Festa

Seděl jsem a pozoroval dým dohořívajícího cigaretového nedopalku stoupajícího ke stropu. Všude kolem se válely prázdné lahve od piva a sem tam nějaká ta basa. Jak někdo moudrý kdysi poznamenal (a když ne, tak to teď poznamenávám já): „Osmnácté narozeniny jsou jen jednou v životě“. To zas byla akce. Na druhé straně místnosti právě spadnul ze židle jeden z mých po místnosti různě rozmístěných spolužáků. A to to vypadalo tak slibně…

Asi před týdnem za mnou přišel předseda třídy, že jako jak budu oslavovat osmnáctky. Cudně jsem mu dopověděl, že jsem to zatím neřešil, vole. Ale, že mi rodiče slíbili, že mi eventuelně pučí nás 3+1 byt a na noc se někam zašijou. Předseda byl nadšen (jsem totiž poslení člen třídy co ještě nedosáhl plnoletosti). A ihned začal navrhovat, kdy by se má narozeninová párty mohla odehrát a hlavně co na ní koupit. Naštěstí jsem hned z počátku odmít zacálovat všechno sám (což bylo taky jediný štěstí co mě potkalo, stejnak budu muset zaplatit rodičům ten rozbitej stůl a jedny dveře). A ač se mu to příliš nelíbilo nakonec rezignovaně souhlasil. A bylo všechno domluveno. Vlastně jsem nemusel nic dělat (což se mi zamlouvalo) jen připravit byt a dojít koupit alkohol. To první jsem zvládl hravě, všechno co by nemělo spolužákům padnout do rukou jsem zavřel do jednoho pokoje (rodičovské ložnice) a pověsil na jeho dveře ceduli „nepovolaným vstup zakázán, nebezpečí úrazu“ (já vím je to směšně, ale u nás doma se zamykání dveří – kromě koupelny a WC - zásadně nepraktikuje). Horší bylo nakoupit ten alkohol. Problém spočíval, že den mých osmnáctých narozenin - ač už se kvapem blížil - měl nastat přece jen až den po oslavě. A v celém městě se najednou nevyskytl jediný hypermarket co by mi byl schopen (bez občanky) prodat několik bas piv a pár lahví tvrdýho. Naštěstí vše zachránil předseda, který za mnou – po krátkém telefonickém rozhovoru - v mžiku poslal jednoho ze spolužáků. Který mi potom – už ne tak ochotně – pomohl s transportem etanolu v různých formách k nám do bytu.

A hodina H nastala. Přesně ve stanovený čas se rozřinčel zvonek. Vstoupil předseda ještě asi s deseti spolužáky. Decentně mi popřpáli vše nejlepší a všechno frázovité co se říká a vrhli se hledati po bytě alkohol. Ještě než ho našli znovu se rozřičel zvonek. A vše se opakovalu. Znovu a znovu. Zarazilo mě, že mezi spolužáky zdravící mě mezi dveřmi je čím dál víc neznámých tváří. Až už byly jenom neznámé. Když jsem si uvědomil, že otvírám už jen neznámým lidem. Naštvaně jsem ustříhl zvonek a šel si taky trochu užívat. V kuchyni to vypadalo jako u mého bratra na internátě. Všude nepořádek a lahve od piva. Asi jsem otvíral dveře dost dlouho, neboť všichni byly tak trochu na plech (a Ti co nebyli se k tomu docela rychle blížili). „Třííísk“, zaznělo najednou do tónů hlasité hudby (přitom randálu těžko říci jaké). Rozběhl jsem se podívat co se stalo. Jeden ze spolužáku (již mírně pod párou) vyrazil dveře do ložnice (i přes přísné varování na nich) a usnul hlavou na porcelánových talířích (dodnes nechápu proč je vyrážel - nebyly přece zamčeny). Zařval jsem, jako když mě na vidličky berou a odtáhnul jsem ho do předsíně. Prodral jsem se skrz známé i neznámé (hlavně neznámé) tváře zpátky do kuchyně. Sotva jsem dorazil strhla se rvačka (nejspíš bezdůvodu), při které vzal za své kuchyňský stůl a miska s tradičními českými brambůrky. Odrthl jsem od sebe oba výtržníky a pohrozil jim, že ještě jednou…. ! Tak uvidí. Ztlumil jsem trochu ten kravál, kterému někdo říká hudba a vydal se prorazit si cestu na toaletu. Podařilo se. Akorát jsem musel počkat až se pět neznámých a tři spolužáci pokochají obsahem svých žaludků v záchodové míse a WC bylo jen moje. Vykoval jsem potřebu, spláchnul jsem, sklopil jsem prkýnko a posadil jsem se na něj. K čemu jsem se to jenom uvolil. Ach jo. Tímto směrem jsem nechal ubírat se myšlenky ještě asi tak devětadvacet minut a pak jsem WC opustil. Nebo se o to aspoň pokusil. Někdo držel dveře. Pořádně jsem zatlačil a za dveřmi se ozvalo pronikavé ŽUCH. Protáhl jsem se ven. Všude se váleli spící spolužáci i nespolužáci. Jediný zvuk prohánějící se bytem byla ta „hudba“ (kterou jsem okamžitě vypnul) a občasné chrápání. U okna na balkón tančil (mno vypadalo to spíše jak epileptický záchvat) spolužák. Ani mu nevadilo, že už „hudba nehrála“. Usedl jsem na jedno z volných míst v mém pokoji a začal pozorovat dým dohořívajícího cigaretového nedopalku stoupajícího ke stropu. Na druhé straně místnosti právě spadnul ze židle jeden z mých po místnosti různě rozmístěných spolužáků. Vsadím se, že hned potom co se všichni (už střízliví) sejdeme ve třídě budou na tuto mou oslavu narozenin všichni vzpomínat s nadšením.

A taky, že vzpomínali.