Nemá to název

Další noc prázdná, s ostrými střípky,
další vzpomínka, co žádá si pozornosti.
Další šedý den, kéž už skončí,
další nádech, který ničí a bolí.

Vstávám po probdělé noci, unavena, bez chuti vůbec něco udělat. Zas další sklenička, skončila rozbitá, kdes´ u zdi. Jenom já jsem, v zajetí svých myšlenek. Nedokážu přestat myslet na to, proč něco bylo a už není. Nedokážu pochopit bezvýchodnost situace. Nemůžu dýchat, svírá se mi hrdlo, jak černou stužkou stažené. Nevím jak psát, nevím jak mluvit ani jak se smát /to už nesvedu/. Rolliene, kéž už je noc.

Slzy mi zmrazil ten ranní mráz,
nečekaný, jak Pan Šťastlivec sám.
Duši mi zavál, přes oči uvázal šál,
co nikdy nemá roztát – a neroztál.

Pan Šťastlivec, ten milý pán, bohužel jen z dálky, mi zamával. Plakala jsem. Plakala jsem bezmocí, která mě pěvně svírá ve své náručí. V těle mám chlad, co nemizí, oči zamrzlý, skleněný. Zastaveny v minulosti. Tělo mi žije, ale duše, ta zůstala uvězněná, kdes u hrobu mého přítele. Mých přátel. U každého část. Část mojí zmatený podstaty.

Zmrazil mě, do stavu netečnosti,
přec žádajíc si něčí pozornosti.
Žádajíc útěchu, která tu nebyla,
žádajíc lásku, která se ztratila.

Nemůžu vystát společnost, protože se jí bojím. Bojím se ublížení. A že mám riskovat? Já už nemohu! Ale.. chtěla bych, hrozně moc bych chtěla, mít někoho, komu by patřila má důvěra a on/a by nezklamal/a. Zůstal/a by se mnou, aby mě konejšil/a, po nocích dlouhých. Zůstal/a by se mnou, aby mé srdce, znovu naplnil/a. Bláhově přemítám. Já vím!

Vše zmrzlé, jak ledová krajina, mám,
kromě srdce, krvácejícího z mnoha ran.
Těch ran, co nedají mi spát,
těch vzpomínek, co nenechají mě vstát.

Jen rudá barví bílý sníh, jenž kdysi čistý byl. Kapka po kapce, stéká k zemi. Nechápu to. NECHÁPU! Nemůžu spát – probouzím se. Vracím se do minulosti s nadějí, že něco změním a každý, každičký den prožívám jejich ztrátu zas a znova.. a bolí to čím dál víc. Rolliene, prozraď mi, kdo skrývá k utrpení konce klíč? Nemůžu vstát, jen moje podvědomý mě nutí stereotypně vykonávat to co „musím“. Já už nechci. Ničí mě to, co mám udělat? A.. jak?

Říkají „Zbav se jich, mysli přítomností.“
Bohužel je to však to, co nesvedu.
Říkám vám to tu s upřímností,
protože nic jiného nevedu.

Nedokážu to. Nemůžu je vymazat. Ano, vím že to po mě nikdo nechce, ale jak jinak se od nich mám odpoutat? Nemůžu. Píšu tohle, zoufalá ze situace, se slzami v očích. Milovala jsem je. Miluju. Stále. Nemám sílu na to, uzavřít tu kapitolu. Nemůžu. I když mě to ničí, NEMŮŽU. Nejde to. Jsem zmrazená v jednom bodě. Už nemůžu ani lhát. Nemůžu předstírat, že jsem „ok“. Dneska ne.. i když zítra zase budu relativně v pohodě. Budu se usmívat, poslouchat hlasy kolem mě, budu vrbou. Jako ostatně vždy.

Možná jsem troska, co nemá co ztratit,
možná jsem skleněnka, rozbitá.
Ať tak či jinak, bojím se každého nového dne,
Bojím se toho, co život mi zas´ vyvede.

Ztratila jsem nit reality s nemůžu ji navlíknout zpátky. Jsem rozsekaná. V minulosti a přítomnosti a bojím se budoucnosti. Nenapadá mě nic jiného než – SAKRA! Nemůžu ani zakřičet. Nemůžu mluvit. Ztrácím se sama sobě. Jsem ráda, a to mě děsí. Mám strach sama ze sebe. Bojím se svého já. Šílený myšlenky mi zatemňují mysl, už s tím nemůžu ani bojovat. Je to čím dál častější. Připadám si jak debil.

Je chyba tam, že nedokážu zbavit se vzpomínek,
které mi zůstali, že nedokážu přestat žít v minulosti?
Vím že ano a stejně mi nejde se odpoutat,
a teď mě napadá, co když ani nechci?

Proč nechci? Vždyť je mi patnáct! Proč kašlu na to, co se děje? Proč ztrácím zájem o cokoli? Tak PROČ? Proč tu se mnou nejsou? Nemůžu přestat brečet. Chybí mi, tak hrozně mi chybí. Každý den si jejich podobu vybavuji méně a méně. Co se stane, až úplně zapomenu jak vypadali? Co bude pak? Co bude se mnou? Už dávno je to více jak tisíc dní, co to začalo. Zní to směšně. Je to směšné. Ironické. Stupidní. Bezvýchodný. Bolestný.

Bojím se, že už nic nesvedu, bojím se bezcennosti.
Mám strach ze tmy, a přec v ní jsem, spoutaná.
Bojím se vlastní budoucnosti, jak ublíží mi,
Nevěřím na šanci, nechci odvetu. /vím, že prohraju/

Nenávidím tmu. Mám z ní panickou hrůzu. A přes to se cítím nejbezpečněji, když zavřu oči a schovám se ve tmě. Když dokážu zapomenout na přítomnost. NE MINULOST! Přítomnost. Vracím se zpátky. Doufám posun v čase. Už /téměř/ čtyři roky. Bezvýsledně. Nechci budoucnost, protože právě do ní se upírají všechny moje naděje. Právě proto z ní mám strach. Z toho, že to bude horší a horší, že bude pokračovat to, co v létě roku 2004 začalo. Doufám, že se něco změní.

Bude líp.
…Přemlouvám se.
……Vždyť nakonec se to přece musí zlepšit!

Tak jak to vlastně je?

*W*