Krásný svět III.

V ruce držela hrnek a upřeně pozorovala doktora Wilsona před ní. Měl na krátko ostříhané prošedivěl vlasy, které dříve jist bývaly uhlově černé. Vpíjela se do zelených očích a přemýšlela o tom, co se před několika okamžiky stalo.
„S těmi dívkami to nebude až tak lehké.“ promluvila konečně.
Povzbudivě se na ni usmál. „Mám si s nimi zkusit promluvit já.“
Objevily se v ní pochybnosti. Co když se mu povede dívky otevřít? Bude potom za úplně nemožnou. Ano, je starší a má více zkušeností… Právě proto.
Zavrtěla hlavou. „Ne, prozatím to zkusím promyslet a vrhnu se na ně sama.“
„Kdybys ale cokoliv potřebovala, stačí říct.“ usmál se na ni přátelsky a Martina věděla, že to opravdu myslí upřímně (pozn. = ne, jako naši politici =oD).
Kývla hlavou na znamení souhlasu, položila hrnek zpět na stůl a s nuceným úsměvem se zvedla ze židle. „Dneska s nimi bude poprvé sezení. Musím se jít připravit.“
„Přeji hodně štěstí.“ rozloučil se s ní prozatím Charles.

O hodinu později seděla Martina v pohodlném polstrovaném křesle zelené optimistické barvy. Okolo ní bylo naskládání deset židliček. Zatím prázdných. Pacienty by ale měli ošetřovatelé dovést každou chvíli.
O dalších deset minut později kolem Martiny sedělo deset pacientů. Přímo naproti ní se usadila Tess s Elizabeth a vesele se něčemu smály. Doktorka se zhluboka nadechla a zadoufala, že se nakonec otevřou a ona jim bude moci pomoci. Věděla, že téměř každý případ je nějaký způsobem složitý, ale také cítila, že tohle bude něco zcela výjimečného. Avšak vysvětlit to nedokázala.
„Opět vás ráda vidím na našem sezení. Jak si mnozí z vás jistě všimli, máme zde nové dvě pacientky. Tess a Elizabeth.“ kývla na dívky, které se na ostatní zvesela usmály. Zbývajících osm pacientů je hlasitě pozdravilo.
Martina pokračovala: „Ukážeme jim tedy, jak probíhá naše sezení a doufám, že se k nám zapojí a vznikne velice zajímavá diskuze. Dnešní téma bude opravdu přínosné. Budeme se bavit o tom, co máte za problém a proč si vy myslíte, že jste se sem dostali. Nechci slyšet to, co vám řeklo okolí nebo doktoři, chci slyšet pouze a jenom váš názor.“
Nechala jim chvilku na rozmyšlenou a mezitím se ujistila, že diktafon je stále zapnutý.
Jako první zvedla nejistě ruku dívka v otřepaných džínsech a černém triku s dlouhým rukávem. Jmenovala se Barbara a byla sem umístěna pro kleptomanii. Už tomu jsou čtyři měsíce a dělala tato věčně zamyšlená bruneta obrovské pokroky.
„Ano, Barbaro?“ povzbudivě se usmála Martina a pokynutím vybídla dívku, aby začala hovořit.
„Doktoři, rodina a přátelé mě měli za hroznou kleptomanku, tak nějak se tomu přece říká. Ale já se z ani rozhodně nepovažuju. Sem měla pořád jenom hroznou potřebu brát ty děsně zajímavý věci v obchodech, vždyť jsem je ani nepotřebovala a stejnak jsem je hnedkon druhej den vracela. Neponičený a v pořádku. No jo, jenže v tom byl ten problém. Oni mě skoro nikdy nechytli při krádeži, ale při tom, jak ty věci chci vrátit. A voni si vůbec nenechali vysvětlit, že jsem si je jen půjčila a hned jsem je as vracela. Hnedkon mě museli vodsoudit jako nějakou zmiji a samozřejmě nejlepším řešením je vězení, ale z něj mě po měsíci hnedkon přesunuli sem, páč jsem to tam nemohla psychicky vydržet a voni si mysleli, že je to ta má nemoc.“ na chvilku se odmlčela. Všichni na ni upírali zvědavé pohledy.
Tohle naštěstí byla skupinka, kde nikdo nemusel být po sedativy, takže s nimi mohla Martina pracovat zcela normálně a většinou i v zajímavé a přitom klidné diskuzi. Právě proto sem zařadila i Tess a Elizabeth. Doufala, že jim to jen prospěje a dívky se rozmluví.
Ale to už Barbara pokračovala: „Hej, ale já přitom žádnej zloděj nejsem. Na mně ti věc prostě mluvily, že chcou ke mně. Copak je můžu neposlechnout? Pitomost. A abych se teda vyjádřila. Si osobně myslim, že tu jsem proto, že lidi nedokážou pochopit některý odlišný lidi a hned je musel někam zaškatulkovat. Ale zas na druhou stranu si nestěžuju, tady to je hrozně fájn, mám tu dokonce několik přátel a nikdo mě ve nevotravuje. I ti doktoři jsou v poho.
Martina a s ní i ostatní pacienti Barbaře zatleskali.
„Ano, děkuji ti moc za tvůj názor. Někdy je pro okolí opravdu lidi zaškatulkovat do nějaké skupiny a nestarat se, co s nimi bude. Chcete někdo něco říct k jejímu vyprávění?“ rozhlédla se po skupince.
Mladík vedle ní nervózně zašoupal nohama. Ihned pochopila, že chce promluvil. Byl to Thomas. Vypadal, že vůbec nechápe realitu a všemu dopomáhaly jeho silné brýle, přes které na všechny mžoural. Měl dlouhé blond vlasy, které věčně nosil neupravené. Thomase všichni mimo ústav považovali za hrozného podivína a hlupáka, ale on byl přitom nesmírně inteligentní. Až moc inteligentní pro své okolí.
„Ano Thomasi?“
„Já jsem na tom velice obdobně jako slečna Barbara. Lidi si myslí, že jsem naprostý imbecil, ale opak je pravdou. Za takto postiženého člověka se rozhodně nepovažuji. Vždy´t ten by nedokázal složit tak důmyslná papírová města jako já.“
Ano, tohle byla jedna z jeho vášní. Ve svém pokoji měl několik postavených a několik rozestavěných nádherných papírových měst. Martinu doslova fascinovala jeho trpělivost, kterou potřeboval k tomu, aby tohle všechno byl vůbec schopen složit. Ke všemu si veškeré návrhy dělal sám a vymyslel i několik vymožeností, jako například jezdící schody. Stačilo tahat za malý provázek a papírové eskalátory ve stanici metr opravdu daly do pohybu.
„Nikdo se se mnou nebyl schopen bavit na úrovni, a proto jsem se uzavřel do sebe a svých měst. Rodina si ihned pomyslela, že jsou v tom drogy a otec mě násilím odvedl na jedno vyšetření, které všechny obavy vyvrátilo. Vrátil jsem se domů a začalo mi peklo. Každý den, kdy jsem se vrátil z mé nové práce, jsem měl na lednici připevněný dlouhý seznam, jenž jsem musela do večera splnit. A běda, jak tomu nebylo. Sice jsem byl dospělý, ale nemohl jsem si dovolit odejít od rodičů, tak jsem poslouchal. Přestal jsem mít čas na svůj papírový svět a tím začaly všechny moje problémy. Nesoustředěnost, roztěkanost, podrážděnost a následovalo propuštění z práce.“
Podíval se na Martinu, jak by žádal o povolení pokračovat. Ta jen přikývla na znamení zájmu a souhlasu. Jeho případ znala, jako případ všech přítomných. Už několikrát probírali jejich minulost a jak se sem dostali, ale pokaždé z jiného úhlu a pod jinou otázkou. Bylo zapotřebí, aby svůj problém prozkoumali ze všech pohledů.
„Začali se mnou chodit po různých psychoterapeutech a jiných doktorech, ale žádný z nich mi nebyl schopen pomoci. Viděli ve mně jedince, který má zpomalené chápání. Zkoušeli několik metod, ale ty mi nepomohly. Nakonec jsem se dostal sem, kde jsem opět relativně šťastný. Mohu se věnovat svým městům a nikdo mě nenutí do něčeho, co nechci.
A co si myslím o tom, že mě sem dali? Nemohli se vyrovnat s tím, že jsem jedinečný a byl jsem pro všechny až moc inteligentní. Byl jsem prostě problém.“
Opět se ozval potlesk a Martina mu poděkovala.
Pomalu se už odvažovala, zaměřit se na Elizabeth, když do místnosti večer doktor Wilson.
„Dobrý den. Nerad ruším vaše sezení, ale nutně potřebuji mluvit s doktorkou Destiny.“ s vážným výrazem se podíval na Martinu.
„Pokud je to nezbytně nutné.“ povzdechla doktorka.
„Dnešní sezení tedy ukončíme, ale příště budeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Zatím přemýšlejte o příběhu Barbary a Thomase. Nashledanou.“
Vstala a vyšla spolu s Charlesem ze dveří. Na dlouhé chodbě čekalo několik ošetřovatelů, kteří vešli do místnosti, aby dohlédli na přesun pacientů do pokojů.
„Co se děje Charlesi?“ odvážila se Martina konečně optat, když zahnuli na hlavní chodbu směřující k hale.
„Navštívil nás jeden muž, který se zná s tvými pacientkami a řekl mi velice zajímavou věc.“
Překvapeně se na něj podívala. „Doufám, že to bude stát za to, když jsem musela zrušit sezení.“