nezačíná od nuly. Důsledky chybných kroků a chybné volby z minulosti se mou půjdou dál a dál.

Druhý den jsem do práce dřív než obvykle a zjistila jsem, zda šéf je přítomen. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila, jakoby řekl dále. Překvapeně se na mne podíval.
„Prosila bych o soukromý rozhovor,“ řekla jsem a posadila se proti němu.
„Prosím,“ řekl a já na něm viděla, jak je mým vstupem podrážděný.
„Karlovi jsem vydala ty listiny a nečetla jsem je. Nezajímá mne, co mezi sebou máte a co děláte nebo neděláte. Já o těch věcech nic nevím. Je tedy, z vaší strany zbytečné, abyste proti mně dělal nějaké kroky.“
Překvapeně se na mne podíval.
„Jistě, že mi není příjemné,“ pokračovala jsem stále stejným tónem, „že se ty věci staly, ale staly se v mé rodině a mají na mne těžký dopad. Já se s Karlem rozvádět nebudu.Pokud sám k tomu nepřistoupí, budu stát vedle něho v dobrém i zlém, protože ho miluji. A to je víc, než trpkost, kterou cítím teď, když tu sedím před vámi a musím o tom mluvit.Nebudu dělat unáhlené činy a ničit pro nějaké zájmy svůj osobní život.“
Díval se na mne a v jeho očích se střídala zloba s nenávistí. Byli jsme tu sami a mohl klidě vstát, ublížit mi, vyhodit mne, měl veškerou moc nade mnou ve svých rukou.
Ale neříkal nic. Ani se nepohnul.
„Až to jednou vyjde všechno najevo, možná, že Karla zavřou, možná, že si něco udělá a nebo uteče někam pryč. Ale já, věřte tomu, budu při něm, protože jsem přesvědčená o tom, že byl k těm věcem sveden. Všechno jsem mu odpustila a to je víc, než bych propadla takové zášti, jaké jste propadl vy.“
„Dejte si výpověď,“ řekl.
„Proč?“
„Bude to pro vás nejlepší.“
„Myslím, že ne. Že tu výpověď byste si měl dát vy sám. Ze všeho, co jste napáchal na mně, na mém Karlovi a možná i jiných lidech.“
„Co chcete udělat?“ zeptal se a vstal. Přešel místnost.
„Nic, Co bych dělala? Zatím jsem v této situaci a budu čekat, jak se vyvine.“
Otevřel dveře a pokynul mi, abych šla. Byla ve mně malá dušička, ale věděla jsem v tu chvíli jedno: teď ví, na čem z mé strany je. Byla jsem na to sama, nemohla jsem čekat, že se mne někdo zastane. Nyní udělá všechno proto, aby měl důvod mne vyhodit z práce.

Beru do ruky prášky na uklidnění a chvíli si s nimi pohrávám mezi prsty. Ne, říkám si, ani mne nenapadne, abych propadala nějakým lékům. Musím být naprosto klidná a ve střehu. Je večer. Vykoupu se a půjdu spát. Musím všechno dostat z hlavy a každé ráno si říci, že pro mne vychází slunce. Vcházím do ložnice a dívám se na prázdnou postel. Ta samota je nejhorší, říkám si a tím nemyslím jen na Karla, na jeho nepřítomnost.. Myslím na lidi, s kterým jsem až do ne dávna vycházela, slavila s nimi narozeniny, jezdila na výlety. Zájmy, které se mne týkají jen okrajově, zcela ochromily můj život. Jsem nyní na pokraji, vyvržená jako mušle z moře při přílivu a budu ležet. stejně jako ona, v písku, dokud mne někdo náhodně nesebere a nedá do své sbírky.Usínal jsem a skutečně jsem v duchu slyšela zvuky moře a měla jsem zase ten pocity, jaký jsem poznala na první dovolené s Karlem. Vzbudila jsem se ráno, ještě před svítáním.Otevřela jsem okno a šla do sprchy. Voda mne zcela probrala k plnému vědomí. Postavila jsem si na kávu a pustila ranní zprávy.

„… dnes ráno došlo v Praze, na pracovišti pražského úřadu k nehodě při neopatrné manipulaci se střelnou zbraní. Policie nenalezla žádné stopy, které by nasvědčovaly, že došlo k zásahu jiné osoby. Těžce raněný byl převezen do nemocnice, kde bojuje o život. Jeho stav je velmi kritický. Další zprávy ….“

Roztřásly se mi ruce. Jak je ten život krutý. Určitě vím, že se to stalo u nás! A taky vím, bezpečně, kdo proti sobě obrátil zbraň. Čekala jsem až do sedmé hodiny, jestli nezazvoní telefon. Nic se nedělo, tak třeba jsem se zmýlila. Avšak, klidná jsem nebyla, když jsem jela do práce a zrovna n každé křižovatce svítila červená. Ihned, jak jsem vstoupila do vestibulu, jsem zjistila, že jsem se nemýlila. V budově byla policie a zřejmě prováděla vyšetřování. Legitimovali mne a pustili dál, co kanceláře. Každou chvíli jsem mohla čekat, že se otevřou dveře, do nich vstoupí muž v civilu a zahájí můj výslech. Nestalo se to. Odešli a nikdo mne nekontaktoval.Trochu mne to zmátlo. Ale ne natolik, abych neztrácela duchapřítomnost. Nikdo s nikým nemluvil. Vytáhla jsem z kabelky mobil a položila na stůl, abych ho slyšela.
Čekala jsem. S napětím a strachem jsem čekala, zda mi Karel zavolá. Je to ještě brzy, ještě se to nemohl dozvědět, namlouvala jsem si.

A tak ubíhal den za dnem a já nevěděla, na čem jsem. Nic se nedělo, všechno se jen vrátilo do starých kolejí a o té nehodě nikdo neříkal ani slovo. Jen náhodně jsem zaslechla večer, když jsem si vařila večeři, že mi přišel na mobil vzkaz. Už s naprostým klidem jsem ho otevřela. Byl od Karla.

„Přijedu v pátek 18,00. Uvař něco dobrého. Miluji tě. K.“

Ne, náš život není ve starých kolejích. Změnil se a nějakou dobu jsme měli co dělat, abychom se shodli. Ale vždycky, po těch podrážděných rozhovorech, jsme nedělali žádné fatální závěry. On ví, že ho miluji a nyní, když čekáme dítě, jsme na prahu nových věcí. Není nám už dvacet a já si uvědomuji, že dítě po čtyřicítce je riziko, ale podstoupíme ho.
Já i on jsme si tím zvolili cestu života, ne peněz. Jsme šťastni po svém způsobu a budeme dál v hledání štěstí pokračovat, jsme si jistá, že ano.

Maura, 2008