Vítaná změna (k horšímu??)

Jakmile přijedu z intru domů, sedím doma na zadku a maximálně se donutím jít vyvenčit psa. Kdybych měla povědět, co pro mě bylo za poslední měsíc největším vzrušením, řekla bych že vítězství ve školním kole olympiády z češtiny? Nejspíš ano. Můj život je už v sedmnácti letech stereotypní. V pondělí cesta na intr, pět dní školy, cesta domů, počítač, televize a pak zase škola. Už to dál nemůžu vydržet, asi se z toho zblázním. Můj jediný přítel, kterému se můžu svěřit, je tenhle deník protože moje kamarádky stojí za... Jen papíru můžu sdělit moje pocity a potřeby. Přemýšlím, jestli se dá ještě něco změnit. Určitě není ještě pozdě, nemůžu být v sedmnácti letech ztracený případ. Stačí jen najít odvahu. A té se mi jaksi nedostává.

Jedeme vlakem do školy. Já, Petra a Jiřka. Je pondělí a holky se baví o prožitém víkendu. Rukou si podpírám bradu a dívám se z okna. Holky se něčemu hrozně nahlas smějí. Nevnímám je. V duchu si říkám, jestli se tak náhodou neutápím ve vlastní sebelítosti. Na otázku, co jsem dělala v pátek večer, holkám neodpovím. Seděla jsem s mamkou u televize, popíjely jsme víno a když mamka usnula, zapnula jsem počítač a šla na chat. Povědět holkám, jak trávím svůj volný čas, tak si poklepou prstem na čelo.
Celý den ve škole přemýšlím, co udělat s načatým životem. Dokonce to probírám i s Honzou, mým spolusedícím. Je to vlastně jediný kluk, který mě spojuje se světem opačného pohlaví. „Podle mě to vidíš moc černě,“ míní Honza. „Možná by jen stačilo, abys vyrazila mezi lidi, šla se někam bavit a ono to všechno přijde samo, uvidíš!“
„Problém je, že nemám s kým jít. Pouta se základkou se už dávno zpřetrhaly. Teď jsem na intru a všechny moje kamarádky bydlí nejmíň 80 km ode mě.“
„Jo, to ti vůbec nezávidím, holka.“ Říká mi upřímně. V tu chvíli přichází matikářka a rozdává nám papíry s testem.

Je středeční večer. Odpoledne jsem to nemohla na intru vydržet. Holky řešily totální kraviny a děsně se u toho nasmály. Nerozumím jim. Ve čtyři hodiny jsem se sebrala a šla ven. Bezcílně jsem bloumala ulicemi. Zase na mě padl těžkej splín. Procházela jsem kolem Irish Pubu. Ještě nikdy jsem tam nebyla. Chvíli jsem postávala naproti vchodu a rozhodovala se, jestli mám jít dál. Vejít, zůstat venku, vejít, zůstat venku? Napadlo mě sto důvodů pro, ale ještě víc proti. A tak jsem se vrátila na intr.

„Dneska to bude fakt zápřah,“ komentuje Jiřka dnešní den. První hodinu píšeme velkej test z ekonomiky, třetí hodinu zkouší statistiku, šestou máme tělák. Nic proti sportu nemám, ale učitel je magor a chce po nás nemožný atletický výkony.
„Možná by bylo lepší dát si dneska voraz, ne?“ Napadne Petru.
„To bych si nechala líbit.“ Přidám se. Vidina netradičního strávení odpoledne mě úplně uchvátí, ale Jiřka hned namítne: „Neblbněte holky, bude průser.“
„Já vím, jen tak plácám blbosti,“ řekne Petra. V tu chvíli se něco ve mně vzedme. Vidím jen dvě možnosti, buď teď a nebo nikdy. „Mějte se tam hezky, dámy.“ Nečekaně vystoupím z MHDéčka, ke škole nám zbývají ještě dvě zastávky. Holky na mě zírají s otevřenou pusou. Je to zvláštní, ale jejich udivené pohledy mě zahřejí na duši. Je na čase začít žít.

Dnes jsem udělala něco neuvěřitelného. Nešla jsem do školy! Hned ráno jsem zavolala třídní, abych si to u ní pojistila a pak jsem šla do centra a prolézala jsem módní butiky. V Orsayi jsem objevila novou kolekci triček, který bych si na sebe nikdy nevzala. Ne že by se mi nelíbily, ale zdály se mi až moc vyzývavé. Schválně jsem si jedno vyzkoušela a nemohla jsem se poznat. Tahle slabůstka mě stála tři týdny úspor. Celý den jsem se poflakovala po městě a večer si vzala vycházku aniž bych o tom řekla holkám. Oblékla jsem si své nové tričko a vyrazila do Irish Pubu.

V pátek se rodiče diví, že mám tak výbornou náladu. Sama nechápu proč, ale přisuzuji to mé „přeměně“. Večer se odhodlám zavolat Janě, mé spolužačce ze základky, se kterou jsem nejvíc vycházela. Nejsem si ani jistá, jestli má pořád stejné číslo. Záhy se ukáže, že má. Vyptávám se, jak se pořád má a co dělá dnes večer. Prý nemá žádné plány a ráda se mnou někam zajde. Ačkoliv se obvykle nelíčím, dnes večer použiji make-up, linky i oční stíny. Dlouhé blond vlasy, které většinou nosím v culíku, si nechám volně rozpuštěné. Sahají mi skoro do půlky zad. Když se postavím před šatník, málem to se mnou šlehne-nemám co na sebe! Nakonec zůstanu u nového trička z Orsaye a objevím jedny džíny, které jsem nosila před dvěma roky a teď pěkně obepínají mou postavu.
„Ahoj Jani,“ mávám na černovlasou drobnou dívku v černém. Od základky se tolik změnila. Všimnu si, že ji uchvátil emo styl. Přes ofinu jí skoro ani nejsou vidět oči. Zkoumavě si mě prohlíží. Přemýšlím, jestli se nebude za mé blonďaté stvoření stydět. Uvnitř je pěkně nabito. Potkáváme spoustu lidí, které neznám a Jana se s nimi zdraví. Jsem ráda, že natrefím i na pár známých ze základky, se kterými se naopak můžu pozdravit i já a dokázat si, že tu nejsem úplně cizí.
„Lidi ze školy jsou minulost, pojď, seznámím tě s někým novým.“ Vede mě ke skupince kluků. Nemůžu říct, že bych se mezi nimi cítila dobře. Mám pocit, že na mě všichni civí.

Dnešní večer byla parádní pařba. Poprvé jsem si pořádně zařádila. Ze začátku nic moc. Jana mě na disku nechala samotnou a já měla sto chutí se sebrat a jít domů. Pak jsem ale potkala Radima. Je mu dvacet dva let, má vlastní auto a byt. Celej večer jsme spolu tancovali a kupoval mi džus s vodkou, sám nepil protože musel řídit. Ve tři ráno mě odvezl až před barák a krásně se semnou rozloučil. Opravdu parádní víkend.

Přemýšlím, jak to mám do pátku vydržet. Radim mi píše každý den smsky a několikrát mi i zavolá. Na diskotéce mě viděl nějaký kluk z obchodky a sehnal si na mě přes Janu číslo. Píšeme si zatím kraviny, ale jsem ráda za každou novou známost. Kamarádi se přece hodí vždycky, ne? Mám takový pocit, že se konečně něco děje.

Ode dneška se semnou holky nebaví. Vyčetly mi, že jsem se během dvou měsíců tolik změnila. Prý jsem je moc zklamala. Nevěděla jsem, co jim na to mám povědět a tak jsem je poslala do háje. Po pravdě mi to je jedno. Už mě ty nány nezajímají. Žijí v jiném světě než já. Je pravda, že před nedávnem jsem jim ještě byla hodně podobná, ale časy se mění. Naštěstí. Ta nudná, samotářská holka už neexistuje.

„Deniso, jsi si jistá, že chceš přestoupit?“ Ptá se mě mamka a má skoro slzy v očích. Stejně to byl její nápad, abych šla na prestižní školu a na úkor toho musela bydlet na intru. „Nesnáším to tam, mami. Úplně mi stačí obchodka u nás ve městě. Chci být prostě doma..ve svém.“
„Když to vidíš takhle,“řekne smutně, „je to koneckonců tvůj život.“ Přesně tak. Určitě nebudu litovat. Snad mi je jen líto, že ztratím kontakt s Honzou, který mi byl od začátku oporou.

Je sobota odpoledne. Právě jsem se pohádala s rodiči. Včera jsem nepřišla domů a spala u Radima. Otec v tom vidí problém, i když jsem jim toho o něm už tolik navyprávěla. Mamka to nevydržela a vyčetla mi, že se chovám nezodpovědně. Prý se mohlo něco stát. Radim mi radí, abych si na chvíli dala s pařením pokoj, než se situace zklidní. Jestli se mě chce zbavit, tak ať to řekne na rovinu. Dnes u nás ve městě koncertují Wohnouti. Nestává se každý měsíc, aby k nám zavítali. Rozhodně si nemůžu nechat tenhle koncert ujít.

Ve dvě hodiny se potácím z klubu. Podpírají mě dva páry cizích rukou. Nemůžu si vzpomenout, jak se kluci jmenují. Pamatuji si na Radima, který za mnou přišel na koncert a šíleně jsme se pohádali. Myslím, že jsem to byla já, kdo poslal toho druhého do prdele. „Uklidni se nebo mi to tu celý pobliješ.“ Někdo mě násilím tahá do auta. „Musím se vrátit na koncert a říct Radimovi, že je pěknej vůl..“ Vysvětluji klukům. Snažím se zaostřit zrak, ale vidím jen nemožný shluk barev. Slyším ty barvy hrát, zelená zní opravdu hrozně.

Jsem totálně na dně. Už je to měsíc, co mě policie našla pohozenou v příkopě na kraji města. Nic si z toho večera nepamatuji. Vím, že jsem přes zákaz rodičů šla na ten koncert. Vybavuji si Radimovu naštvanou tvář a pak dál už nic. Doktoři zjistili, že do mě někdo nacpal nějaký svinstvo a pak mě znásilnil. Do háje, všechno je na prd!

Je pátek večer. Sedím doma na zadku a mám strach vůbec vystrčit nos z domu. Jediní rodiče a pár kamarádů mě drží nad vodou. Radim za mnou byl naposledy v nemocnici, aby se ujistil, že žiju. Po fyzické stránce jsem v pořádku, po té psychické strádám. Stále mi chodí smsky s přáním brzkého uzdravení nebo dokonce s pozváním na nějakou party. Ty diplomaticky odmítám. Mým největším přáním je teď zvládnout školu. V novém kolektivu teprve hledám své místo a učení mi dělá problémy.

Stojím před Radimovým bytem. Nyní mi přijde tak obtížné, stisknout zvonek u dveří a přitom to je taková banalita. Natahuji prst, stačí kousek…Dveře se však otevřou samy.
„Ahoj Deniso, co ty tady?“
„Ahoj, já..chtěla jsem si s tebou jen promluvit. Vysvětlit ti pár věcí, ale koukám, že někam jdeš.“ Všimnu si velké cestovní tašky Nike za jeho zády.
„Promiň, ale nemám čas. Pospíchám na trénink. Florbal.“ Dodá na vysvětlenou, spíš aby řeč nestála. Mezi námi se rozhostí trapné ticho. „Tak já tě nebudu zdržovat. Měj se hezky.“ Otočím se a společně vyjdeme před dům. Doprovodím ho až k autu. „Fakt je mi líto co se stalo, nechceš někam hodit?“ Nabídne se. „Ne díky, jsi hodnej.“ Čím víc se vzdaluji od jeho bytu, tím víc mám pocit, že ztrácím jeho samotného. Bojím se, že jedna kapitola mého života právě skončila.

Jsou jarní prázdniny. Školu jsem jakž takž dohnala, dokonce jsem si ve třídě našla nové přátele. Po dlouhé době jsem se nechala přesvědčit, abych šla večer ven. Je pátek. Ačkoliv se ze školy každý den vracím domů, můj život se opět scvrkl na školu, televizi a počítač. Zase mi z toho všeho začíná pomalu šplouchat na maják. Život je někdy opravdu boj.
„Denís neboj, budu na tebe dávat pozor. Vezmu tě pod svá ochranná křídla a budu ti dělat osobního strážce.“ Uklidňuje mě Dominik. S partou sedíme v restauraci a vesele se bavíme. „Opravdu se vším všudy?“ Připomenu jim stejnojmenný film s Kevinem Costnerem a musím se s ostatními zasmát. „Pokud si to budeš přát, budu ti plně k dispozici.“ Odpoví mi z legrace a celý večer se bezvadně bavíme. Na diskotéce, kam se o půlnoci přesuneme, zahlédnu Radima. Ve společnosti tří dívek a dvou kluků se vesele baví. Nevydržím se na ně dívat, i když vím, že jsem to já, s kterou už to nebylo k vydržení. Pařmenka k pohledání. Přijímám Dominikovo pozvání k tanci. Očima však stále vyhledávám Radima, konečně si mě po chvíli všimne. Nezdá se však, že by to s ním nějak hnulo. V jednu hodinu už mám všeho dost, zvedám se k odchodu, když v tom mě někdo chytne za zápěstí. Je to Radim. „Můžu tě doprovodit domů?“ Ptá se. Přikývnu a když jsme před naším domem, políbí mě na dobrou noc. Podle mě to bude báječná noc plná sladkých snů o lepší budoucnosti.