Krásný svět VI.

Ač to znělo neuvěřitelně, jejich vyprávění podlehla celou svojí duší. Ponořila se do nového světa a připadala si, že je v něm. Možná právě proto jí to čtení tak rychle uteklo, aniž by si uvědomila, kolik je hodin.
Zatímco procházela budovou k pokoji dívkám, přemýšlela o tom, co si před chvílí přečetla.
Popisovaly tam dívky jejich život, akorát převedený do nového světa? Nejspíše ano.
Byla zvědavá, co dalšího se dozví. Martina věděla, že v ruce drží poklad neskutečné ceny. Jedno jí tam ovšem nehrálo, a to Roland. Sice věděla, jak sám řekl, že byl dívkám blízký, ale podle toho, co zde stálo, jim byl mnohem blíž, než sám tvrdil.
„No tak, nebuď paranoidní, Martino!“ Okřikla sama sebe polohlasem. Roland ji rozhodně nepřipadal jako blázen. Prostě jim byl jenom blízký.

„Ráda vás vidím, paní doktorko.“ Uvítala ji se zářivým úsměvem Tess.
Martina se na ni podívala a kývla hlavou na pozdrav. Dívky se tvářily tak, že jsou zase o krok napřed. Její pohled sklouzl na stůl u okna. Ležel na něm otevřený blok, podobný těm, které měla v kanceláři, a vedle něj byly položeny dvě tužky.
Nejspíš na nich ulpěla pohledem déle, než bylo vhodné, protože na ni promluvila Elizabeth: „Doktor Wilson byl tak laskavý a donesl nám blok a papír, abychom si mohly psát, co chceme. Prý by si to potom rád přečetl.“
„Si myslí, že mu to pomůže.“ Dodala Tess a začala se smát.
„Ale jsme to nezdvořilé. Doktorka Destiny tu stojí mezi dveřmi, přitom to je vítaný host. Posaďte se prosím na židli, nebo postel. Jako doma.“ Mrkla na ni Elizabeth a sama se trochu posunula na svém lůžku, aby jí uvolnila místo. Martina ovšem zvolila židli, protože mohla dobře vidět na obě dívky.
„Prý jste se mnou chtěly mluvit.“ Začala.
„Koukám, že alespoň v něčem je Charles dobrý.“ Poznamenala ironicky Elizabeth.
„Doktor Wilson.“ Opravila ji Martina, ale v duchu se pro sebe usmála.
„Máte naše knížky.“ Znělo holé konstatování pronesené Tess.
Jak to ty dvě mohly vědět? Vždyť Charles u ní byl před chvílí a nikomu o tom před tím neřekla.
Roland. Napadlo ji najednou.
Tázavě se na ně podívala a čekala, jak budou pokračovat. Bylo ovšem ticho.
Nakonec ho musela prolomit Martina zvědavou otázkou. „Jak jste se o tom dozvěděly?“
Tess spiklenecky mrkla na Elizabeth.
Došla jí trpělivost, ale musela si zachovat svou lékařskou autoritu, proto se usmála a dál pokračovala, aniž by se zmínila o blocích. „Doufám, že jste u nás spokojeny. Omlouvám se, že jsem musela z dnešního sezení odejít, ale některé věci si čas nevybírají. Mohu vám ale slíbit jednu věc, a to, že se brzy dočkáte pokračování. Bude to přínosné pro vás, i pro nás.“ Pozorně si prohlédla dívky a čekala jejich reakci. Ty však pouze pokrčily rameny a odkývaly, že jsou tu teď spokojeny, když mohou psát.
„Pokud je to tedy vše, co jste mi chtěly říct, omluvte mě tedy, mám ještě spoustu práce.“ Aniž by čekala odpověď, zvedla se ze židle a přešla ke dveřím. Zde se zastavila a pohlédla na dívky.
Obě se zářivě usmály a naráz pronesly: „Chápeme, válka bude.“
Tohle jí šokovalo.
Ano, byla zvyklá na mnohé případy, ale pacienti byli většinou zcela mimo, nebo se utápěli ve svých problémech, našlo se i několik vstřícných duší. Ale Tess a Elizabeth byly něco zcela jedinečného. Něco, co bylo nad chápání pomocí lékařských příruček. I když se to vlastně zdálo jednoduché. Vždyť pouze psaly svůj Krásný svět. Jak ironické pojmenování.
Nebo se v tom snad skrývalo víc? To Martina prozatím nemohla ani tušit.
Přede dveřmi stál Charles. Čekal na ni.
Kývnutím hlavy ji naznačil, aby mluvila.
Martina se zhluboka nadechla. „Obávám se Charlesi, že kvůli nim budeme muset přepsat veškeré učebnice a psychologické knihy.“
„Proč? Já se s nimi bavil ony mají prostě jen utvořený svůj svět. Jinak se nevymykají. Připadají mi docela jednoduché.“
Začala se smát. „Drahý Charlesi, před chvílí mi taktně naznačily, že ti moc jako doktorovi nevěří a vypadá to, že se před tebou chovají jinak, než přede mnou. Ty dívky jsou až moc chytré.“
„Víš, Martino, nechci se tě nijak dotknout, ale zná se mi, že jsi k těm dívkách až moc vázaná. Měla bys být opatrná. Nejlépe uděláš, když případ předáš jinému lékaři a budeš se věnovat zbývajícím pacientů ze tvé skupiny.“ Přátelsky se na ni usmál a lehce ji poplácal po rameny.
Ona tomu ale nemohla uvěřit. Jeho slova ji zraňovala jako šíp.
Vždyť jí řekl, že selhala, a to pro ni byla nejhorší možná rána.
Odvrátila od něj tvář, aby neviděl její zklamání. „Nemusíš mít strach.“ Snažila se neutrálně odpovědět a zmizela opět směrem ke své kanceláři.
Chtěla být chvíli sama a musela číst další část Krásného světa.
Čekala ji další tajemství.