Vzpomínka?

Pár známých mě tahalo na letnou.. prý pokecáme a bude fajn .. a já šla.
*************************************
Vrátila jsem se na místo, kterému jsem se snažila poslední necelý čtyři roky vyhýbat. Vrátila jsem se na místo, kde jsem strávila krásný okamžiky, na místo, které mi vždycky vžene slzy do očí. Vrátila jsem se „tam“.
*************************************
Hráli jsme s létajícím talířem. Blbly jsme, vesele se bavili. Nějak jsem si zakázala přemýšlet nad čímkoliv jiným. Jenže.. talíř odletěl, a já, rozesmátá, jsem za ním běžela, společně s mým blízkým kamarádem .. a pak, šok.
*************************************
Píchlo mě u srdce, musela jsem se zastavit. Viděla jsem tu lavičku. Tu lavičku, do které nás šest vrylo tisíce nápisů, obrázků a citátů. Úplně mě paralyzovala. A pak, ani nevím jak se to stalo, jsem k ní šla. Přejížděla jsem rukama po těch nápisech, vybavila si ty situace, kdy jsme to vyrývali, vrátila jsem se zpátky a těch pár let.
*************************************
„Smíšku? A to má být co?“ smál se klučina s modrýma očima. Sotva dvanáctiletá holčička se obrátila na lavičce, s výrazem „ty nevíš co mluvíš“ a hrdě spustila „To jsme my“ líbezně přejela přes vyryté písmeno a přes malý obrázek, prstem „Všichni jsme v tom znáčku schovaní!“
*************************************
„To jsme my, všichni jsme v tom znáčku schovaní..“ tiše jsem si pro sebe mumlala a nevěděla jak se zachovat. Bylo mi do pláče, chtělo se mi křičet, chtěla jsem vrátit čas. Zase. A vedle další nápis „Navždy spolu“ stálo tam. Dvě slova, která se mi dnes zdála jako největší kýč. Kdyby to tak šlo..
*************************************
„Napiš tam – Navždy spolu – tak to bude, ne?“ přemýšlel vysoký kluk se zeleným pankáčem. „Sam, půjč mi tu kudlu, já to tam napíšu, napadnul mě skvělej design, fakt že jo!“ Obdivně jsem tenkrát zapískala, ohromně se mu to povedlo. V ten moment se na mě otočil, a s vážným výrazem řekl „To bylo na mě? Copak jsem nějakej pes?“ s vážným výrazem jsem zavrtěla hlavou a než stačil něco udělat, začala jsem utíkat. Volal, že mě stejně chytí, ale mě to bylo jedno, smála jsem se jako šílenec, že jsem už ani nakonec nemohla běžet. Nakonec mě povalil do trávy a začal mě lochtat. Tenkrát se ještě uměl smát, a znělo to upřímně.
*************************************
„Mám ten talíř!“ přiběhnul ke mně kamarád. „Tak pojď.“ Měla jsem na krajíčku, Nechtěla jsem se pohnout, očima jsem ještě jednou přejela nápisy a obrázky a šla hrát. Možná Vám někdy dovyprávím i ostatní příběhy různých nápisů, ale ne dnes. Dnes toho na mě bylo moc.
*************************************

Je to hrozně těžké. Nebo se mi to tak alespoň zdá. Mám mysl plnou vzpomínek a tech se nemůžu zbavit. To nejde. Někdy se směju, když si na ně vzpomenu, jindy pláču. Kdo ví jak to bude dál. Jen mi tu hrozně chybí.

Jaké by to asi bylo, kdyby se žádná s těch nehod nestala?
Tahle věta mi nedá spát.

Ale jak jsem řekla, kdo ví..