Když se zazvoní na adresáty

Mnohdy už po zazvonění na zvonek se začaly dít pozoruhodné věci. Jednou se z mluvítka ozvala následující hláška: „Tady orel, tady orel. Kdo je dole?“
„Tady pošta, tady pošta. Kdo je nahoře?“ odpověděl jsem pohotově a v mluvítku zavládlo na několik dlouhých vteřin ticho. Pak se rozezvučel bzučák od dveří a po vyběhnutí do prvního patra na mne zkoprněle hleděl muž. Tak jsem mu řekl, že to bylo od něho dost originální a oba jsme se rozesmáli.
Jednou jsem zazvonil na naprasknutý zvonek, který se mi i přes lehký dotek rozpadl na několik částí. Z něho pak zbyl jen plíšek, na něhož se už dalo zvonit bez problémů. Za chvíli vykoukl z jednoho okna jakýsi muž, který se hned rozkřikl na celou ulici, kdo že to zvoní jak na lesy. Tak jsem mu oznámil, že tím dotyčným jsem já a moje sdělení, že má rozbitý zvonek na něho zapůsobilo. Rozkřikl se a za chvíli rozeřvaný seběhl dolů, přičemž divoce šermoval se šroubovákem v ruce. Když jsem mu vysvětlil, že měl nakřápnutý zvonek, tak spustil takový příval nadávek, že by mu mohl ledasjaký dlaždič závidět. Pak se vrhl na zem, sesbíral všechny části zvonku, načež se je snažil za pomoci šroubováku dát dohromady. To se mu samozřejmě nedařilo a ony části se k jeho stupňujícímu vzteku ocitly opět na zemi. Nehodlal to vzdát a zkoušel za zuřivých pohybů šroubováku dát opět zvonek dohromady. Chvíli jsem ho užasle pozoroval, přičemž mi jeho počínání připomínalo scénku z nějaké bláznivé komedie. A do toho všeho začala z okna hulákat jeho manželka a ptala se, proč tak šíleně zvoní. Odpověděl jí, že spravuje zvonek, načež vztekle všechny kousky zvonku zahodil, rozdupal je botami a zmizel v domě.
Další humornou historku jsem zažil po zazvonění na jistého adresáta. Ten vykoukl z okna ve druhém patře a vykřikl tázavě na celou ulici proč na něho zvoním. Hned jsem mu sdělil, že je to kvůli tomu, že mám pro něho zásilku na dobírku. Pohotově mi odpověděl výkřikem, že je to nějaký omyl. Tak jsem mu hlasitě přečetl jméno adresáta na balíku, které se samozřejmě shodovalo s jeho. On chvíli zkoprněle zíral, jakoby mu právě ulétly včely. Když se konečně vzpamatoval, tak se ulicí rozlehl tázavý výkřik, co ta zásilka obsahuje. A protože nemám rentgenové oči a ani ze zvědavosti jsem zásilku na poště nerozbalil, tak má odpověď zněla, že nemám zdání, co mu kdo posílá. Opět se užasle na mne zadíval, jako kdyby mi nevěřil, že o obsahu zásilky nic nevím. Poté následoval typický dotaz, kdo že mu to posílá a po mé odpovědi otevřel užasle ústa dokořán, což vypadalo dost komicky. Měl jsem obavu, aby mu do jeho úst nevlétla nějaká moucha, ale to se nestalo. Když se zase vzpamatoval z překvapení, tak vykřikl, abych mu dal oznámení do schránky. Hned jsem mu sdělil, že je dům zamčený a nemám od něho klíč. Zase chvíli zíral jako puk a poté vykřikl, že dolu nepůjde. Moje zkonstatování, že v tom případě nebude mít oznámení ve schránce ho dost překvapilo a koukal na mne nechápavě. Zřejmě si myslel, že jsem pošťák, co dokáže procházet zdí. Potom dostal nápad, že mi hodí klíč a já mu do schránky vhodím oznámení i s tím klíčem. A tak za chvíli dopadl na chodník klíč. Sotva jsem jej však sebral a namířil si to ke vchodovým dveřím, tak opět hlasitě zahulákal. To co křičel mne přivedlo v úžas, jelikož se náhle rozhodl, že tu zásilku nechce a abych jí poslal nazpátek. Vrcholem všeho bylo, když chtěl po mně, abych mu klíč hodil zpátky do okna. Tudíž jsem jej začal házet. Na poprvé klíč dopadl na sklo zavřeného okna vedle otevřeného okna, kde on byl vykloněný. V ten moment to vypadalo, že vypadne na ulici, jak se snažil klíč zachytit, protože chvíli ve vykloněné poloze všelijak mával rukama, načež zůstal s užaslým výrazem stát v okně. Pak následoval můj další pokus. Klíč se mihl velkým obloukem směrem k oknu, přičemž jsem postřehl, jak on udělal podivný pohyb. Při něm se praštil o rám otevřeného okna, což doprovázel výkřik a klíč mezitím opět dopadl na ulici. Jeho pohled mluvil za vše, načež mi začal radit, jak mám házet. Při dalším hodu klíč zasáhl rám otevřeného okna a on se s vyděšeným výrazem v okně skrčil. Tentokráte však klíč nedopadl zpátky na ulici, ale zůstal nějakým řízením osudu ležet na vrchní straně ozdobného ornamentu, co byl na zdi domu. Muž nechápavě na klíč hleděl a ten se náhle dal do pohybu, aby vzápětí dopadl na chodník. Poté se z okna ozval výkřik a za okamžik nasupený muž vyběhl na ulici, všeobecně si zanadával a s klíčem zase odpochodoval zpátky do domu. A já jsem začal modlit, abych už nikdy nemusel na tohohle muže zvonit.