Černí andělé - 3. kapitola

"Nino!" ozve se moje drahá matka z obýváku.
"Co je?" hulákám z koupelny.
"V kolik se vrátíš?" Znechuceně vyvrátím oči ke stropu.
"Budu spát u Emy." Je to informace, která ji zvedla od Rodinných pout, což už je co říct.
"Nespíš tam nějak často?" Stojí ve dveřích a pozoruje mě.
"Ani ne." Maluju si rty leskem a nevěnuju jí pozornost. Nutný rozhovor k tomu, abych mohla odjet.
"Já jen jestli spíš opravdu u kamarádky? Moc se mi nezdá, že bys kvůli té kamarádce chodila v sukýnce, když je venku mínus dvacet..."
"A u koho bych asi tak spala?" Ani se na ni radši nepodívám. Sukně - no to nebyl nejlepší nápad, ale na druhou stranu, sluší mi.
"Já nevím, co u nějakýho kluka...? Dlouho jsi o žádným nemluvila." Sáhne mi na pečlivě nalakovanou hřívu tmavých vlasů.
"Mamíí!"
"Vždyť to máš krásný!" Stojí za mnou a dívá se do zrcadla. "Jako bys mi z oka vypadla!" Má pravdu. Stejně výrazný rysy, drobnej nosík, velký oči do zelena s nádechem modré.
"Nebuď sentimentální!" říkám z legrace a směju se.
"Nebuď drzá!" Dá mi pusu na tvář." Do oběda se vrať, přijede Klárka z koleje, budou řízky." Á moje přeštudovaná sestřička!
"A táta?"
"Táta přijede až ve čtvrtek." konstatuje a jde zpátky k televizi, neboť reklama skončila. Má po noční a zítra denní, takže můj příjezd si neohlídá.
"Hm, tak já jdu, budeme se s Emoušem ještě něco učit, zítra píšeme z ošetřovatelství."
"Doufám, že mi neděláš ostudu?!"
"Bych si nedovolila!" Hodím na sebe kabát a loučím se. "Tak zítra! Ahoj!"
"Ahoj!"

Nerada jí lžu, ale při předstvavě, že bych se přiznala k románku se ženatým chlapem, ji raději uchráním od infartku a jednoduš zatloukám. Jen nevím, kdy se zvládnu naučit na tu písemku, protože s Danem to moc nejde...

Motor spokojeně přede, špinavý sníh odskakuje do příkopy. Jsem schoulená na sedadle pick-upa, Dan mě drží za ruku. Máme před sebou hodinu jízdy, hodinu povídání. A on mluví a mluví.
O tom, že se ženit vlastně ani nechtěl ( ale no tak! ), že si s ženou nerozumí (nedovedou si chlapi vymyslet něco originálnějšího?!), ale zatím nic měnit nemíní (proboha, jako bych po něm chtěla, aby se rozváděl!).
Pak se rozpovídal o synovi a div neroztál, jako vločka přilepená v tu chvíli na sklo. Prý má dva roky, tedy věk, kdy jsou mrňata extrémně živý a taky roztomilý. Při pokusu vylovit fotku z peněženky, to málem napálil do sloupu veřejnýho osvětlení!

Když se trochu uklidnil, začal s výslechem u mě. Jen prostý ověřování informací.
„Vy asi chodíte k Řekovi hodně často, že?“ Trošku s sebou škubnu, protože jsem koukala ven na stádečko srnek.
„Proč myslíš? – Hele srnky!“ Jen po očku na ně mrkne a letmo se usměje.
„No s číšníkem si tykáte obě a měl jsem pocit, že tak divně zahlížel.“ Pořád koukám na srnečky, chudinky, musí jim být zima.
„Hm, dost často. Jsme tam každej pátek, když se zadaří i sobotu. Někdy skočíme na kafe, po praxi nebo o volných hodinách. Takový trvalý bydliště.“ A záměrně mlčím o naší malinké protekci u obsluhy. Líčit mu, jak jsme se nehorázně ztřískali s personálem, se mi moc nechce.

Tehdy mi Ema zmizela s číšníkem - Adamem, v prvním boxu a já zůstala osamoceně stát u zamčených dveří s naším kamarádem. Neměla jsem ani v nejmenším plánu jim to odpískat nebo ji dokonce následovat a oddávat se radovánkám s Radimem někde pod barem! Takže jsem intenzivně trvala na odchodu. A on, jako pravý gantleman, mi otevřel okno s nabídkou, že skočí první a bude mě dole chytat! A bez varování skočil! Protestovala jsem, že není normální! Že je to šílený! Že se bojím! Že ho zavalím, tak ať aspoň uhne! Nemotorně jsem dopadla na chodník, oprášila si ruce a v tu chvíli nás hlemýždím krokem minulo policejní auto! Málem jsem upadla do kómatu! Ale pohotový Radimek mě přimáčkl ke zdi, jazyk mi vrazil někam na mandle a já jaksi změnila názor. Emě jsem psala ve spěchu, že na ni kašlu, neboť já odmítám čekat, až si ona zasouloží! Ale jinak ať si užije, co se do ní vejde! Každou větu jsem proložila důkladně smajlíky a ignorovala Radimovy kecy, že bych si to mohla odpustit! Museli jsme být jako myšky, abychom nevzbudili jeho máti. Ale stálo to za to!

Někdy mě ten náš hektickej život příšerně štve! Mám chuť utýct před nenechavejma prackama všech těch otrapů. Najít si někoho pořádnýho, kterej nebude trávit dvanáct hodin denně v hospodě, kterej mě bude mít rád.
Musím se tomu usmát. Mít rád. Proboha, co je to? Vždyť snad všechna láska se někam vypařila, zmizela. Lidi se jí bojí. Protože zamilovat se a věřit, to znamená být slabý a snadno zranitelný.
Jasně, že jsem taky milovala. Dýchala bych pro toho bídáka, opravdu jo. Ze začátku jsem to nebrala nijak vážně, byla jsem svou paní. Ale pak se karta zničehonic obrátila. Naprosto obyčejně jsem se zamilovala. Lítala jsem v oblacích a čím dál tím víc se vzdalovala zemi. Tady jsem přišla na svatou pravdu, že láska je slepá. Zákonitě musel přijít ten pád, pěkně z hora dolů, na držku. Najednou jsem mu brečela do telefonu, doprošovala se, volala ho zpátky. Naprosto jsem odhodila svou hrdost a ještě po ní šlapala. Že mě měl omotanou kolem prstu, to bylo slabý slovo. Zůstala jsem klasicky zhrzená. Do měsíce se všem zdálo, že jsem se zázračně sebrala a dokázala na něj zapomenout. Ale to strašný ponížení a ta bolest se zaryla kamsi nesmazatelně hluboko. To si nosím pořád v sobě a odmítám se otevřít jako tenkrát jemu. Sex? Ano! Ale jen žádné důvěrnosti!

A tak se mačkám na předním sedadle pick-upu, marně se snažím uhnízdit na danově klíně pohodlněji, nevěnovat pozornost oroseným oknům, ani pravidelným otřesům auta, ani to jak se pomalu posunuje blíž do lesa. Připadne mi to komický. Celá ta situace! Ale poslušně mlčím a nechám si do ucha žvatlat všechny ty lži, co chlapi říkají.

Když pak s Emou večer sedíme u ní doma a předstíráme, že se učíme, vyzvídá nechutný podrobnosti, uvědomuju si, že tohle nehledám. Já chci přece od života něco jinýho! K čertu! Všechny přece sníme o úžasným chlapovi, o nádherné velké svatbě, dětech, žít takhle spolu až do smrti! Amen.
Ne na tohle si, děvenko, musíš ještě dlouho počkat. Kdo ví, jestli si to vůbec zasloužíš. Do kolika rodin ses takhle vetřela? Kolik ženských asi čekávalo doma, když ty si seděla vedle toho jejich a házela po něm dovádivými pohledy? Kolik slaných slz pohltily polštáře v jejich posteli, když jste se mačkali někde v průchodu, opilý vínem a touhou? A stálo ti to za to?

Jak ti bylo, když jsi poprvé potkala Danovu ženu i děti? Houpala ses v křesle kanceláře a nenápadně ses snažila zachytit útržky rozhovoru na chodbě.
„Ale slíbil jsi, že si uděláš čas a půjdeš s námi do kina!“
„Vím, ale pochop, že mám ještě spoustu práce! Tady to není jako u vás, že padne třetí a jdete domů. Dokud nemám svý hotový, nemůžu jít!“
„Tatínku, ty s náma nejdeš?“
„Hrozně rád bych…“
„Tatínek má moc práce.“ Ještě mu podle mlasknutí vlepili všichni pusu a odešli. A já zatím koukala na rybičky v akváriu. A když se mě dotknul, bylo mi na zvracení.

A tenhle scénář se opakuje po dobu předlouhého měsíce. Scházíme se tajně po nejzapadlejších hospodách, v těch nejvíc zapadlých končinách světa, v ušmudlaných penzionech, který mi ze začátku připadly smyslně sexy. Teď je mi protivně, jen tam mám vkročit, odmítám milovat se na posteli, která poskytuje útočiště stovkám šílených milenců, stejně jako jsme my dva. Náš ilegální vztah mi zevšedňuje, upadáme do stereotypu, začíná mě nudit.

„Co je s tebou?“ Objímá mě. Otráveně se otočím na bok. „Slyšíš?“
„Slyším, nejsem hluchá!“ Zvedám se a jdu do sprchy.
„Já se s tebou snažím domluvit!“ vklouznu do sprchovýho koutu, s rezivějícím odpadem a plísní ve spárech. Chvíli trvá než teče teplá voda, zavírám oči, zhluboka dýchám, nechávám se zahřát, protože Dan neskutečně studí. Jako psí čumák. Ale na rozdíl od něj, dovede být i ten pověstně studenej psí čumák milej a něžnej!
Závěs se odhrne a suchý tělo se ke mně přilepí. Už mě unavuje ta jeho věčná přítomnost, chci být chvíli sama!
„Co se sakra děje?“ Otáčí si mě k sobě, svírá mi paže, naskakuje mi husí kůže!
„Ježíš nic! Co by se dělo!? Jsem unavená, trčím v tomhle pitomým Motelu, zítra píšem písemku a já to ještě ani neviděla!“ Je evidentně naštvanej, ale to já víc!
„Chceš jet domů?“ Zafuní.
„Jo.“ Tak jedeme nazpět, protože si to slečna přeje, ale slečna si víc přeje být zase sama!

Začínám se mu vyhýbat. Neodepisuju mu na smsky, neberu telefon. Ty krásný oči, co mě nedávno uchvátily, mi připadají najednou zlý a majetnický. Ztrácím trpělivost. Už mě nebaví ta věčná hra na schovávanou, čekat, kdy bude mít milostpán čas, kdy ho zavolají domů. Kdy si zasouloží a odejde zpátky k ženušce. Jsem znechucená. Jen nevím, kým víc...?

A tak to jednoho krásného večera vezme rychlý konec. Má přijet za mnou do hospody, ale píše zprávu, že nemá čas, musí být doma. Těžce otrávená civím do odstátýho piva.
„Nehleď na tu kozu!“ houkne na mě Emin bráška, Marek. Studeně se ušklíbnu. Ale vzápětí si říkám, že vlastně nemám důvod k truchlení. Vždyť se přede mnou vynořila, jako obrovská velryba, úžasná záminka! Mám jedinečnou příležitost vykašlat se na něj. Nechceš? Nech být! Neubude!
Marek, mi pohotově připálí další cigaretu a chechtá se úplně stejně jako Emouš! Skoro bych řekla, že ti dva musejí být dvojčata! Stejně okatej, stejně černovlasej a má báječnou vlastnost! netouží po vztahu!
Ema přestává komunikovat a to znamená jediné - Hanny je někde blízko.
„Nevadí, aspoň, že chlastá.“ poznamená její bráška, ale ke mně se důvěrně nakloní a upozorňuje mě na fakt, že bychom se mohli vrátit domů sami – bez ní. Mrknu po té černovlasé medúze, která dělá vášnivý oči na Hannyho, co se blbě šklebí přes protější stůl. A jéje! Po pěti pivech se tomu vesele směju, ale to mě přechází, když vidím Dana s jeho kámošem. Usmívá se na mě a sedá si k Hannymu.
Nevím, jestli mám být ráda, ignorovat ho nebo tiše zuřit! Naprosto drze jde k našemu stolu, když se Marek ztratí na pánské toalety.

„Ahoj, kočko.“
„No nazdar. Neměl bys náhodou být v rodinném kruhu?“
„Hanny mi to zařídil, abych mohl prchnout.“ Říká sebejistě, ale stejně se schovává pod kšiltovkou. Chce mi připálit, ale jsem rychlejší.
„Chtěl bych s tebou někam vypadnout…“ zapřede.
„Mně se tady líbí.“ Odtáhne se ode mě a tváří se ublíženě.
„Co je s tebou v poslední době?“ Nic. Právě že nic!
„Co by se mnou mělo být?“
„Připadne mi, že se mi vyhýbáš….“ Zase ten zarmoucený pohled. Přichází Marek, upozorní mě na fakt, že se Ema s Hannym obírají dobrých patnáct minut na záchodě. Pak zbystří Dana. Pozdraví se na půl huby. Ti dva se moc nemusí.
Dan se zvedá a ptá se, jestli jdu taky. Zavrtím hlavou.

„Už jsem si myslel, že mě tady necháš na holičkách!“ směje se Marek. No mně do smíchu moc není, popotáhnu si svoji ultrasexy sukýnku a mizím na Dámách.
Sklopím dekl od hajzlíku, ztěžka na něj dosednu a složím hlavu do dlaní. Kachličky hrají mezi sebou škatule škatule hejbejte se a moje panenky chtějí vyskočit z důlků, a přidat se k nim!
Panty rozvrzaně zavrčí. Zírám na zablácený kozačky a přemýšlím, že bych si je taky mohla někdy umýt. S touhle myšlenkou se zvednu a opouštím svůj dočasný úkryt. Nohy se mi lehce motají, vlastní odraz v zrcadle mě probere.

Vycházím ze dveří, když v tom mě někdo zatlačí zpátky!? Dan?? Kdepak! Jsem naprosto vedle a procitám až ve tmě, kdy spíš po hmatu poznávám Marka! Jsem uvězněná v koutě, už nemám kam ustoupit. Ruce mi zajíždí do jeho černých vlasů. Kolikrát jsem si tenhle okamžik představovala?! Trochu se tomu usměju, když mě nadzvedne a mně nohy visí ve vzduchu. Plácám ho do zad:
„Pusť mě, ty blázne! Budeš mít kýlu!“ Svezu ke zdi, díváme se jeden druhýmu do očí, nemusíme mluvit.
„Pojď.“ Poslušně za ním tlapu, jako hodná holka. Ema se uráčila stavit taky u našeho stolu, decentně naznačuje, že je na čase opustit doupě a vyrazit do večerního ticha.
„Zaplatíme.“ Houkneme na Janu, zatímco se k sobě tiskneme a tváříme se pitoměji než po deseti panácích. Necháme jí nějaký drobný, zvedáme se.

U autobusové zastávky se od nás Ema odděluje, pod lampou dokuřuje cigáro tmavá postava s kolem a nakřivo naraženou kšiltovkou.
„Ehm, no, já přijdu…“ řekne jen a rozplývá se v černé tmě.
Zvoní mi mobil. Daniel.
„Kde seš?!“ vyštěkne zle, jako starej žárlivej pes!
„Cože?“ ptám se s přidušeným smíchem, protože mě Marek tahá kolem pasu a příšerně lechtá! „Já – já, já jdu domů!“
„Co blázníš?! Vždyť to máš přes deset kiláků! Řekni, kde jsi, přijedu pro tebe!“
„Já ale nechci, abys pro mě jezdil…“ poslední záchvat střízlivosti. Říct, co a hlavně koho chci. Vypínám telefon a prohlašuju, že mi ničí život!
„Kdo ti ničí život?“
„Oba!“

Po tmě, jako zločinci se krademe do Markova pokoje, neobtěžujeme se rozsvítit, hladově se na sebe vrháme, zamuchlovaní do peřin.
Ale jak už to bývá… Když něco strašně moc chceš, většinou to nedostaneš. Dlouho předstíráme vážnost situace, ale po hodině jakéhosi usilovného snažení, zároveň propukáme v řehot! Naše první noc, která měla být vášní se vším všudy, končí fiaskem! Složí mi hlavu na holý břicho, nechá se hladit v hustých černých vlasech.
"Je tě škoda pro takový ubožáky! Jsi hezká, chytrá holka, ale někdy ti nerozumím."
"Neboj, já sobě taky ne."
Sleduju hrající světla na stropě, od projíždějících aut. Pro ten okamžik se cítím šťastná a bojím se svítání, kdy alkohol dávno z krve vyprchá a my si budeme neskutečně vzdálení. Znám to tak dobře, že se kolikrát ráno vypařím dřív, než by stačilo k nějakýmu rozhovoru vůbec dojít. To pak mám záchvaty paniky, vracet se na místo činu a náhodou dotyčného potkat za bílého a především střízlivého dne.

Kouříme na balkóně a vyhlížíme Emouše. Marek se pořád zarputile dušuje, že se mu to stalo poprvé a evidentně propadá zoufalství. Usmívám se do noci.

Ema se objeví ráno, rozesmátá jako lečo na talířku! Nemusíme jí nic říkat. Při pohledu na bráškovu zmuchlanou postel, jí věci docvaknou.

Dan už nezavolá. Marek se vrací do Vsetína na školu a my se dál řítíme dál.