O dešti, o krásách a o modřínech

Najednou začalo pršet. Na listy stromů skapávaly kapky vody a hladily je. A hladily i nás.

„Prší“ řekla jsem a začala se smát. Jako úplný blázen jsem se začala smát a nastavila dešti tvář. Jakoby byly všechny zvuky daleko intenzivnější, krásnější, opravdové. Ne jenom kulisa, ale realita.

„Vezmi si moji mikinu, bude ti zima.“ řekl a podal mi ji. Usmála jsem se a viděla jsem na něm, jak je rád, že jsem s ním. Jak jsme oba rádi, že prší, že je tak strašně hnusně, že Praha je celá pokrytá šedivým návalem mraků a deště, jak jsme oba rádi, že je to takhle a ne jinak.

„Vidíš ty modříny? Všechny jsou úplně mrtvý.“ řekla jsem to, co mě pálilo na jazyku už dlouho a zadívala se vzhůru. Ty pahýly stromů bez jehličí se ani nepohly a po jejich mrtvých kmenech stékal déšť. Stékal po jejich kůře, větvích, po listech okolních stromů, po trávě, po kolejích, po kamenech, po ulitách šneků a taky po mně. Po mých vlasech, tváři, botách, po všem, ale mně to bylo jedno.

Najednou jsem viděla,jak je celá ta věc krásná. Jak je déšť krásný a jak dělá z toho prazvláštního koutu Prahy nejkrásnější místo na světě. Cítila jsem energii, kterou vydávalo mé okolí, viděla jsem vylézat šneky, dívala se na ně a snažila se jim vyhnout, abych jim nenarušila den. Abych jim nenarušila ten prožitek z vymodleného deště. Abych je nechala žít tou krásou.