Krásný svět VII.

Ačkoliv měla v plánu dnes odejít z kliniky dříve, nemohla. Věděla, že jediný klid na čtení bude mít tady, ve své kanceláři. Sice ji občas někdo vyrušil, když chtěl něco probrat, ale jinak mohla vcelku nerušené prožívat jejich příběh při šálku horké kávy, kterou si zásadně nesladila. Milovala tu hořkou chuť s mlékem.
Začala číst i druhý blok, kde se dozvěděla o tom, jak dívky navštěvovaly různé doktory, zaříkávače a i jiné amatéry. Všechny ovšem označovaly jedním slovem, a to Fanžrouti. Martinu při prvním přečtení tohoto slova začaly cukat koutky, ale to byl asi jediný vtipný okamžik z celého příběhu.
Nevěděla do jaké míry může dívkách věřit, ale jedním si byla jista, tohle opravdu zažily, i kdyby třeba jenom zlomkem. Nic to neměnilo na té strašlivosti a pokusech, které vyzkoušely. Začala je litovat.
Už se dávno setmělo, když ji navštívil Charles.
Ozvalo se slabé zaťukání, které Martina téměř nezaregistrovala. Při druhém se probrala, veškeré díly Krásného světa schovala do krabice a vyzvala návštěvu, aby vstoupila.
„Zase jsi četla?“ optal se ji s trochu vyčítavým tónem.
Promnula si unavené oči a přikývla. „Kolik je vlastně hodin?“
„Dost.“ zněla jeho prvotní odpověď, pak se ale usmál a pokračoval: „Dost na to, abys šla domů a přijala mé pozvání na přátelskou večeři.“
„Charlesi…“ povzdechla si.
„Odpověď ne, nepřijímám. Přeci nehodláš strávit celou noc opět ve své kanceláři. Zajdeme si na něco dobrého a pak pojedeš domů, musíš se pořádně vyspat. Zítra klidně přijď až na sezení. Spánek ti prospěje.“
Rezignovaně pokrčila rameny. „Nejhorší je mít za kamaráda doktora, obzvláště pokud jste sami doktoři.“ Usmála se směrem k němu.

O několik minut později oba seděli v malé skromně zařízené italské restauraci v centru města. Patřila mezi jejich oblíbené a dřív sem chodili docela často. Ovšem s přibývající prací, jejich volné chvíle ubývaly.
„Kdy jsme tu byli takhle spolu naposledy?“ zeptal se trefně Wilson a rozpustile se usmál na Martinu, která seděla naproti němu.
Ano. Byla to opravdu trefná otázka. Jak to bylo dlouho? Půl roku?
„Raději tu strašnou dobu nebudeme říkat nahlas, ne? Ať se nezděsíme.“ Mrkla na něj a začala listovat jídelním a nápojovým lístkem.
„Chtěl bych ti něco říct.“
Zvědavě k němu zvedla pohled.
„Jako přítel, ale i jako kolega.“
Začala tušit, a proto se nechápavě zašklebila. Doktor Wilson si toho nejspíše nevšiml, nebo její nehezké gesto ignoroval.
„Mám pocit, že věnuješ těm dvou dívkám až moc velkou pozornost. Chápu, že jsou doslova doktorkou záhadou, ale měla by sis uvědomit, že máš spoustu dalších pacientů, kterým se musíš věnovat. Dávej si také na Tess s Elizabeth pozor, jsou až nebezpečně mazané.“
„Charlesi, diskuze na toto téma nemá cenu. Jsem si vědoma toho, co dělám. Nemusíš mít o mě starost.“
Pozdvihl obočí nad levým okem, což značilo jeho rozhořčení. „Doufám Martino, že máš pravdu.“ Zněla jeho poslední věta na toto téma.
„Co si dáš dobrého?“ pokračoval dále, jalo by se nic nestalo.
„Asi moji milovanou klasiku špagety se sýrovou omáčkou a k tomu dobré víno.“
Přikývl. Jejich společné oblíbené jídlo.
„Budu se tedy opičit.“ Zasmál se a kývl směrem k číšníkovi, který byl během mžiku u nich.
Jejich další rozhovor se držel zdvořilých témat a zdvořilého tónu, ale i tak bylo mezi nimi poznat napětí a hustá atmosféra, která by se dala pomalu i krájet.
Tess a Elizabeth byly ten problém a ten jejich Krásný svět.
Martinu uchvátil, Charlese děsil.
Možná právě proto se rozloučili tak brzy a každý zamířil domů svým autem.
Naštěstí to měla od restaurace pár bloků domů, takže byla během pěti minut v bezpečí bytu. Spokojeně se usadila na křeslo, nalila si sklenku whisky, trochu upila a začala přemýšlet.
O kom jiném, než o Tess a Elizabeth. Musela si zítra s nimi před sezením promluvit.
Také se těšila, až začne číst pokračování jejich vypravování.
Usnula během chvíle lehkým trhaným spánkem, který ji provázel celou noc. Beze snů. Snad bohudík.