Dům na kopci

Je mi dvaačtyřicet let a pracuji jako manažerka jednoho časopisu, zaměřeného na ženy. Vystudovala jsem novinářskou a filozofickou fakultu v oboru dějiny umění. Od počátku mého studia jsem měla jediný plán: pracovat někde, kde se to hýbe událostmi a k tomu v zajímavých oblastech. Do mého původního plánu, pokud jsem byla mladá, jsem nezařadila úmysl založit rodinu.***

Mám přítele, kterého prostě „mám“. Pracuje jako manager jedné velké firmy a zásadou našeho vztahu je : neplést se jeden druhému do kariéry. Snad proto bydlíme každý zvlášť a pouze se navštěvujeme ve dnech, kdy máme na sebe náladu. Moje přítelkyně si myslí, že jsem si to báječně zařídila a že můj přítel je velmi přizpůsobivý a chápající muž. Ne, není to tak, jak to vidí ostatní. Často jsem přemýšlela, jestli nám nechybí láska. Takové nápady mám od té doby, co jsem dostala na starost rubriku „Povídání pro ženy“. Jen občas, po očku, pozoruji své kolegyně, jak zápasí ve vztazích a říkám si, že bych to nezvládla, protože moje city jsou sterilní, neplodné. Nevím, jak začít a kde začít. Ale mému partnerovi to nevadí. Je stejný jako já. Vyhovujeme si, protože náš život je moderní, bez velkých emocí. Ano, někdy mi chybí vášeň, žárlivost, cokoli, co by mi řeklo, že mne miluje. Snažila jsem se o tom mluvit kolikrát, ale usmál se řekl: „ Není nám dvacet.“ A já se ptám sama sebe, co jeho filozofie znamená. Kam mne vede a jestli mne někam vede. Miluji svou práci a vidím v ní svůj smysl života. Ale ve skutečnosti – jsem pouhým pozorovatelem jiných životů a vlastní nežiji. A to je příčina, že beru léky, potlačující stress. Beru je tajně, protože nosím světu na odiv trvalý úsměv spokojené, moderní a vyrovnané ženy. Navštěvuji večírky a bavím se s vlivnými lidmi. Přijdu domů a najdu prázdnotu, protože jsem si to tak „báječně“ zařídila. Ani můj intimní život není v pořádku, ale uhasly všechny ohýnky, když jsem je přestala živit. Bylo to úmyslné. Touha, řekla jsem si, mne odvádí od cesty, kterou jsem si předsevzala. Příliš bych lpěla a trpěla jeho nepřítomností. A tak jsem pomalu vychládala a přestala jsem si spřádat své tajné ženské sny. Vím, že ani nejlepší make-up nepomůže dát mé tváří svůdnosti, která by přitahovala muže až k bodu, kdy mne požádají o tanec, o důkaz lásky a vzájemné prolínání mužských a ženských sounáležitostí. Jsem však, jak jsem už řekla, žena, která se zřekla takového života a nyní už nemám možnost změnit názor. Rozejít se s ním nechci, žít s ním nechci, ale chci ho mít. Protože jsme oba ve věku, kdy potřebujeme jeden druhého jako jistotu.
Počátek událostí tohoto příběhu byl nevinný. Jsem však přesvědčená, že už ho sám osud nastavil tak, že mne učinil pouhou figurkou ve své hře. Jinak nechápu, jak mohlo dojít k takovým proměnám všech věcí, které fungovaly celé roky naprosto bez chyby a zaváhání.Začalo to jednoho rána, kdy jsme spolu snídali. Blížila se dovolená:

"Pojedeme letos na dovolenou do Krkonoš ?"zeptala jsem se u snídaně svého přítele.
"Já nemohu,"odpověděl.
"Tak pojedu sama," rozhodla jsem se.
"Čím pojedeš ?" zeptal se mne.
"Auto ti nechám, " řekla jsem s úsměvem. Proč bych nakonec nemohla jet vlakem
"Tak zítra jedu," řekla jsem rozhodně.
Přikývl a neřekl nic. Nakonec, vždyť je to jedno. Mobil máme, počítač si beru sebou a v penzionu je možnost napojení na Internet. Spojení máme. To nás uspokojuje. Počítač nás „osvobozuje“ od každodenních lidských kontaktů a stírá chyby, které vznikají emocemi z nedorozumění v komunikaci žena-muž. Dá se více přemýšlet, co řeknu či co odpovím na otázky. Přitom mi nevidí do očí, ale může číst, co napíši. Opravdu, funguje to báječně. Celé roky se takto „sbližujeme.“
Do penzionu, kde jsme původně měli pronajatý pokoj, jsem dojela až večer a hned se ubytovala. Zrovna začínaly zprávy. Měla jsem sice puštěnou televizi, ale nesledovala jsem ji. Zapnula jsem notebook a napojila se na Internet. Hned naskočil. Odpověděla jsem svým přátelům na několik e-mailů, podívala se na krásné spamy. Spokojeně jsem si lehla na válendu a prohlížela si pokoj. Takové intimní prostředí! Škoda, napadlo mne, že jsme nemohli jet spolu! Oba potřebujeme změnu prostředí. Oba potřebujeme trochu čerstvého vzduchu.
Skoro jsem usínala, ale z příjemného rozpoložení mne vytrhla příchozí pošta. Píše mi máma, proboha. Něco se stalo !
"Viděla jsi zprávy? Byl v nich ten tvůj. Dával rozhovor o tom novém případu, co jste na něm spolu dělali. Tebe tam vůbec nejmenoval. Ale představil kolegyni. Asi bys ses měla vrátit a promluvit s ním. Abys nelitovala. Máma. "
Nedělala jsem nikdy o jeho charakteru velké iluze, ale tohle bylo příliš. Chápu, že je to účelová záležitost a že stejně dostanu zaplaceno, dobře zaplaceno. Tak to prostě chodí! Snad to udělal z důvodu, aby lépe projekt uplatnil a prodal know-how co nejvýhodněji. Mnohokrát jsme o tom mluvili, že je třeba někdy hrát hry, které se líbí ostatním, ale nám se líbit nemusí. Všechno je obchod, řekl tehdy a natáhl se na válendu. Dal si ruce za hlavu a díval se zasněně do stropu.Ale stejně, někde, na mne dosud známém místě, to zabolelo.Cosi ve mně probudilo podezření, nedůvěru a pochybnosti o správné cestě k úspěchu.
Rozhodla jsem se použít malou lest. Napsala jsem mu milostný e-mail. Hlavně jsem zdůraznila, že televizi mám sice na pokoji, ale po celý týden ji neotevřu. Budu se oddávat klidu.
Raději jsem si vzala prášky na spaní.
Probudila jsem se až ráno. Slunce už krásně prozařovalo oblohu a do pootevřeného okna vála vůně z hor.
Rozhodla jsem se, že vyrazím na procházku.
Ještě jsem se podívala na hodinky, bylo půl osmé. V osm hodin se reprizují zprávy, pomyslela jsem si. Podívám se, o čem vlastně mluvil, abych měla klid. Chvíli jsem nervózně čekala. Musela jsem si zapálit cigaretu a nalila si silnou kávu z přistavené termosky. Nikdy jsem nepociťovala takový nepokoj. To byly city, kterým jsem se pečlivě až dosud vyhýbala, protože jsem je považovala za kontraproduktivní.
A skutečně. Vedle mého přítele se usmívala – Kateřina Holzová, moje bývalá spolužačka z gymplu, nyní úspěšná právnička. Ano, párkrát jsme se v poslední době sešly v kavárně. Psala do rubriky “Radíme ženám“. Zprostředkovala jsem ji tuto možnost prezentace a měla úspěchy. Bylo to příjemné s ní hovořit. V této relaci ji uváděl jako vynikající právničku, s kterou počítá, protože "jsme profesionálové a ti se umí vždycky domluvit!"
Myslím si, že jsem zbledla. Nastoupilo něco, co jsem až doposud neznala. Cítila jsem, že se blíží konec klidu a pohody, protože jsem si byla jistá, že on s ní navázal i mimopracovní vztahy. Znám ho velmi dobře a vím, že je schopen téměř všeho! Pro peníze i pro úspěch.
Je to moje vina. Byla jsem příliš nevšímavá a uhýbala jsem partnerským problémům. A teď se to na mne řítí jako lavina. Všechny citadely, které jsem si v sobě vybudovala proti citovému utrpení, se zbořily.
Vypnula jsem televizi a vyrazila na výlet. Měla jsem sebou plánek cesty, ale můj cíl nebyl pevný. Brzy jsem vyšla z městečka a přede mnou se otevřel krásný pohled na přírodu. Slunce zlatilo kopce, které se majestátně tyčily až k oblakům a v mém nitru stejně tak stoupala bolest i strach z budoucí prázdnoty.
Ne, neplakala jsem a snad jsem měla v tu chvíli, když jsem šla tak sama přírodou, dát všem citům volný průchod.
Je čas pomýšlet na to, pomyslela jsem si, že může dojít v mém životě k velké změně a pravděpodobně ho ztratím. Podle toho, jak se před kamerou choval, jsem pochopila, že to nebylo všechno jen kvůli projektu.
Je ale zvláštní, jak příroda dokáže člověka utěšit! Kdybych byla zavřená ve své pracovně, bylo by mi hůř. Ale nyní – prostě bylo tak krásně. Obloha modrá a taková vůně se táhla z lesů a mlází. Ptáci, kteří měřili křídly oblohu. Přes louku vedla pěšina, která se stáčela směrem do kopce. Nebyl nijak prudký, stoupal mírně nahoru.
Na kopci jsem spatřila dřevěný dům. Byl napůl skrytý mezi větvemi tří vysokých borovic. Vypadal tak romanticky! A zřejmě je obydlený. Zůstala jsem chvíli stát a rozhlížela se kolem. Pak jsem šla blíž. Uslyšela jsem zaštěkat psa. Ze dveří vyšel vysoký muž a rozhlížel se asi, proč jeho pes štěká.
Uviděl mne, jak pomalu stoupám k jeho domu.
"Dobrý den," pozdravila jsem a usmála se. Protože měl krásné, příjemné oči a klidnou tvář. Protože to byl první člověk na mé cestě, kterou provázela bolest, úzkost a pochybnosti.
"Jdete za mnou ?" zeptal se mne též s úsměvem.
"Ale, vydala jsem se na procházku. A cesta mne sem sama zavedla.Mohu si vyfotit váš dům do časopisu ?"
"Do jakého?" zeptal se.
"Ale v naší právnické firmě vedeme časopis pro klienty. Vymyslela jsem takovou propagaci." To jsem si vymyslela. Kdybych řekla, že jde o zejména o ženskou problematiku, asi bych moc nepochodila.
"Jak se jmenuje ten časopis? To bude nějaká pavlač, ne?"
Rozesmála jsem se. A on také. Jeho smích byl otevřený a příjemný.
"Klidně si ho vyfoťte. Nechcete trochu kávy nebo čaje?"
"Ráda bych trochu kávy. "
"Tak pojďte dál."
Vešla jsem do útulného srubového domu.
"Tady je to kafe."
Postavil přede mne hrnek a sedl si naproti mně ke stolu.
Usmíval se a já byla najednou tak v rozpacích!
" Vy jste advokátka, že?"
"Ano," přikývla jsem hned jsem si vyčítala , že lžu.
"Hned jsem si to myslel. Vypadáte tak, řekněme odměřeně. Jste vdaná?"
"Ne."
"Tak, tak. Není nad svobodu," usmál se a pokračoval:
„ Já to chápu. Žena v tak vypjatém povolání se nesmí zaobírat věcmi, které ji komplikují profesionální život, aby se neoslabovala.“
Nalil si z velké konvice čaj. Podle vůně z meduňky.
"A vy tu bydlíte celý rok ?" zeptala jsem se.
"Ne, jen sem jezdím na dovolenou. Líbí se mi tu. Nemám rád velkoměsta. Ale to tam nepište."
"Ne, nenapíšu. Když si to nebudete přát, tak ne. Stejně bych vám dala článek k autorizaci."
"Tak to jo," odpověděl a s něhou pohladil psa, který mu položil hlavu do klína.
"Nemáte chuť na koláč ?" najednou řekl.
Zavrtěla jsem hlavou.
Všimla jsem si, že na zdi visí kytara.
"Hrajete na kytaru ?" zeptala jsem se, aby řeč nestála, protože mne začal zajímat a chtěla jsem se dozvědět o něm víc. Snad řekne něco o sobě sám. Ale mlčel a já to respektovala.
"Chcete, abych vám zahrál ?" zeptal se s úsměvem. Oba jsme byli na tom stejně, báli se, abychom nenarušili zvláštní atmosféru, která se mezi námi rozhostila.
"Ano," přikývla jsem. Zvedl se a sundal ji ze zdi. Přejel Dlouhými prsty struny a zahleděl se na mne.Bylo to zvláštní, dlouhý, laskavý pohled, čistý a rovný. Neuhnula jsem však očima, naopak jsem se mu zahleděla přímo do očí. První uhnul pohledem a upřel ho na struny. Nadechl se a začal hrát.
Rozeznala jsem akordy Nedvědovy písničky "Hráz".
"Stál tam na stráni dům, v něm židle a stůl,
pár kůží a krb, co dřevo z něj voní ...".
Každé slovo do mne vjíždělo bolestně a já nyní byla postavená tváří v tvář pravdě o mých sebeklamech, lžích z milosti. Dívala jsem se chvíli na něho a chvíli na jeho prsty, jak přejíždí hmatník a drnkají o struny. Píseň mne bolela a otvírala všechny už dávno zabouchnuté dveře k mým citům, přirozenosti, touze po lásce a něze, po normálním životě, kde není žádný byznys, kde se neprodávají krásné úsměvy, za nimiž se skrývá chladná kalkulace. Do očí mi vstoupily slzy a já je neskrývala. Hrál a díval se mi do očí.

Potom přešel k oknu, odhrnul záclonu a podíval se na oblohu.
"Asi se něco blíží. Podívejte, jak se najednou zatmělo."
Přistoupila jsem také k oknu a zvedla oči k obloze. Stáli jsme blízko vedle sebe, skoro jsme se dotýkali.
"Musím už jít, aby mne nechytla bouřka," řekla jsem, protože jsem se lekla pocitů, které ne mne nastoupily, a to velmi intenzivně.
"No, právě vám to říkám proto, abyste zůstala, " obrátil se ke mně a znovu se mi podíval do očí. Opětovala jsem mu pohled a přitom si neřekli ani slovo. Věděli jsme, tušili jsme, cítili jsme nevídanou energii, kterou jsme neuměli pojmenovat a proto jsme mlčeli.
A já zůstala. Do rána s ním......

Přijela jsem domů plná citů, úzkostných myšlenek a stesku. Dobře mi tak, řekla jsem si. Čeho jsem se odříkala, nyní dostávám plnými hrstmi. Ale nebylo to zase tak nepříjemné. Je to bolelo a já neuměla s tím přílivem zacházet. Komu se však svěřit? S kým to probrat? S Miladou, ano, napadlo mne a hned jsem vytočil její číslo. Byla doma, sláva.
„Milado, musím s tebou mluvit,“ řekla jsem do mobilu.
„Stalo se ti něco?“ Její hlas zněl ustrašeně.
„Ne, nebo ano,. Já nevím.“
„Co je to za hloupou řeč, prosím tě?“
„Milado, já jsem šťastná a zoufalá zároveň,“ vyhrkla jsem.
„No tak to bude láska,“ řekla trochu posměvačně,“ odpoledně v úpět U Kocoura. Platí?“
„Platí.“

Připravovala jsem si řeč, ale řekla jsem si, že budu naprosto upřímná. Že se vypovídám i z nevěry a z citů, z pravděpodobné zamilovanosti.
Sešly jsme se a usedli do volného boxu. Objednaly si kávu a zákusek.
"Jeď za ním," řekla mi, když mne poslouchala. Tedy mé výlevy. Zvláštní, když jsem o tom mluvila nahlas, začaly se mé chaotické myšlenky uspořádávat a to, co jsem udělala, mi dávalo smysl.
"Ne, to ne, " bránila jsem se přesto. Byla to hrozná představa, že bych se měla s ním zase setkat, i když jsem si zase neuměla představit, že bych ho už nikdy neviděla.
Byl to obyčejný strach, že bych opětovným setkáním smazala kouzlo okamžiku. Třeba je všechno jinak, než si myslím já.
"Je to proto,“ pokračovala, „že jsi dosud žila ve formálním pohodlném vztahu, od kterého jsi nic neočekávala. A najednou se dostavila pravda. Potřebuješ lásku a ty jsi ji utloukala prací. Třeba i ten tvůj od tebe postrádal trochu té něhy a blízkosti. Víš, budu upřímná, chováš se opravdu tak chladně a nebo to vyvolává prostředí, že jsi se nedokázala citově připoutat?"
To byla ta otázka. Nikdy bych tohle neudělala, s neznámým člověkem, na první pohled a bez zjevného důvodu.
Uběhlo pár měsíců. Za celou dobu se můj neznámý nepokusil o kontakt a já vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje. Pamatuji si, že jsem mu řekla, kde máme sídlo kanceláře. Ani jméno jsem si nezapamatovala. Nebylo třeba, stačilo, že byl nablízku. Může mne někdo soudit? Ano, ale pro můj zmarněný citový život v minulosti. Pro tu lásku na jednu noc ne, pokud není pokrytec.

Ještě jsem nebyla stále rozhodnutá k rozbití mého současného vztahu. Ale přesto jsem se ho zeptala, co měla ta relace znamenat.
„Drahoušku,“ řekl a popíjel přitom koňak, s jedním okem přilepeným na televizi, "už jsme o tom kolikrát mluvili. Svět byznysu je sám o sobě svůj a má svá pravidla. Nepleť ho do normálního života.“
„Nejsem si jistá, že právě to je normální.“
„A co je normální? Muchlovat se v posteli, vyznávat si lásku, chodit po přírodě, sbírat kytičky a vzdychat? My žijeme v jiném světě a musíme tvrdě pracovat. Souhlasím, že platím za náš blahobyt tvrdou daň, ale oba jsme si to vybrali. Tak teď to nebudeme zase měnit.“
Pokračoval.
„Ty jsi tam nějak vyměkla, poslouchej,“ řekl objal mne kolem ramen. Bála jsem se uhnout, aby nepoznal, že jsem se změnila.
„Udělej nám kafe koukneme se na film, jo?“ řekl mírně a plácl mne po zadku.
Přikývla jsem a rozhodla jsem se, že to s ním potáhnu dál. Co mi zbývalo? To, co jsem zažila, se odebralo do říše mých nejtajnějších snů a přání, ale realita, jaká mi byla nabízena, se silněji upřednostnila. Se vším všudy. Ale bylo to ubohé, hloupé a já se ztrácela a nacházela sama v sobě. Kladl jsem si dotěrné otázky a bál se n ně odpovídat, aby mne pravda zasáhla příliš krutě a silně tak, že ztratím sama sebe v tom světě, který jsme si sice dobrovolně vybrala, ale který zároveň stojí proto mně.

Kolem vánoc jsem navrhla, že pojedeme do Vrchlabí. Souhlasil. Odjela jsem o dva dny dříve, protože musel dokončit nějakou práci Rozechvělá jsem odjížděla vlakem do Krkonoš, protože silnice byly dost nesjízdné. Z nádraží jsem se přesunula autobusem do toho samého penzionu. Stejný pokoj, v něm dvě lůžka a jinak, nic se nezměnilo. Dala jsem si přinést konvici s kávou a zapojila počítač.
Podívala jsem oknem na večerní oblohu.
Hvězdy svítily jak drahokamy. Krásné. Až k pláči krásné. Láska spolu s touhou mne zcela prostoupila. Rozhodla jsem se, že za každou cenu a za jakéhokoliv počasí vezmu lyže a pojedu za ním. Už jsem neměla jediný rozumný důvod, abych tohle neudělala. Kvůli sobě a pro lásku samu. I kdyby to mělo špatně skončit. Musela jsem ten svůj rozpolcený stav vyřešit. Nyní byla příležitost.
Podívala jsem se na předpověď. Mělo být slunečno, nehrozila změna počasí. Vyrazím hned za svítání. Za tři hodiny budu nahoře a pak ať se kola osudu roztočí.
Usnula jsem spokojená se svým rozhodnutím.
Ráno jsem vstala, dala jsem si do termosky horký čaj a vyrazila. I když mne varovali, že se může počasí náhle změnit. Jen jsem naznačila směr, kterým pojedu. S mobilem v kapse a horkým čajem jsem snad mohla přestát i sněhovou bouři, kdyby mne náhodou chytla na cestě.
Ale bylo naštěstí krásně, když jsem se vydala stejnou cestou k domu na kopci.
Byla zasněžená a ještě romantičtější.
Nemyslela jsem na to, co mu řeknu, jestli ho uvidím. Předám mu svůj dárek, který jsem mu koupila a pojedu zase zpátky.
Alespoň sám pochopí, že ta noc nebyla zapomenuta. Chvílemi jsem zůstávala stát a rozhlížela jsem se po okolí a pak jsem pokračovala dál.
Přejela jsem louku a čekal mne ten kopec, který jsem v létě vyšlapala.
Borovice nad domem byly obtěžkány sněhem. A také střecha měla sněhovou čepici.
Z komínu se kouřilo!
Srdce se mi rozbušilo tak prudce, že jsem musela zastavit a vydýchat se. Blížilo se poledne a z dálky, v tom tichu, se ozývaly kostelní zvony, jejich zvuk se rozptyloval v mrazivém vzduchu.
Už jsem byla docela blízko, když se ozval štěkot. Slyšela jsem jeho hlas, jak napomíná psa.
A pak vyšel před dům a chvíli napínal zrak, než mne uviděl. Zamával na mne oběma rukama. Dojela jsem k němu a on mne prudce objal a líbal do vlasů.
Zavedl mne dovnitř a lyže mi postavil na zápraží.
"Přišla jsem ti popřát k vánocům a přinesla jsem ti něco pod stromeček."
"Já taky pro tebe něco mám," usmál se.
"Neříkej, že jsi věděl, že za tebou přijdu."
"Věděl nebo nevěděl?" vyslýchala jsem se ho nad hrnkem meduňkového čaje.
"Věděl a čekal. Věřím v lásku a tehdy, když jsme spolu byli, jsem v ní uvěřil."
Vyndala jsem úhledný balíček, v kterém jsem měla pro něho dárek. Všechna alba Jana Nedvěda. Rozbalil ho a dal se do smíchu. Trochu mne to zarazilo.
"Z toho si nic nedělej, že se směji. Mám Nedvěda rád. Ale nikdy jsem si jeho CD nekoupil."
"Tak, tady máš taky dárek," řekl mi a podával mi také úhledný balíček. Rozbalila jsem ho. Byla tam také cédečka. Vzala jsem je do ruky a prohlížela si je. Kurt Jelinek, Romatická flétna, Kurt Jelinek – Vánoce v Berlíně, Kurt Jelinek – České vánoční písně. Psáno německy a vydáno v Německu.
"Toho neznám," řekla jsem
"Ale znáš," smál se a otočil jedno CD. Byla tam jeho fotografie s flétnou.
Dal jedno CD do přehrávače a sedl si do starého křesla, které lehce zavrzalo. Krásná, melancholická hudba mnou procházela a já zavřela oči.
Vzali jsme se za ruce a jen tak tiše seděli a poslouchali.
"A jak to, že mluvíš tak perfektně česky ?" zeptala jsem se pak.
"Moje máma pocházela z Čech, táta je Němec, hudební skladatel. To je její dům. Odkázala mi ho. A přála mi, abych v něm prožil velkou lásku. Splnilo se to. Ty jsi ta, která sem měla přijít."
Zdá se to nyní někomu neuvěřitelné? Cesty osudu jsou neuvěřitelné nyní, když o tom přemýšlím, celý můj dosavadní život probíhal tak, že muselo dojít ke zlomu. Věřím tomu a mlčím. Nebráním se. Prostě jsem vyšla z temnot do světla a v něm stál - můj Kurt.
"Uvidíme se ještě někdy?" zeptala jsem se ho, když se mnou loučil pod kopcem.
"Proč se ptáš tak hloupě ? Snad jsme přestáli velkou zkoušku náhody a vyšla. Vždycky budu tady na tebe na tebe čekat. Zde, v tomto domě. "

Všechno začíná znovu a jinak. Měla jsem odvahu rozbít ten nemožný vztah, říci svůj názor, zbavit se prázdnoty a hry, která mne vedla čím dál rychleji do vlastní zkázy a přijmout to, co mi osud nabídl. Velkou lásku, která mne očistila a naučila žít, jak skutečně správně mám. Ještě jsme se nevzali, ale jsme rozhodnuti spojit své životy pro zbytek života. Teď mu zrovna píši e-mail, že se mi po něm stýská.

(c) Maura, 2008