Marie maluje štěstí

Jedna čára sem. Tak, teď je to fajn. Seděla u toho ošklivého umělého stolu z Ikey a odložila pastelku. Říkali ji, že je jako malá, že si pořád maluje ty svoje bájný světy, plný překrásných barev, tvarů a asi i toho štěstí. Marie si totiž opravdu malovala jenom to štěstí. Krásný barevný štěstí, plný jasných míst, zákoutí, plynoucí jako voda a končící neznámo kde. Tak jako pokaždé, když domalovala nějaký to malý štěstí, cítila se dobytá energií. Došla si uvařit čaj. Silný, černý čaj. Neznala nikoho, mimo její rodiny, kdo by byl schopen něco takového pít víc jak dvakrát do týdne. Ona si ho dopřávala dvakrát denně. A někdy i víckrát. Magorák, říkal tomu její táta. A vlastně i říká, akorát už ne jí. Vrátila se zpátky k tomu ošklivému stolu z Ikey, bílému, umělému, neosobnímu, který se ale od všech ostatních odlišoval především těmi malůvkami. Těmi kousky štěstí, které už se nevešly na papír a vyžádaly si místo na stole. A Marie mu jim to dopřála. Odnesla obrázek pryč, založila ho k ostatním a začala se konečně učit. Zítra má tu zkoušku a ještě se na to pořádně nepodívala. Místo toho si tady maluje to štěstí. Marii vždy nesmírně udivovaly historky jejích kamarádek, jak potkaly skvělého kluka, jak je úžasný a že teprve s ním vědí, co je to štěstí. Ona jim nikdy neřekla, že ona štěstí už dávno zná, že ho má doma plno. Celý jeden šuplík plný štěstí a už se tam ani nevešlo. V tu chvíli ji něco napadlo. Vstala od stolu a rozložila si všechny ty štastný obrázky okolo sebe. Někde našla lepidlo, a lepila. Lepila si štěstí všude po stěnách, na strop, na nábytek, všude. Najednou to v té neosobní místnosti vypadalo krásně, odevšad zářily barvy, plynuly tam řeky z jiných světů a všechny je spojovalo právě to štěstí. Marie se zasmála, otočila na místě a do jedné z těch řek skočila.
***
"No tak, slečno, vy jste nám tady omdlela" usmívala se na ni sestřička a pomáhala jí zvednout se ze země. "Nemáte se vůbec čeho bát, Kubík je jenom malinko nastydlý." "To jsem ráda." řekla Marie a vyšla ven z ordinace. "Je to dobrý" řekla "s Kubou nic není." "Já jsem ti to říkal.." řekl a objal ji okolo ramen. "Až budeme doma, namaluješ si zase štěstí a uvidíš, že to bude fajn." Překvapeně se na něj podívala. "Ale no tak.." řekl "Na stěnách máme místa přeci dost.."