Rezávka

Toto je název pro přírodní rezervaci v Ostravě. Pyšní se svou krajinou -parkem, rybníkem, lesem a občasnými rybáři. Nikde nikdo. Všude klid a pohoda.
Vezměte ale do této rezervace 17-ti leté, téměř dospělé děti, v den kdy všechny školy mají volno, jen ta vaše musí podnikat takovéhle výlety. Vždyť je pátek, venku je krásně a já přijíždím ráno vlakem do Ostravy, kde na mne čekají spolužáci a celý učitelský sbor. Sbor se dohadoval, máchal rukama, obracel mapu. Náhle mne osvítilo, což nebývá často, že naši milovaní učitelé nevědí, kde vlastně Rezávka je. Asi chodili do hereckého kroužku, neboť se tvářili jistě, mile a přesvědčivě. Cesta autobusem byla krátká – autobus jel hlava nehlava, silnice nesilnice, až nám zastavil uprostřed pustiny a odjel. A je to jasné. Chtějí se nás zbavit. Zavedou nás do lesa…moc koukám na horory ?.
Pan učitel vytáhl mapu ( z roku 1936) a hledal. Po krátké době – asi tak po 10-ti minutách natáhl ruku a prones l:,, Vpřed´´. Skupinka pomalu uvadajících dětí následovala učitelský sbor. Cesty byly klikaté. Všude kolem tráva a domy, až jsme přišli k velké, staré, prorezlé budově. Že by Rezávka? Rezavé to bylo teda dost a nějaký ten keř tam také byl. Ale sboru se to nějak nezdálo a po 2. pronesl:,, Zastavit stát, jdeme špatně, otočit, zpět´´. Však co půlhodinka sem půlhodinka tam. Komu záleží na čase? Tak například mne a celé třídě. A tak skupinka – kdysi dávno – pomalu uvadajících dětí, dnes už zvadlých, se otočila, zašklebila na učitele a následovala je. ,, Chtělo by to GPS´´! Prohlásil nějaký chytrolín. Jsme ztraceni uprostřed pustiny, kolem nic jen tráva a tráva a tráva. Napadlo mne, že by mohl vzniknout nový seriál LOST in REZAVKA. Spíše horor. Byl by to trhák, věřte. Nakonec se přece jenom na sbor usmálo štěstí – nic jiného v tom nehledejte – a najednou jsme vešli do přírodní rezervace Rezávka. Všichni na pokraji zhroucení, jen učitelé plní síly a elánu. A opět se před námi objevily klikaté cesty, ovšem tentokrát míchané lesem a loukou. A jdeme – seno, sláma, seno, sláma. Jako na vojně. A proč ne? Humor nám nechyběl – ostatně jako vždy. Sbor si asi myslel, že zelené keře s bílými květy, zelené keře bez květů, kvetoucí i nekvetoucí stromy nás zajímají. Zastávka číslo 1: Česnek medvědí. Zastávka číslo 2 : Rybníček s blatouchy.
..o hodinu později..
Zastávka číslo 253 : Svízel přítulák(plevel). Čísla se zvyšují, logické myšlení žáků klesá. Chceme jen jediné. Jít domů..
Zdá se to, až nemožné, ale vymotali jsme se z lesa a tedy i z Rezávky. A před námi asfaltová cesta nekonečná a vlakové nádraží v nedohledu. Děti z posledních sil přidaly do kroku a jedna ze sboru také. Je mladá, oproti zbytku, který se náhle ztratil. Buď je trefil šlak (kéž by), nebo zůstali v lese a užasle hledí na bažanta. Ach ano – bažant. Prý tam byl. Nevím o tom. Já šla, šla, nohy se mi motaly, ale stále šla. Jedeme, jdeme, jdeme a hle nápis s tak překrásnou informací OSTRAVA – SVINOV. Díky za to.
Děti se rozběhly, občas někdo zakopnul, nebo upadnul, možná si i něco zlomil, ale statečně běžel dál. Vlakové, lavičky, žádný les, žádná louka. Všichni doběhli, sedli si a vydýchávali Maraton. Mladá učitelka neběžela. Slušně došla a usmívala se na nás. Ale co se nestalo. Z doposud hodné učitelky se stala baba Jaga, ale milým úsměvem nám oznámila : ,, Musíme na velevážené mé kolegy a vaše učitele počkat. Za nedlouho určitě přijdou´´ To tak. Vrátí se možná o Vánocích – příštího roku. Pokud je nezaujal bažant či šlak, tak nějaká kytička. Jenomže baba Jaga vůbec nebyla baba Jaga, ale hodná a milá paní, která nás pustila domů. Prvních několik minut sice zmateně pochodovala na místě, poté zvedla telefon, s někým chvíli mluvila (možná i s prezidentem) a s laskavým úsměvem přišla k nám : ,, Děti, běžte domů´´ úžasná to žena. Všichni se rozprchli a učitelský sbor ,ať už se s ním stalo cokoliv,navždy zmizel – i s bažantem...
...každopádně to byl zážitek na celý život.