Cesta tramvají

Z dálky vidím přijíždějící tramvaj. Konečně. Zase přijdu do školy pozdě. Už slyším učitelku. "Kde zas vězíš, Bartáková?" Nastoupím a plaše se podívám po spolucestujících. Všichni mají zamračené tváře a dumají.
Kousek ode mně stojí docela pohledný kluk. Nejspíš ho nezajímám, protože si též zadumaně prohlíží zaprášené město a zběsile projíždějící auta.
U okna je jedno volné místo. Chvíli zapřemýšlím, zda si mám sednout, ale pak se rozhodnu. Sednu si.
Naproti mě sedí pán s prošedivělými vlasy a v černém saku. Tipla bych ho tak na čtyřicítku. Jeho oči lemují vrásky od smíchu a pár vlnek zdobí i jeho čelo. Tento muž musel zažít veselý život a určitě se mu nevyhly i starosti.
Přistoupí starší paní s dřevěnou hůlkou. S ochotou si stoupnu. "Děkuji," řekne tiše. Já jen s úsměvem přikývnu. Jeden skutek k dobru. Za malou chvíli upadne jedné nóbl dámě deštník. Zvednu ho a s úsměvem podám. Nepoděkuje mi, ale já si náladu zkazit nenechám. Přičte se mi další dobrý skutek.
Lhostejný a monotónní hlas oznámí stanici mého výstupu. V duchu se rozloučím se všemi přítomnými. Zvláštní je, jak se s lidmi potkáváme a rozcházíme. Nikdy nevíme, zda ten či onen nám může ovlivnit život či naopak - potkáme někoho, koho už v životě nespatříme.
"Kde zas vězíš, Bartáková?" vrtí hlavou třídní.
"Deset minut zpoždění!"
Omluvím se zaspáním jako vždy.
Překvapení mě čeká v matematice, když nám profesorka oznámí: "Musím vám představit nového profesora matematiky. Doufám, že vás naučí hodně."
Mě osobně už tento pán s prošedivělými vlasy a v černém saku něco naučil. Že si máme pamatovat všechny lidi, s kterýma se setkáváme a třeba i lidi, s kterýma se setkáváme v tramvaji...

PS: Věnováno všem lidem, kteří ještě nikdy nezažili cestu v tramvaji a i těm, kteří ji zažívají denně.