Co dokáže láska?

"Čáááu" pozdravím svojí kamarádku Andrejku, hodím bágl někam na zem a složím své tělo na židli. Odpovědí na můj pozdrav je mlčení."Co je?" zeptám se, zakousnu se do jablka a odpinknu kus čehosi co mi přilítlo na lavici. Podívám se na ní a podle jejího pohřebního výrazu poznám že něco není v pořádku. Popadne mě strach. S Andy se znám teprve rok, v prváku jsme společně zasedli do poslední lavice u okna a za chvilku se znás staly kamarádky na život a na smrt. Je to děsně skvělá holka. A taky krásná. Má postavu modelky, v jejích zelených kukadlech se člověk ztrácí, jak kdysi trefně poznamenal jeden třeťák, kterého Andy jako mnoho dalších kluků očarovala. Kdyby se jí něco stalo asi bych to nepřežila mam jí strašně ráda. "Podívej se na mě, jak vypadam, copak takhle můžu někam jít?" ukáže na pupínek co se jí udělal na čele. Kousek mé snídaně sestavené z červeného jablíčka mi uvízne v krku a já chroptim, sípám a stěží popadám dech. Spolužák Jakub mi dá herdu do zad, jablíčko vylítne a efektně dopadne na lavici před námi. "Díky." Zahuhlam a s uslzenýma očima. "A to je všechno?" ptám se? "Copak je to málo? Dneska jsem se vyfikla podívej, sukně za litr, jo řikala jsem si, že na to Michal musí zabrat a teď tohle!" odpoví mi a snaží se ten minipupínek zamaskovat. "Bože, podle toho jak se tváříš, jsem si myslela, že někdo umřel." řeknu své perfektní kamarádce. Pardon, své perfektní kamarádce s beďarem na čele. "Dneska ho nesmim potkat, bože co by si jenom pomyslel?" poví mi. "A musim taky musim zrušit rande s Honzou takhle mě nesmí vidět. I když je to idiot, už mi leze na nervy." poví mi a už datluje zprávičku jejímu, asi ne nadlouho, současnému příteli. Jenom nechápavě zavrtim hlavou. Ač to své kamarádce nechci říkat, myslim si, že Michal na ní z vysoka kašle. Kolikrát se před nim nakrucovala, všichni jeho kámoši pískali a prosili jí o číslo nebo přinejmenšim utrousili nějakou lichotivou poznámku. Až na jednoho, na toho o kterého ona nejvíc stála. Michal pokaždé prošel s nezájmem kolem ostatně jako kolem každé holky, co se kolem něho motá. A že jich je! Ani se nedivim, má vypracovanou postavu, hnědé, skoro černé uhrančivé oči a plné, sladké rty k sežrání. Přesto není můj typ, já mám ráda obyčejné kluky, ze kterých něco vyzařuje, něco kouzelného. Kolikrát jsem Andy nenápadně naznačovala, že prostě nemá zájem, ale její odpovědí vždy bylo: "Stejně ho dostanu!" no já o tom pochybuju...
Když vyjdeme ven z našeho ustavu cosi mě zarazí. Venku je totiž jedna holka, hodně zvláštní holka. Vlastně je uplnně normální jako my všichni až na svůj handicap. Je pěkná, taková přirozená a má nádherný usměv. Přesto mě při pohledu na ní zamrazí. Nestojí tak jako lidé před školou tlachající o ničem, ale sedí. Sedí na vozíčku. Všimne si, že jí pozoruju, tak se na ní usměju. Můj usměv je stydlivý, plachý, asi trošku vystrašený. A ona ho opětuje. Polije mě vlna obrovského tepla, který z jejího usměvu vyzařuje. Je krásný, moc krásný, tak přirozený a upřímný! Je mi jí strašně líto. I přes to, že je svym způsobem jiná než všichni okolo ní, vypadá šťastně. Usmívá se na všechny okolo a tím, že sedí na vozíčku se nejspíš netrápí. Podívám se na Andreu. Právě se baví s nějakym klukem, kolem sebe oblak dýmu a najednou mi přijde jednoduchá, nezajímavá. Ano je sice krásná, dosud to byla nejkrásnější holka jakou znám. Teď už ne. Dívka na vozíčku sice nemá její medovou hřívu ani zelenkavé tygří oči, přesto je mnohem krásnější než moje kamarádka. Uvnitř. Najednou dostanu na Andreu vztek! Ona se trápí kvůli pitomýmu beďaru a tahle dívka je i přes svoje postižení veselá a šťastná! To ona má být smutná! Pak mě napadne že jsem stejná. Asi ne v takové míře jako Andrea, ale zlomený nehet, nebo opar mě taky nepotěší. Strašně se zastydím...
Před školu vejde Michal. Andrea okamžitě nechá kluka klukem a začně se předvádět a nakrucovat. Je trapná, napadne mě. Míša přelétne očima lidi stojící před školou a pohledem se zastaví na dívce na vozíčku. Po jeho tváří se rozleje usměv, opravdový a šťastný. Zamíří si to k dívce, ze které opět sálá energie a obrovské teplo. "Co od toho mrzáka chce?" zeptá se mě Andrea. "Si blbá..." odpovim. Michal mezitim dojde k dívce, vezme její obličej do náručí a láskyplně jí obejme. Ač před školou stojí mraky šokovaných holek on si jich nevšímá. Má oči jen pro tu svojí.
Michal dívku něžně pohladí po tváři a usměje se na ní. Poté vezme její vozíček a veze ho před sebou, přičemž jí cosi vesele říká a ona mu vesele odpovídá. Díváme se za nimi, Andrea naštvaně a já spokojeně. "Stejně ho dostanu" řekne. "Nedostaneš" odpovim a po tváři se mi rozleje usměv. Milující dvojice, tak jiná a přitom tak krásná, nám zmizí z dohledu.