Náročný den

Odkládám uniformu do skříně. Náročný den, první alespoň trochu pracovní. Otočím klíčkem ve skříni. Kývnu na Michala. Není co víc říct, byl to dlouhý den i na řeči. Konečně se nadýchnu čerstvého vzduchu, je tak sladký. Sedám do Škodovky, překvapivě brzy chytne. Cesta přede mnou se nemění, stromy po stranách se míhají neuvěřitelnou rychlostí. Cesta je pořád stejná, přestávám vnímat její podstatu. Ve zvuku motoru se nechávám unášet. Husté mraky kolem Pradědu upoutají mou pozornost, jak to je krásné. Staré Město, Světlá Hora, Andělská hora, Vrbno pod pradědem, Mnichov…jsou to jen názvy na cedulích v kontextu cesty. Byl to náročný den. Heřmanovice, konečná. Zaparkuji auto do garáže. S usměvavého obličeje mamky se dovídám, že moje milovaná sestřička něco uvařila. Ještě že už jsem obědval, její oběd, jestli se to tak dá nazvat je vždy červená omáčka. Vyjdu schody do pokoje, počítač už spokojeně vrčí. Projedu maily, nějaká zpráva z Furry, tři z idnes a jedna od člověka z Pentu. Brouzdám chvíli po stránkách, bezcílně. Venku jemně zahřmí. Probouzí se ve mně touha po pohybu, proběhnout se, podívat se po krajině. Nazuji si bílé tenisky, na svetru si vyhrnu rukáv, cítím se svobodný. Mířím k ohradě, pohladím Zorku, Judzina, moje milovaná Ayrska se věnuje svému ještě milovanějšímu žraní. Všechno se zelená, chvěje mládím a znovuzrozením. Svižným tempem kupředu. Břízka po levé straně se jemně zelená, olše za ní také, líska se pomalu také obsypává zelení. Překročím ostnatý drát, stoupnu si na kraj lomu. Hledím do té hlubiny. Zahřmí. V nose jde cítit to napětí. Vdýchávám ho, po rtech mi klouže úsměv. Vesele se pustím opět do kopce, přeskočím zpět na cestu, všechno se tak krásně zelená. Nevydržím to a rozběhnu se, stále do kopečka, ta svoboda mě tak uvolňuje. Chci takhle běžet stále. Další ohrada, konec cesty, proklouznu pod ohradníkem. Tenisky ihned nasávají vodu z jitrocelových listů. Nevadí. Otočím se k severu. Nad Příčnou se pomalu přehupují těžké černé mraky. Hřmí čím dál častěji. Hřeje mě u srdce ten pocit štěstí. Jako rozverné hříbě, radující se z volnosti a mládí vyklušu na Kopuly. Necítím únavu, všechno ze mě padá. Fascinovaně hledím na tu černou masu, sonáta ran a ohňostroj blesků, v údolí se pomalu spouští déšť. Poslední modré kusy nebe mizí. Bouře mě pohlcuje. Nebe křižují blesky, údolí je zahalené v deštivém oparu. Kolem mě panuje stále napětí, očekávání a touha. Stojím bez hnutí minutu, dvě, tři…po pěti minutách zachytím zornicí pohyb, nemohu ale sklopit zrak od nebe. Dvacet metrů ode mne z křoví vyskočila malá postava, nevidím ji detailně, nechci kazit ten dokonalý okamžik souznění s tou destruktivní silou běsnění bouře. Opět pohyb, levým okem sleduji stále blesky, pravým malého srnce. Prohlíží si mě. Udělá pár malých kroků, začenichá a rozhlídne se kolem sebe když zahřmí. Levou rukou hladím temnotu nebe, pravou mám sevřenou a pomalu cítím to malé srdce srnce v dlani. Jeho strach, obezřetnost. Bouře mě naplňuje silou, touhou zabíjet, pohled srnce mírem. Pocity se mísí. Zvíře sklonilo hlavu a začalo se pást. Nehýbu se, pozoruji jej pohledem lovce. Moc bouře. Zvedne hlavu a zadívá se na mě. Otočí se ke mě zády a odchází, jako kdyby celou dobu věděl kdo jsem. Bouře je v pozadí. Srnec odkráčel do lesa. Jsem pouze já. Zahřmí a padne mi na hlavu kapka. Nepřátelsky se podívám na bouři. Ruce mám zatnuté v pěst. Přede mnou zuří peklo, za mnou odchází mír. Usměji se. Ohlédnu se za mírem. Vyhrnu si opět rukávy. Víckrát ne. Po zelených pláních běžím vstříc bouři. Vidím její srdce. Nemám strach. Běžím, tancuji s kapkami, skáču přes ohradníky. Stále se směji. Rovnováha.