Teta

Přimhouřila oči proti čerstvě probuzenému slunci a nevěřícně si mě prohlížela. Chvíli ji trvalo, než mě poznala.

„Jéžíši, to jsi ty?“ Spráskla nade mnou ruce, když konečně uvěřila, že jsem to opravdu já, kdo jí stojí na zápraží.
„Ahoj, teti.“ Chytl jsem ji za její drobounkou ruku a rozpačitě ji políbil na tvář.
„Renečku, kde ses tu pro boha vzal? „Ty…“, dala mi malý pohlavek, pak mě hned pohladila po vlasech a pokračovala: „To jsi nemohl napsat, že přijedeš? No pojď dál, pojď dál. To je návštěva…“

Sotva jsem složil batoh v chladné chodbě malého domku a usadil se na židli v kuchyni, začala se točit kolem sporáku. To vám byla tak nádherná hudba. To její cupitání, cinknutí lžíčky o hrnek, šustění sukně, otevření dvířek u kamen, vhození polínka, zacvaknutí porcelánové úchytky, zaharašení plechové zelené konvice, takové té... s tím poklopem, co jej nadzvednete palcem a pak už jen následuje to božské klapnutí při zavření (když jste se předtím přesvědčili, že je v ní dost vody) a se zaskřípáním ji posunete po plotně k největšímu zdroji tepla...

Uvědomil jsem si, že tento koncert k mému uchu nedolehl už pěknou řádku let a také že existují zvuky, které už nikdy nemusíte uslyšet. Zůstanou vám sice v paměti, ale už se nikdy reálně nezopakují.

„Kafíčko si dáš, že.“
„Teti, to tvoje s lógrem a mlíkem to si dám vždycky.“

„Máš hlad? Počkej, namažu ti chleba. Co já bych ti k té kávičce jenom… já tu nic nemám. To jsi opravdu nemohl napsat? Takhle nahonem… mohla jsem udělat mřížkovanou buchtu. A povídej, co je u tebe nového? Jak žiješ?"

Neodpověděl jsem.

Zabiješ králíka. Udělám ti ho na smetaně. Víš že stařenka Fajtová umřela? Sto roků měla. To byl krásnej pohřeb. Byl jsi už na hřbitově? A udělám k němu knedlíky. Polívku mám ze včerejška. Slepičí. Kolik chceš cukru?“

„Dvě kostky teti.“

Rozhlížel jsem se nostalgicky po kuchyni, v které jsem prožil nejenom pořádný kus svého prázdninového mládí. Nic se tu od mé poslední návštěvy nezměnilo. Nad stolem výšivka „Dej pánbůh štěstí,“ bílé festovní židle, které jsem jako dítě stavěl proti sobě a dělal si z nich tank, Kristus nad zárubní, kamna s porcelánovými úchytkami, kredenc… i to staré linoleum vonělo stále stejně. Hodiny nad dveřmi do ložnice tikaly hlasitě jako tehdy. Odvrátil jsem od nich bolestně oči.

„To kafíčko je boží. To jsem neměl…“
„Deset let jsi tu nebyl,“ řekla teta, sedla si na kanape pod oknem, podívala se na mě a ještě jednou tiše zopakovala. „Deset let to bude, hochu.“

„Já vím…“
„No nic, pojď ukážu ti toho králíka. Doufám, že ho umíš ještě stáhnout.“

*

Po obědě jsem se natáhl pod okno, pod hlavu si dal ten zvláštní pletený polštářek a nacpaně oddychoval.

„Jsi bledý a hubený.“

Teta Katy seděla na židli a dívala se na mě. Byla to stále krásná žena, taková, jak jsem si ji pamatoval. Jen vrásek přibylo a vlasy už nebyly tak bohaté. Měla na sobě tu stejnou černou halenku, jako tehdy. Seděla vzpřímeně, upnutá až ke krku desítkou drobných bílých knoflíčků. Uhladila si skládanou sukni, narovnala černé punčochy, hmatem zkontrolovala svůj vyčesaný drdůlek, který tak hrdě nosila, podívala se mi smutně do očí a zeptala se:

„Půjdeme spolu na ten hřbitov?“
„Mám z toho strach teti.“
„No měl bys tam zajít…, měl bys...“
„Vždyť jsi proto přijel. Je to deset let.“
„Mockrát jsem o tom přemýšlel, jestli v sobě dokážu najít odvahu.“
„Musíš to konečně udělat.“
„Já vím…, musím tam jít. Vždyť proto jsem přijel.“

*

Stáli jsme mlčky nad hrobem mého strýce a drželi se za ruce.

„Zůstaneš?“ zeptala se do ticha.
„Ne, Kateřino nemohu.“

„Já ho chtěl zabít. Já ho musel zabít. Nebylo to tak, že jsem tě jen bránil. Zabil jsem ho s požitkem. Chtěl jsem se mu tady dnes omluvit, ale nejde to. Protože ho nenávidím stále. Nenávidím ho až za hrob, za to co mi udělal, když jsem byl malý, za to jak tě v moji přítomnosti znásilňoval a já se na to musel dívat. Za ten strach. Kdybych jen cekl, tak on by zabil nás. Bylo to tak zvrácené, perverzní. To proto jsem se do tebe zamiloval. Nebyla to skutečná láska, byli jsme jen spojenci strachu."

Byla to past na můj život.