O(d)puštění, prosím.

Je to asi hloupé, ale je to to jediné, na co jsem se zmohla. Vyměnit mé sny. Renovovat události. Změnit směr. Vybočit. Opustit Tě.
Jenže já vybočovat nikdy vlastně nechtěla. Donutili mě k tomu. Ti všichni okolo. Tisíce tváří, tisíce prosebných pohledů, tisíce vět, co všechno mám udělat a čeho mám dosáhnout.
Nikdy jsem to udělat nechtěla. Nechtěla jsem nikdy nikoho ranit. Jenže tím, že jsem zachovávala ostatní, byla jsem jejich štít a všechny rány dopadaly na mě. Ze všech stran zraňovaná jsem se rozhodla k protiútoku. Na všechny strany. I na ty strany, které mě svým způsobem podpíraly, ať těm nátlakům odolávám.
Možná jsou tací, co mi ublížit nikdy nechtěli(ty nenávidím, myslí jenom na sebe) a najdou se takoví, kteří mi ubližovali nevědomky(ti mi chtěli pomoct, ale nebylo jak). A taky jsou tady ti, kteří mi vlastně nikdy neublížili(těm se nedokážu podívat do očí a přiznat vlastní chybu). A na ty všechny útočím, ty všechny teď zraňuji já.
Protože si musím zahojit rány.
Protože chci žít.
Protože dnešní je takový a já ho nezachráním. I kdybych chtěla.
Ale já už nechci.
Už nechci být štítem.
Nechci jít v proudu ostatních, abych rostla v jejich očích.
Chci být sama sebou. Alespoň jediný den. Ale i to je mnoho. Proto se dnes uchýlím k tomu radikálnímu řešení: vyběhnu ven. Pryč z klece. Odletím do lesa, daleko, kde mě nenajdou… Třeba tam nikoho nepotkám a budu běžet pořád dál a dál, až se ztratím z dohledu celé civilizace. Pak budu běžet ještě jednou tolik daleko. A pak, pak se zastavím a věřte nebo ne, svobodně se nadechnu, a nechám se opustit. Ať mě slzy osvobodí.
Budu tam stát a křičet:
Všechno, co jsem nikdy neřekla.
Všechno, co jsem zatajila.
Všechno, co mě mrzí.
Všechno, co jsem nikdy nedokázala.
Všechno, co jsem Ti chtěla říct, lásko.