Rozchod

Bylo to poprvé, kdy Marcela porušila domluvu a zavolala. I jeho to překvapilo. Jejich vztah trval už 2 roky. Vzal jí ten telefon, jednak byl sám, takže mu nic nehrozilo a taky měl pocit, že se jí třeba mohlo něco stát. "Prosim?" ozval se. "Ahoj, nezlobíš se, že volám? Můžu mluvit?" zašveholilo ze sluchátka. Nakonec mu bylo příjemné, že zavolala, bylo to něco nového a mírně ho to vzrušilo. "Povídej." odtušil v očekávání, co od ní uslyší. "Mám pro tebe novinu, něco, co změní můj život. Neřekla jsem ti o tom, protože jsem nevěděla, jestli to vůbec dopadne, ale teď už to vím a nemůžu už to tajit, měla bych špatný pocit. Mohl bys ke mě dnes večer zajít? Vím, že to není náš den, ale je to důležitý. Dokážeš si to zařídit?" chrlila to na něj, měla přímo medový hlásek, ale jemu se to moc nelíbilo, trochu znejistěl a vzrušení opadlo. " No, já nevím..." chvilku se odmlčel a vyčkával. "Do telefonu to říkat nebudu, s tím nepočítej." následovalo od ní. "Dobře", vzchopil se, "můžu si pro tebe udělat čas. Takže tak za hodinu u tebe?"
Cestou k ní moc nepřemýšlel o tom, co mu chce říct. Myslel spíš na jejich vztah. Byl ženatý a s Marcelou se scházel pravidelně dvakrát týdně. Od začátku ji upozornil, že se nechce rozvádět. Přistoupila na to. Ona byla svobodná, nemohla mít děti. Což ji asi velmi trápilo. Zvlášť když věděla, že on děti má. Snažil se o nich nemluvit, stejně jako i o manželce, nechtěl plést svoje rodinné starosti do jejich vztahu, který měl pro něho být oázou ve šedi všedních dnů. A taky byl. Marcela byla v jeho očích skvělá ženská, měl s ní úžasný sex, který se s tím doma nedal vůbec srovnat. Mimoto byla i milá, taková domácká, uměla pro ně vždy vytvořit příjemnou atmosféru ve svém útulném bytečku. Ale občas neovládla svoji žárlivost, občas měla špatný den, litovala se, padly i výčitky. Snažil se ji chápat. Nakonec se většinou i omluvila. A on ji chlácholil a držel se. Přetrpěl to s ní. Záleželo mu na ní, na jejich vztahu.
"Ahoj a pojď dál a zavři, prosím," usmála se na něj, potom co mu otevřela a letmo ho ve dveřích políbila,"něco dělám v kuchyni, pojď za mnou." Příjemně voněla a z jejího polibku mu zůstal na rtech a na tváři pocit hebkosti. Se zájmem si ji prohlížel, moc jí to slušelo, byla pečlivě upravená, ale to bývala vždycky, když byli spolu. Teď jakoby zářila, když rovnala na podnos pohošťění a nesla ho do pokoje. Bylo v ní něco zneklidňujícího, přitažlivého. Nejasně cítil, že se něco změnilo. Měla tajemství a s ním jakoby získala pocit převahy nebo si to alespoň myslela a to jí dodávalo větší šmrnc, stala se z ní trochu jiná žena. Bylo to zajímavé.
"Jsem zvědavý, o co jde, takhle mě zmermomocnit. Ale jsem rád, že jsem tady," usmíval se natahoval po ní ruku."Pojď ke mě, Zlatíčko, chci tě pořádně obejmout." Trochu ho překvapilo, že se mu vymanila, sedla si naproti němu a nervózně pronesla, že teď ne. "Dobrý, dobrý. Tak teda spusť Zlato, jsem ti k službám, napjatě poslouchám a ani se tě nedotknu," odtušil. "Potřebovala jsem udělat něco se svým životem, už nějakou dobu jsem nebyla moc šťastná," pronesla mírně křečovitě a teprve když dořekla tu větu, tak k němu vzhlédla. Trochu mu vyschlo v puse, ale neodvažoval sáhnout po sklence a nalít si. "Ty si mě nikdy nevezmeš, vím žes to říkal už od začátku, ale já pořád trošku doufala," zajíkla se a on se jí pokusil vzít za ruku, ale ucukla. "Ne, to je dobrý, nemusíš mě utěšovat. Už je to za mnou, víš. Poradila jsem si jinak." Začalo mu být trochu smutno a přitom si všimnul , že jí naopak jakoby zazářila jiskřička v očích. "Ty se chceš se mnou rozejít, chceš to skončit?" zeptal se. "Ne, nechci, jen chci mít taky svůj život, jako naplněnej život něčím důležitým," naléhavě odvětila. "Přihlásila jsem se jako máma do SOS vesničky, je to druh pěstounské péče, asi jsi o tom něco slyšel." "Nikdy ses o tom nezmínila," skočil jí do řeči. "Ne, myslela jsem si, že bys mi to mohl rozmlouvat a nebyla jsem si jistá.." Znovu jí skočil do řeči: "No, nemáš ale s děckama žádný zkušenosti, dostaneš na krk pět nebo ještě víc dětí, třeba s problémovým chováním, kdo ví jak zatížené děti, ne jedno roztomilé batole. Já nevím, ale tohle je pro zkušený ženský. Radila ses s někým, Marcelo, když mě jsi z toho vynechala?" "Dělala jsem psychologický testy a probírala jsem to samozřejmě s našima. A chtějí mě tam! Dneska jsem dala výpověď a příští měsíc nastupuju, byt jsem pronajala ségře. Budu mít na starosti celý domek a pro začátek pět dětí. Už se moc těším." Čím nadšenější Marcela byla, tím rozpačitější byl on. "Přeju ti to, pokud by to mělo bejt to pravý pro tebe, jen mě trochu štve, že mě stavíš před hotovou věc," dává mírně najevo nelibost. "Nechceš se rozejít, ale těžko už se budeme moc scházet, ne? Budeš mi chybět, oba si budeme chybět, Marcelo! To bych tě nesměl znát, naše milování bylo vždycky super, vím, jaká jsi do toho žhavá. Hele, netvař se najednou tak upejpavě. Pro mě to bylo prostě něco, moc jsem si toho vážil. Víš jak bylo někdy těžký od tebe odejít? Jak jsem měl ještě na chodníku chuť se otočit a běžet za tebou nazpátek? A když toho na mě bylo moc, v práci nebo doma, tak jsem moh prostě myslet na tebe a těšit se, jak budeme spolu a budeme si dělat dobře. Sakra, Marcelo, pojď ke mě a neodtahuj se pořád!" Sledovala ho s trochu pohrdlivým úsměvem. "Nepřeháníš to trochu?" zeptala se. "Jestli nepřeháním? Copak ty mi nerozumíš? Nebudeš doufám najednou dělat, že ti to nic neříkalo?" zvýšil hlas. "Už nějakou dobu mi došlo, že tobě jde jenom o ten sex, že jsem ti byla dobrá jen na to. Použít mě a honem běžet domů k rodince a tam bejt hodnej manžílek a skvělej tatínek. Dělala jsem to hlavně pro tebe, aby ti se mnou bylo dobře, líp než s ní. Jo, občas jsem se musela dost přemáhat, někdy se mi to i hnusilo!" Stála naproti němu, pěsti sevřené, plná nenávisti. "Marcelo, co to děláš?" Zařval. "Já ti to nevěřím. A říkalas, že se nechceš rozejít. To jsem fakt zvědavej, co teda ještě můžeš chtít, když jsem ti tak odpornej? No, jak si to naše ctnostná holčička, naše paní příkladná představovala?" "Myslela jsem, že bychom mohli být přátelé, ale..." Rozzuřeně jí skočil do řeči: "Běž někam, Marcelo, s tím běž někam!" Najednou mu došlo, že jí svírá obě předloktí a řve jí přímo do obličeje. Zahanbeně ji pustil, odstoupil, tiše se omluvil, jako, že tohle nechtěl a že nejlepší bude, když teď odejde a že je mu to líto, že se neovládl.
Ve dveřích se otočil a řekl, že tenkokrát to bude opravdu poprvé, co nebude mít chuť se za ní vrátit. Zacvakly za ním dveře a Marcela se s pláčem vrhla na postel a nebylo to rozhodně poprvé, co jeho odchod obrečela, doufala ale, že naposledy...