Můžete vstoupit..

Běžel setmělou ulicí. Rozesmátý malý chlapeček. Pospíchal domů, protože maminka na něj volala, že už je pozdě. V koutku, kde si předtím hrál, zůstalo pár dřevěných špalíků, ze kterých si stavěl nejrůznější obrazce a modely.
Bydleli v jedné z těch nejchudších čtvrtí, tatínek jim zemřel a zůstali jen oni dva. Maminka s malým synem. Sotva vycházeli s pěnezi a nikdy si nemohli dopřát nic krásného jen tak, pro potěchu.
Přesto byli štastní, že mají alespoň sebe. Klučík miloval svou hodnou maminku a ona milovala svého syna, který pro ni byl vším. Tolik jí připomínal jeho otce. Stále na něj nezapomněla, nešlo to..

Poflakoval se jen tak venku s partou svých kamarádů. Ani pořádně nevěděli co mají dělat, tak jen rušili noční klid, prali se a pili. To všechno bylo vlastně spíše jen z frajerství, než aby to mysleli skutečně vážně. To už vystudoval školu a našel si jakž takž placenou práci. Vzpomínal na své dětství a na to, jak musel pomáhat stále svojí matce a na to, kolik kvůli tomu vždycky zameškal látky ve škole. Přesto mu učení nikdy nedělalo žádný větší problém. Máma o něm často prohlašovala, že má hlavu po tátovi.. Nepamatoval si na něj, i když je mu prý opravdu podobný..

Klečel vedle postele v tiché místnosti a po tváři mu proudem tekly slzy. Za ruku něžně svíral svou maminku, svou umírající maminku. Nikdy nezapomene, co pro něj všechno udělala. Zadíval se jí přímo do očí a rozeznal v nich hlubokou lásku. Změnila se, nikdy si toho vlastně naplno nevšiml. Hlavou mu proletěla matná myšlenka na to, jak byl kdysi dávno malý a ona ho volala domů. Měla o něj strach, ale přesto tehdy vypadala jinak. Nyní se na ní podepsala těžká dřina, kterou vykonávala téměř po celý svůj život.. Byla tak jiná, ovšem její srdce zůstalo neměnné..
Koupil jí nový byt, aby mu byla blíž ve městě, kde pracoval. Aby se už nikdy nemusela více namáhat, aby se jí odvděčil za to, že to s ním vydržela i když se choval tak, jak se choval..

Položil své brýle na stůl a unaveně si promnul oči. Seděl za naleštěným dřevěným stolem, před ním byly snad tisíce papíru, archů, ostře ořezaných tužek, pravítek, křivítek a plánů. Stal se z něj architekt, mistr ve svém oboru. Celé dny trávil v práci, aby nemusel přemýšlet nad svým dětstvím, přesto se mu to nedařilo. Nikdy si nenašel nikoho, s kým by to mohl sdílet, i když pár možností tu bylo. Uzavřel se před světem a žil jen tím svým vlastním, odehrávajícím se v dávné minulosti.
Ozvalo se nejisté zaklepání na dveře a on tedy prohodil tiché: „Dále!“
Dveře se otevřely a vešla mladá sekretářka s milým úsměvem na rtech. Tenhle muž se jí líbil. Bez závazků, vtipný, milý, hezký a zajištěný.
Nenápadně se na něj ještě o něco více usmála a řekla: „Pane, máte schůzku, čeká na vás..“
„Ano, já vím. Ale ještě ho nevolejte, ano? Vyřiďte mu ať chvíli počká, prosím.“
„Jistě.“, s těmi slovy dívka znovu zavřela dveře.
Znovu řešit další stavbu.. Nejradši by stavěl i navrhoval sám a nikdo by mu do toho neustále nemluvil.. Těžko říct, zda si všiml pohledů a úsměvů své sekretářky, možná ano..
Ještě jednou si promnul oči a natáhl se pro brýle na stole. Musí se vrátit zpět do přítomnosti.
Zmáčkl jedno z příslušných tlačítek na svém telefonu: „Může vstoupit.“