Maturanti slavili jako o život

Při posledních minutách v dopoledním mučení maturantů, nám bylo krom výsledků také řečeno a písemně podáno, že máme přijít na slavnostní vyhlášení o den později do Městské hudební síně.
Slavnostní atmosféra byla cítit i v nejzazším koutku varhanní místnosti. Z některých z nás opadla nervozita, kterou jsme chytli před samým vchodem, a to tehdy, když jsme ostatní viděli přicházet s květinami, zatímco my žádné neměli. Když došel celý dav společensky oděných mládežníků se svými doprovody, slzy mohli začít boj s dojetím. Zahájení varhany vyhrávajícími státní hymnu tomu daly patřičný ráz. Tiše jsme stáli v rytmu hymny a pomalu nám všem začínalo docházet, že už je tady samotná cílová páska našeho středoškolského studia.
Proslov ředitele školy byl na vkus některých z nás dlouhý, jinému přišel smyslně vtipný, každopádně vykouzlil nejen úsměv na rtech, ale i slzu v koutku oka. Samotné předávání maturitních vysvědčení se už neslo rozpačitým směrem. Spolužačce sedící vedle mě jsem musela shánět kapesník, zatímco druhou napomínat ať se Aničce nesměje, že zakopnout může každý. I když mi darovaná růže zmáčela desky s vysvědčením, kameramanka mě rozesmávala svým stále stejným záběrem "tam a zpět" a bzučení táty fotoaparátu mě dohánělo k šílenství, přesto jsem si připadala nesmírně pyšná na nás všechny a především šťastná, že jsme zdárně došli do konce.
Z Městské hudební síně už jsme vykročili směr Knihomol. Večer zněl smíchem i nostalgií. Navštívila nás i Míša, která jako jediná nesplnila jeden z předmětů, aby mohla také úspěšně zakončit studium. Přesto s námi slavila a s úsměvem oznamovala, že v září nám to všem natře. Slova stále zněla, nikdo nemlčel, každý využíval každičké chvíle, snad i proto jsem se dozvěděla o nevyřčené zamilovanosti, tajnému závidění i pokušení poznat blíž toho a toho. V loučení s hlavní třídní osobou a to právě třídní učitelkou, ke mně právě ona přišla se slovy, že doufá, že se dnešní večer objeví v novinách. Slíbila jsem sepsání pár řádků a v duchu doufala, že tak budu moci splnit poslední přání člověka, který mě provázel celou střední školu a kterému takto moc děkuji. Když se člověk zaposlouchal, slyšel rozhovor o budoucnosti na vysoké škole, o odjezdu do zahraničí, ale i veselé historky z let minulých, však nedávných a přitom si uvědomoval, že vlastně spoustu z těch lidí, už pěknou řádků dní neuvidí. I já jsem si uvědomovala podstatu věci, ale dokud nepřišlo loučení, vše se drželo uvnitř srdce. Poslední slova, poslední obětí … poslední Ahoj. Po schodech jsem vycházela smáčena slzami konce.
Míchaly se ve mně pocity úlevy s pocity smutku. Uvědomujeme si všichni, že ve třídě mezi námi byly vztahy, které stály za to ukončit, ale i ty, které nám budou chybět. K domovu jsem ale i přesto docházela s úsměvem na rtech, to štěstí konečně přišlo hrdě mi potřásat rukou. Do vlaku směr Snění už jsem potom nastupovala se slovy : Neplač že to skončilo, ale raduj se, že to bylo.