Výlet do zeleného království

Na sobotu jsem již měla zcela jiný program, ale za láskou bych vždycky uběhla i nejdelší maratonovou trať. Takže jsem v pátek nasedla na obvyklou vlakovou linku a vzpomínala na slova všech členů rodiny. "Víkend před maturitou chceš jet pryč? Milinko, neblázni, kdo se to za tebe bude učit?" Táta jako obvykle plašil ryby, které v našem rybníce už dávno nejsou. "Nezapomeň si učení, Mílo, hlavně se uč!" Máma poučovala, takže jsem samozřejmě všechno studium nechala doma na posteli. "Mili, přijeď, ta oslava bude super, tam nesmíte s Romčou chybět!" Jiťule slavila, takže nikdo neměl právo se neobjevit na místní diskotéce. "Miláčku, co kdybychom v sobotu vyrazili na výlet, na Dykovu skálu?!!" Roman s návrhy na různé akce nepřichází zrovna často, na plánování jsem tu expert já, jsem takový ten chodící kalendář a časovač, co by stále vymýšlel, kam by se ještě dalo jít. Takže jsem mu nechtěla zkazit radost z jeho nápadu a hlavně svoje nadšení, že Romča přišel na něco opravdu velkého! Prostě jsem nesměla chybět o víkendu v Jablonečku.
V sobotu jsme sice spíše vyspávaly z večera a stříhali bujnou kštici, ale ranní probuzení nedělního slunného dne bylo nadmíru krásné. Stále jsem nechtěla věřit slovům, protože teprve čin znamená rozhodnutí. Ale ve chvíli kdy Roman vytáhl batoh a sbíhaly se potraviny ze všech koutů jabloneckého bytu, bylo mi jasné, že my opravdu vyrážíme za malým ale prvním dobrodružstvím. Ještě nasadit velké sluneční brýle a pan a paní BZZ mohli vyrazit.
Neměla jsem sice páru, kam se plážím zatímco mi sluneční paprsky stírají pot ze zad, ale nechala jsem se poslušně vést svým průvodcem. V místě silnice jsem se s úsměvem na rtech koukala na prsty a hledala snubní prstýnek, neboť jsem si připadala jako velká dáma se třemi hevrlanty čekajícími na večeři. Rozebírali jsme totiž špatnou ropnou situaci ve světě, svět aut špatně využitý a vůbec témata hodná dospělého člověka, kterými my zase tak často nejsme, však v jádru našich srdcích tomu tak opravdu je. Šišková válka tomu naprosto nasvědčovala hned o pár desítek metrů dál.
Ve chvíli kdy mi stoupající cesta hladila svaly na nohou, začínala jsem být čím dál šťastnější. Říká se, že jsme zabloudili, ale to si dovolím odporovat, neboť já neznámou cesto, která sama od sebe zmizela, nikdy předtím nešla, ani tím lesem, ani tou krajinou a vlastně ani tím krajem. Ale přijde mi nesmírně vtipné, že cesta po které jdete celou dobu najednou zmizí a promění se v hustou trávu, křoví a popadané kmeny stromů. Naopak mi srdce plakalo dojetím pokaždé, když se při překonávání překážek můj nejmilejší otočil a podával pomocnou ruku, nebo se přinejmenším staral o to, abych byla v bezpečí a bezstarostně se dostala co nejdál. Je to možná banalita, ale o mě se lidé nikdy takhle moc nestarali.
Po pahorku kopce uprostřed lesa jsme se vyvedli ven a dvojím pohledem spatřili zelenou pláň s bleděmodrým čistým nebem. "Paráda" bylo jediné, co jsem mohla vypovědět. "Kde to sakra jsme?!!" Romča už takovou radost nesdílel. Prý se mu příroda líbila, dokonce moc, ale netušil dlouhou chvíli, kde to jsme. O to větší dobrodružství, říkala jsem si v duchu. Cválali jsme loukami a cestami, pozorovali městečka vypadající spíš jak namalovaná než skutečná a užívali společné chvíle. Vše to bylo tak jednoduché, tak obyčejné a právě proto tak neskutečně přitažlivě nádherné. Čas se líně sunul s námi a po dlouhém čekání byl nakloněn jen a jen na naši stranu. Jakoby si přál s námi, aby to nikdy neskončilo.
Dykovu skálu jsme nakonec nespatřili, kdosi ji odnesl a posunul jinam, znělo pádné odůvodnění jejího ztracení. Když už jsme se dostali do Vysokého, vesnice blízké, ucítili vůni civilizace, bylo to pouhá změna, nikoliv zklamání jak jsem se obávala. V momentě kdy jsme ulehli do měkké trávy, patřící Jablonecké sjezdovce, vytáhli všechnu nedojedenou dobrotu a spatřili ten neodolatelný výhled, plakala jsem klidem a pohodou, přesto, že místo kapek slzy se na tváři rýsoval úsměv blázna. Ptáci zpívající nad hlavami jako by se ptali, zda-li jsem šťastná. Jaká to bláhová otázka. Sedím vedle člověka kterého miluji, slunce mi hřeje nad hlavou, nohy spokojeně a unaveně leží pode mnou, hledím na malebné městečko plného barev, představuji si všechny ty přátelé co v něm přebývají, vidím všechny ty místa, kde se setkala naše láska, poslouchám slova znějící jako píseň a myslím jen na to, co zrovna tenhle člověk sedící tak blízko mě pro moji osobu znamená a vím, že víc než dokáži slovy popsat. Tak jak se někdo může ještě ptát, směji se do větru.
Cesta dolů už byla strmá a radostí jsem spíš tančila a balancovala z kopce. Poslední zatáčka, poslední diskuse, poslední kopeček zmrzliny a jsme zase doma. Spokojeně unaveni a naplněni krásou zeleného království.