Nechal mě jít..

Nechal mě jít..

Ty tvoje krásný kukadla, to tvoje tělo a ten úsměv! Jak já miluju když se na mě usmíváš.. Když mě sevřeš v náručí, nebo se se mnou zatočíš tam u vás v polích.. Když mi ve tmě šeptáš jak jsem krásná, a když mě políbíš - ach Rolliene - to mě drží všichni andělé nad zemí..

Nechal mě jít..

Nebo když jsi na Vltavě hravě utáhnul loď a já se mohla "flákat" .. a celou dobu tě sledovat. Růžový brejle? JO! A asi je mám stále. To ty jsi byl ten princ na kterýho jsem čekala.. Ten dokonalej, úžasnej a tak.. Prostě ty. Moje milovaný Stříbro. MŮJ Váša. Ten, kterej mi dokázal zase dodat tu energii, tu radost ze života. Ale..

Nechal mě jít..

Prý ta dálka. A nejhorší je, že to docela chápu. Akorát .. hrozně mi chybíš. Ani nevíš, jak špatně se mi bez tebe usíná.. Jsi jedinej, se kterým jsem vydržela hodiny se objímat a i tak mi nic nechybělo. Byl to sen. Jenže z každého snu se musím vzbudit, není to tak? Asi ano. Ale proč to tak hrozně bolí? Proč nemůžu mluvit, když na tebe myslím? Proč kvůli tobě pláču? Proč tu se mnou nejsi? Proč .. proč jsi mě nechal jít?

Nechal mě jít..

Vlastně to vím. Vím to! A dusí mě to pomyšlení. Pro mě jsi princ .. ale tvojí princezně se asi zrovna já nepodobám..

Nechal mě jít..

Tak moc mi chybíš! Tak moc! Miluju tě..!

Můj černonílý kýč /kde fialová jedinou barvou je/ mě nechal jít. Můj kýč si našel jinou .. jinou princeznu.