První láska

Ze všeho nejdříve se musíme přenést do minulosti o devět, let zpět. Byla sem malá, blonďatá holčička se dvěma culíky na svojí malé, věčně zamyšlené hlavičce. Měla sem pořád co dělat, doma sem běhala po zahradě, ale dopoledne sem byla ve školce. A tam sem taky potkala svoji První lásku(První lásku píši s velkým P, protože První láska může být jen jednou za život, a proto si to velké písmeno zaslouží!).
Hrála sem si na písku a opodál stál chlapeček o něco málo větší, než jsem byla já. Koukal na mě, jak dělám bábovičky, ale jeho pohled byl smutný, jako by mu něco chybělo.Podívala sem se na něj také, abych zjistila, proč je tak smutný. Asi dvě minuty jsme na sebe koukali a potom mi to konečně došlo! Stál úplně sám, nikdo si s ním nehrál, nikdo si ho nevšímal. Bylo mi ho moc líto a tak sem vzala svoji lopatičku a blížila se k němu, abych mu ji půjčila. Ale moje malé ručičky byly příliš nemotorné, aby mu lopatičku normálně podaly, a tak, ač jsem nechtěla, sem ho s tou lopatkou prostě bouchla po hlavě. V té chvíli ze mě vypadlo jenom: ,,Promiň!“ Chlapeček se kupodivu nerozplakal, ale usmál se a řekl: ,,Nic se nestalo, sem přece statečnej chlap!“ V té chvíli mezi námi přeskočila malinká dětská jiskřička. Od té chvíle jsme si hráli vždycky spolu, i přesto, že na nás ostatní děti pokřikovali hesly, jako např manželé, milenci atd. , atd. My jsme si z toho nic nedělali.
Ale i ty nejkrásnější chvíle jednou skončí. Naše láska skončila tak, že jsem se odstěhovala. Ještě teď si pamatuji, na ty jeho oči plné slz, když jsem odjížděla. Dal mi na cestu kopretinu a řekl mi, že mě má mooooooooc rád.
Tohle byla moje první láska a kdybych si měla vybrat, nechtěla bych už v životě žádnou jinou, byla to ta opravdová, nefalšovaná LÁSKA!!!