DVA ROZDÍLNÍ

Jmenuji se Tereza.

Je mi,....no patnáct, mám modré oči, mám světlé, dlouhé vlasy, miluju hudbu, knihy, kolečkové brusle a starší kluky.
Co bych dělala, kdybych je neměla? Asi bych nežila.

Jednou jsem potkala pěkného kluka. Jmenoval se David, byl starší, asi o čtyři roky, tak si to spočtěte. Měl hnědé vlasy, zelené oči, milý úsměv, bílé, rovné zuby a krásnou, svalnatou postavu.
Hraju basket, jsem taková holka, která raději to, aby seděl s bandou děcek u cigaret, běhá jak tupec tam a spátky na palubovce a baví se.
Zrovna jsem jezdila na bruslích, když jsem ho poznala. Byl to takový ten typ, co se usměje a přijde za vámi. To taky udělal, až jsem si po deseti kolečkách sedla na lavičku. "Ahoj, JSem david." řekl a sedl si ke mě.
Začali jsme se bavit a já jsem cítila jistou náklonost.
Je ten pravý? Přemýšlela jsem a doufala, že je. "Bydlíš někde blízko?" zeptal se. "jasně, bydlím tady, v centru a ty?" zeptala se. "Ale, trochu dál." usmál se. "Co je trochu dál?" zeptala jsem se. "No, tak to pojď zjiostit." řekl. "Asi příště, ahoj Romeo." usmála jsem se a odjela. Neměla jsem ráda a taky nemám ráda takový ti týpky, kteří na to jdou tak nějak moc rychle. Druhý den tam byl znova a opět se semnou dal do řeči, vymanil ze mě číslo a ICQ. Začali jsme si psát. Psal tak krásně, tak nějak, dospěle.
Nebudu říkat, že jsem se do něj nezamilovala. Zamilovala.
Byl takový jiný, než ostatní kluci mého věku, byl lepší.
Rozhodla jsem se, že se k němu pujdu podívat. Když jsme přišli k němu, zjistila jsem, že má bratra. Bylstarší ne já, o dva roky. Jmenoval se Petr, byl pěkný a milý, zajímal se o to, co dělám a příjemně se s ním povídalo, jako s jeho bratrem, ale s Petrem jsem cítila, že jsem v bezpečí.
David mě po týdnu vzal do parku a zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěla něco mít. No jasně, jaká holka by řekla ne? Krásný, starší kluk, který má o tebe zájem! WOW!
Další týden jsme byli nerozluční pár, pořád jsme se drželi za ruce, líbali, milovali.
PO dvou týdnech jsme se stavili u něj doma a pustili si hudbu. Začali jsme se pohybovat v rytmu, líbat a svlékat. Znáte to.
Vyspali jsme se spolu. Jeho dotyky byly ale studené, jeho vzrušení veliké a jeho chtíč....
Po tom styku přišla jeho matka a bratr. sedli jsme si k nim, představil mě. Petr se na mě pořád díval, jakobych byla jiná, měla něco na tváři. Byla jsem, cítila jsem se prázdná, zneužitá, ale nevěděla jsem, jestli to je správné, jestli to tak má být. Mám se tak cítit? Tak osaměla? Vážně? POkud ano, tak to už nechci nikdy zažít. To jsou všichni kluci takoví? POmyslela jsem si.
Druhý den mi ani nezavolal a třetí taky ne.
Další den jsme měli zápas, rozhodla jsem se, že ho tam pozvu. Řekl že tam bude a byl. Ale nedíval se na mě. Nechápala jsem to, vždyť jsem byla jeho holka, tak proč?
Proč?
Díval se na jinou z jiného týmu z města. Usmíval se na ni, mrkal na ni a dělal gesta, která jsem zbožňovala.
PO zápase mi řekl, že mě nemiluje a že miloval ji a že ji miluje.
Měla jsem slzy na krajíčku, oči se mi leskly, cítila jsem to, věděla to, ciděla jsem to v jeho očích, jeho naprosto chladných očí. Rozběhla jsem se do šatny, sbalila si věci a co nejrychleji odešla.
Další den jsem potkala jeho bratra, Petra.
"Co se dějě?" zeptal se. Nemohla jsem ic říct, samotný obličej mi ho připomínal. Oba byli tak stejní, i když byl Petr mladší.
"Zneužil mě." zamumlala jsem.
Jeho reakce mě překvapila. Vzal mě do náruče a tiskl mě k sobě, jak nejvíc to šlo.
"Neboj, neboj se." šeptal mi do ucha. a vedl mě ke mě domů. Sedli jsme si na gauč v obývacím pokoji a já mu sedla na klín. Choval mě hodně dlouho a já brečela, brečela pouze brečela. "Pššš, to bude dobré, bude to dobré." mumlal a hladil mě po vlasech.
I ta vůně mi ho připomínala. Odvrátila jsem se. "Já nejsem on." řekl a odešel.
Bylo mi ho líto, chtěl mi pomoct a za to jsem mu tohle provedla. Myslela jsem, že se to už nukáže, ale mýlila jsem se, ukázal se. Znovu a znovu, stále dokola, až jsem si nezvykla na jeho vůni, na jeho doteky a reakce, na jeho obličej a názory.
Našla jsem toho pravého přítele.
Chtěla jsem muže, mám přítele na život a na smrt.
Ale chtěla jsem něco víc, ovšem, nechtěl. nedovolil mi to.
"Nemůžu, nechci mít s tebou to, cos měla s mým bratrem. "řekl. "Proč?" byla moje čqastá otázka. "Protože bych byl stejný jako on a protože ty, nejsi připravená." řekl a odešel. Další den jsem zjistila, že se stěhují z města.
Plakala jsem, opět a znovu jsem plakala. Měla jsem hodně přátel, kteří mě podrželi, ale Petr, ten se nedal nahradit.
Dokázal mě potěšit, pobavit, rozesmát a také poučit.
Petr odešel z města, chtěl, abych byla ta normální holka, která byla s ním, ale on, si neuvědomil jedno.
Ta holka, odešla spolu s ním, ruku v ruce a to, co tad zůstalo, je jen troska, kterou zde zanechal jeho bratr.