A člověk maturuje vesele dál

Velký den malého člověka je událostí. Konečně i naše mazácká skupina 4.A se dostala do konečné fáze střední školy. O svatém týdnu jsme se snažili dohnat co se dalo, ale den D nám i přesto všem připadal jako marnost nadevšechno. Říká se, že je to fraška, a je. Pokud! Jste se učili a jste připraveni, pokud nejste psychicky labilní, pokud nematurujete z předmětu, kterým vám je noční můrou….Takže jsme všichni poznali, že zase tak jednoduché to nejspíš nebude.
Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že i s pocitem všehoumu a připravenosti na zkoušku, se dokážu sama sebe tak nesmírně rozhodit, až ostatní museli hledět na mé pomale stékající slzy. Ve čtvrtek, v den velkého divadla, jsem vcházela do školy s myšlenkou, že jsem připravena a dokážu předvést jakýkoliv výsledek. Ale stačil první nepovedený a nepředvídatelný šáh do sáčku a zhroutil se mi celý den. Chyba odhalena: nesmím na nic spoléhat. Dokonale naučená z knih literatury, jsem se připravila, že po první zkoušce z češtiny si nahrnu svoje sebevědomí a uklidním se pak na zbytek dne. Opak se stal omylem. Vylosovala jsem si mluvnickou otázku, kterou jsem samozřejmě viděla naposledy v únoru v hodině češtiny, a stala se ze mě bledá tvář.
Tlačítko pláče ve volné půlhodině všichni zdárně mačkali a jejich nostalgické hlasy mě dostávaly do stále většího stezku a zklamání. I přes snahu je zadržet to k moc velkému úspěchu nevedlo. Na druhou zkoušku z účetnictví jsem šla tedy ne již jako bledá tvář, nýbrž jako tvář rudá. Strach se zdvojnásobil, neboť jak naše oblíbená kantorka říká, jsem neúčetní jednotka. Opravdu jsem zažila, co to je, potit se na potítku. Slzy mi pomyslně smyly slova kantorů i neznámého předsedy, který se za mnou přišel k potítku podívat. Jak dojemné a uklidňující. Jen stálé vykolejení mi nedávalo klidný rozum účtovat zcela správně.
Na Anglický jazyk jsem přicházela plná dojmů, že americké lektorce nebudu rozumět, tudíž si musím vytáhnout kouzelnou kartičku s tématy z prvních řad jako je povídání o rodině a volném čase. Den se vesele hroutil dál, neboť o osudné Kanadě vím jedině to, že je tam je jakási Otawa a jakýsi hokej. Možná tak ještě Grizzly lapající po létajících rybách.
Konečná zastávka ekonomiky mi otřela slzy, věděla jsem, že otázky umím, lépe, hůře, ale umím. Paradoxně jsem nebyla připravena na témata z hodin, ze kterých jsem nevedla ani zápisky. Tudíž o nich nevím z hola nic, jen samé všeobecné informace ze selského rozumu. Otázka dne, hroutil se mi den dál nebo konečně perlička a klid nakonec? Zbytek psychiky, který mi tam ještě zůstal mi ekonomika opravdu sebrala. Osudovou otázku jsem si opravdu vytáhla a na potítku jsem se ani nesnažila, nýbrž jsem celých patnáct minut poslouchala spolužačku, která si ironicky vytáhla otázku, na kterou já jsem si připravila mistrovské dílo naučenosti. Chvála nazdar umění jsem z čisté vody uvařila takové divadlo a takovou pestrou zeleninovou polévku, že jistá jednička mě neminula. Stejně tak jako z kouzelné češtiny.
Je až cynické že člověk se učí tolik dnů a týdnů a nakonec své znalosti neznehodnotí ani v jednom předmětu a všude jak se říká, vaří z vody. U mě jde o následek i ten, že se ani teď stoprocentně neraduji a je mi to spíš k pláči. Tak moc mě ten velký den vysloveně vysál po psychické stránce. Ale co, z ničeho dostat za šest je přece větší umění než se naučit a dostat za čtyři. To byl samozřejmě lehký nadhled, tím nechci urazit našich třídních pár dokonalých jedinců, kteří umění samých jedniček opravdu předvedli. Celkově pět vyznamenaných je neskutečný výsledek v pomyšlení, že ve školních dnech lítaly třídou čtyřky na vysvědčení.
Celkově jako třída jsme velkého a mocného kalibru dokonalosti. Jak nám lidé nevěřili, jak nás kantoři honili do školy, neboť docházka byla nevalná, jak se snažili donutit nás k nějakému učení, jak schovávali hlavy do písku když viděli naše předvádění nic neumění v hodinách, tak i přesto jsme dopadli o tolik procent lépe než předcházející ročník, možná i ročníky, že se to na všech prstech světa nedá spočítat