O člověku

Jednoho dne, za slunečného ranního svěla, dne nabytého paprsky se probudil.

Tak jako každý den se vzbudil, a čekal. Čekal, jestli nepřijde. Nepřijde to, co vždy ve svém světě očekával. Tenhle den pilně a trpělivě očekával jasné světlo, takové jaké bývá, když je jaro v plném proudu. Dostavilo se. Z jasna své duše prozřel, jeho mlhavý svět temnoty, ničeho, se pojednou rozesvětlil, rozzářil. Tenhle člověk, říkejme mu třeba Watas, býval zkušeným ve světě. K jeho dokonalosti mimo mnoha jiých věcí scházelo světlo. Jinak velice obratný, zkušený a seznalý člověk. Orientoval se tak briskně, že mnohý člověk obdařený všemy smysly by mu jistě záviděl. Orientoval se díky haptickému smyslu. Seznal a rozpoznal několik druhů překrásných vazeb od knih, vnímal strukturu listů, tvary a povrchy a rád čítával knihy. On je vůbec nečítával. Jen poznával o které knihy by mohlo jít. Neviděl přeci.

Koupenou knihu od prodavače v knihkupectví bral vždy tak, jako by byla světovým unikátem. S radostí ji "prohlížel" a vždy nějak četl. Totiž on ji spíše tvořil. Knihkupec vždy každý týden doporučil ten nejlepší exemplář čtiva co jest. A tenhle Watas ji vždy čítal tak, že z názvu a obsahu tvořil vlastně novou knihu, kterou na doporučení recenze nějak přepracovával a tím obohacoval národní literární fond. Každé ráno si bral do rukou tužku a psával. Ne dlouhé hodiny, ale ani ne nějaké chvilkové impulzivní záchvěvy, které ho napadaly, ale vždy s rozumem. Moc toho vlastně nikdy nenapsal tenhle Watas.

Dílo mělo několik listů, nemnoho krátkých napsaných myšlenek. Byl však rád. Každý den s úsměvem se odevzdával do služby neposkvrněného listu papíru, který byl nucen snášet a být zatížen někdy velice zajímavými myšlenkami. To co napsal, si po sobě vlastně nikdy nepřečetl. Nemohl, když nic neviděl. A zjišťoval, že když více bude tvořit z knih, které si pravidelně kupoval, na jedné straně bude velice tvůrčí, ale na straně druhé by mohlo jít o nekontrolovanou změť podvrhů, blábolů a nesmyslů.

Tenhle den byl takříkajíc jiný. Zjistil to, a viděl světlo. Došlo mu, že aby se v nicotě a tmě mohl lépe pohybovat, ještě lépe než s jeho smyslovou orientací, je třeba nového přístupu.

Ze zdánlivě běžného způsobu psaní tužkou na list papíru začal psát rycí tužkou do jemné hlíny, což bylo nutné se nejpre naučit. Chětl se to naučit, aby mohl "číst" to napsané a kontrolovat tok myšlenek a korigovat je. Nejdříve si zkoušel na kusu hlíny, jak se mu jeho umění bude dařit. A tak že jo. Dařilo. Nenaučil se nic nového, vlasně. Jenom s počtem napsaných slov si je mohl prsty kontrolovat, a tedy i mazat a upravovat. Šlo o zásadní projasnění jeho tvorby a způsobu psaní.

Nemusel se již potýkat s obavou co, kde a kdy napsal a být odkázán na čtenáře, který jeho texty jednou objeví, přečte a zhodnotí. Vytačil si pro svou zábavu a existenci sám. Už mohl kontrolovat si své myšlenky.

Watas, když jsem ho po pár letech potkal opět v tom místě, jak vysedává poblíž středu města, jeho úsměv jen zářil. Byl vytržen ze své temnoty, nicoty a nepochopení sebe sama. Nalezl formu, která byla přístupná čtenáři a zároveň plnila funci jakýchsi uměleckých destiček, nebo tabulek, které později opatřoval glazurou a na trhu prodával. Tak se do mnoha domovů, obydlí a příbytků lidí dostávaly myšlenky člověka, který poznal co znamená vidět. Vidět neznamená jenom vidět něco, ale i vidět se, sebe, svou práci, svou zanechanou činnost, ze které se může druhý nejen radovat, ale i poučit.

Má smělost mi nedala mezi a koupil jsem si překrásné a zdobené pálené destičky, které Watas "vyrobil", opatřené pestrou barvou a se zálibou je věšel po celém domě, jako památku na neviditelného a nevidícího člověka, kterému světlo a tma umožnila jeho vlastní úspěšnou existenci.