ŽIVOT ZA MATKU

ŽIVOT ZA MATKU

“Píp, píp...píp, píp.” Rozléhá se bílým nemocničním pokojem. Na posteli leží černovlasá dívka napojena na přístroje a u její postele sedí chlapec, drží ji za ruku a z očí se mu valí slzy.
“Terezko, tak se už konečně prober.” Mluví k ní tichým, roztřeseným hlasem.
“Ja vím, ze mě slyšíš. Prober se zlato.” Najednou přišla sestřička.
“Tak co, jak ji je?” Zeptala se.
“Pořád stejný...Ještě se neprobrala.”
“To je špatný...Píchnu ji teď injekci na povzbuzení...Mohlo by jí to probrat.” Natáhla do stříkačky tekutinu a jehlou ji vpravila do dívčina těla.
“Návštěvy už končí. Měl byste jít.” Promluvila na chlapce.
“Ja vím...Terez, přijdu zase zítra, drž se.” Políbil ji na tvář a tiše odešel.

Budík na sesterně ukazoval přesně 23:15, když se rozblikala kontrolka u pokoje číslo 216 na jednotce intenzívni péče. Mladá blonďatá sestřička vstala od rozečtené knihy a rychlou chůzí se šla podívat na pokoj kde ležela Tereza. Jakmile tam došla zjistila,že už je vzhůru.
“A dobré ráno, nebo spíš večer. Tak co slečno jak vám je?”
“No, celkem v pohodě, ale kde to jsem? A proč?” Sestřička se podívala na okno a hned zpátky na Terezu. Popravdě se všichni doktoři obávali právě tohohle. Amnézie.
“Jste v nemocnici. Měla jste nehodu.”
“Co se mi stalo?”
“Jela jste s přáteli v autě a vybourali jste se.” Na Tereze bylo vidět,že přemýšlí.
“A co oni? Pamatuju si na kluka s červenými vlasy, tmavovlasou holku a blonďáka. Jsou v pořádku?” Zeptala se a srdce ji tlouklo až v krku, i když si o těchto lidech nic nepamatovala, věděla, že je zná dlouho a velice dobře a že by ji velice ranilo, kdyby nežili.
“Jo, všichni jsou v pořádku. Dokonce za vámi pořád chodí ten červenovlasý.Přítel?” Zeptala se i když věděla, že ne. Jenom zkoušela jestli její paměť náhle nezapracuje.
“Já ani nevím, ale myslím si, že ne.” “Aspoň nějakej pokrok.” Řekla si v duchu sestřička. Tereza se omluvila, že je unavená a opět usnula.

Druhý den, kolem půl třetí už ve vchodových dveřích nemocnice stal vysoký pohledný kluk se zářivě červenými vlasy a pár náušnicemi v uších. Výtahem vyjel do druhého patra, kde se nacházela Jednotka intenzivní péče a šel na pokoj 216, kde ležela jeho nejlepší kamarádka Tereza. Jen co vešel dovnitř, poskočilo mu srdce, zjistil totiž, že Tereza je už vzhůru a zrovna si něco četla.
“Terezko, zlatičko, ty už seš vzhůru, to je super.” Smál se a šel si k ní sednout, tak jako několik dní předtím.
“Ahoj, jo, včera jsem se probudila z komatu.”
“To jsem strašně rád.” Objal ji a dal jí pusu na čelo.
“A co jak ti je?” Zeptal se jí,zatímco se uvelebil na židli,aby si mohli popovídat.
“No, bylo i lip, ráda bych věděla kdo vůbec jsem.”
“Co? Jak to myslíš?”
“No sestřička říkala, že jsem utrpěla ztrátu paměti. Jediné co zatím vím, že jsem měla autonehodu a, že tys tam byl, takže předpokládám, že jsme kamarádi. Další vím, že jsem Tereza Navrátilová, datum narozeni, ale víc nevím.” Posmutněla.
“Aha, tak já ti o tobě něco povím jo?” Usmál se její kamarád a vzal jí za ruku.
“Určitě.” Oplatila mu usměv.
“Takže, napřed se asi představím, že jo, takže jmenuju se Dominik Dušek, je mi osmnáct, tak jako tobě, a jsme přáteli už víc jak čtyři roky. Seznámili jsme se přes jednoho tvýho bejvalýho přítele. Radima. Jsme nejlepšími přáteli už dost dlouho, znám tě jak svý boty a ty zase mě. Sedím u tvoji postele kdykoli to jen jde a mrzí mě, že jsem tu nebyl když ses probudila. Ale co se dá dělat, hlavně že jsi v pořádku. No mas přítele Marka, teď je doma, protože při tý nehodě si zlomil nohu, ale jinak je v pořádku. Pár modřin, škrábanců, ale tys dopadla nejhůř, což všechny mrzí. Ta holka co s náma jela je Kristýna, tvoje kamarádka ze školy, ta je v pořádku naprosto, říkala, že se za tebou zítra staví.” Dominik se odmlčel aby se mohl nadechnout.
“Děkuju Domi. Můžeš mi prosím říct něco o mým živote? Prosím.” Zašeptala Tereza, Dominik se na ni podíval, pohladil ji po tváři a usmál se. Kdo by je neznal mohl by si myslet, že spolu chodí, ale nebylo tomu tak, milovali se, to ano, ale jen jako bratr se sestrou.
“Chceš vědět celej svůj život?”
“Jo, prosím, ja nevím nic...” V Tereziných očích se objevily slzy.
“No, tak dobře, narodila jsi se tady v Berouně, tvoji rodiče se rozvedli když ti byli dva roky, tvýho tátu víc zajímala práce než ty, takže ten vztah radši stopli. Pak jsi nějaký čas žila sama s mámou, nakonec jste se přestěhovali k jednomu maminýmu milenci, ale ten vás obě bil a týral, když se tě pokusil zabít tak jste se odstěhovali do podnájmu, v tvých šesti letech se tvoje matka seznámila s Rudou, toho si po roce vzala a byli spolu devět let, byli tam nějaké problémy, samas mi to popisovala, že za to mohlo hlavně to,že tvoje mama neměla ráda jeho děti z prvního manželství, ale on tě bral jako svojí vlastni dceru a bere dál. Tak jsi žila jen s mámou, ale tvoje máma před rokem umřela, od ty doby bydlíš u Rudy. Tahala ses s vlastním tátou po soudech jestli budeš u něj nebo jak, ale Ruda tě nakonec vyhrál, nevím jakým zázrakem, ale vyhrál. Taky za tebou přijde neboj, hned po práci.” Teď se slzy z Tereziných očí, které se tam před chvíli jen objevili vydali na cestu po jejím obličeji až k bradě, kde je zachytil prstem Dominik.
“Neplakej zlato. Teď ti to přijde hrozný, ale věř mi, že sis už na tenhle život zvykla.” Usmál se smutně Dom. Několik hodin si povídali, Dominik Tereze vyprávěl o jejím živote, o různých věcech co spolu zažili, koncerty, které spolu protančili před podiem a další zážitky. V půl desáté (sestřička jim výjimečně dala hodně času) se Dominik zvedl k odchodu.
“Tak ahoj zlato, zítra se zase zastavím. Mám tě rád sestřičko.” Vtiskl ji letmý polibek přímo na ústa a pohladil ji po tváři.
“Ahoj bráško.” Usmála se Terka a šťastně usnula.
V noci se ale přístroj, který kontroluje tep srdce zpomalil a nakonec vypnul úplně. Na monitoru zbyla jen vodorovná světélkující čára, která sdělovala, že tělo ležící na posteli je již bez života. Možná, že kdyby sestřička zrovna nemluvila se svým desetiletým synem po telefonu, slyšela by pískání na pokoji 216, možná, že Tereza mohla dal žít. Co by, kdyby, to je věčné téma, smrt si nevybírá a nadešel Terezy čas. Jediné co po ni zbylo byli vzpomínky v hlavách a srdcích jejích přátel a rodiny. A jediné v co můžou všichni doufat je, že jejich milovaná Tereza je již na lepším místě v objeti své matky, držíc v klíně svého milovaného psa.