můj problém

Každý nějaký má. Opravdu. A jestli patříte mezi tu menšinu, která říká, že žádný nemá, probuďte se. Já trpím SVR. Čili syndromem vybitého robota. Určitě to taky znáte. Tahle častá typicky ženská nemoc (chlapi tohle neznají!) se projevuje následovně: Celé dny robot poslušně funguje tak, jak má, a pak mu najednou zničehonic dojdou baterky. A zůstane někde ležet vybitý a k nabíječce je daleko. To se mi stalo onehdy ráno. Ležela jsem v posteli, dlouze si prohlížela obrazy na stěně, počítala jsem proužky na peřině a představovala si, že už nikdy nebudu muset vstát, nikdy nebudu muset do školy a nikdy už se nebudu trápit s tím, co na sebe a co s vlasy. Budu do konce svého života jen ležet. Myslela jsem, že je to vrchol blaha. To vše až do chvíle, kdy se mi zase do mozku vetřela myšlenka, že jsem vlastně to spolehlivé a perfekcionalistické děvče, co pečlivě plní povinnosti. A pak jsem tedy vstala. V posteli mi to totiž došlo. Ale, abyste pochopili co, musím od začátku.
Takže: Bylo mi fakt hrozně. Připadala jsem si nejtlustší na světě (měsíc jsem necvičila), měla jsem příšerné vlasy, na které nic nezabíralo (ani rovné, ani vlnité, před večerem zplihlé) a zkazila jsem vše, co jsem jen mohla. Ale robot ve mně blikající alarm nevnímal a jel dál na maximální výkon. Ráno do školy, mozek pracuje na plný výkon, odpoledne domácí práce a učení, mozek pracuje na plný výkon, na všechny okolo stále milá a usměvavá, pořád jedu na plný výkon. STOP.
Když jedete na plný výkon, utíká vám to rychleji. Tak uteče většinou i mě celý týden. Byl pátek večer. Nejdřív jsem si myslela , že se má nálada (nebo spíše beznaděj) spraví, když si půjdu nad něčím dobrým s kapkou alkoholu popovídat s kamarády. Alkohol však nefungoval, tak jako vždy. Naopak. Robota ve mně jsem úplně vyřadila z provozu. Ztráta všech smyslů, hlavně řeči, trvala až do následujícího rána. Sobota ráno(spíše tedy poledne): Vysavač výhružně narážel na dveře mého pokoje, čímž mě mamka chtěla nenápadně vzbudit a upozornit, že už je den a mám jít taky něco dělat. Vstala jsem tedy a šla do kuchyně, kde již seděl můj otec. „Nemůžeš mi říct, co se ti stalo?“ Odpověděla jsem, že nic, a dál jsem uvažovala nad tím, jestli si na něco ze včerejšího večera vzpomenu. „Vypadáš hrozně, zamysli se nad sebou!“, vyhrkl na mě a odešel pomoci mamce. Zamyslela jsem se tedy a usoudila, že je to asi deprese. Robot ve mně signalizoval, že mám dál jít něco dělat. Trápím se (mám vybité baterky), ale nikomu nic neříkám. Všechno řeším v sobě a ke všem okolo mě jsem den co den milá ,usměvavá a ochotná. (Když už to nejde, sním velkou dvousetgramovou čokoládou, a můžu jet zas na plný výkon.) Problém ale neskončil. V duchu se cítím jako lednice. Taková dobře fungující, leč velmi studená chladnička. Tak dlouho v sobě konzervuji pocity, až se zkazí. Navenek působím hřejivě, ale jak se někdo pokusí nakouknout dovnitř, nejsem schopna ničeho jiného než mrazivého závanu. Takhle to ale nějakou dobu dobře funguje. Věřte! Tedy, než to celé exploduje. Tak jsem tedy, po několika explodováních. přišla pod peřinou na řešení SVR.
No, nejsme přece roboti, a proto je pochopitelné, že nás vlasy (přátelé, rodiče, povinnosti) občas štvou. My roboti si musíme uvědomit, že nejde stále předstírat, jak je všechno o.k. A proto vy, moji blízcí i náhodní kolemjdoucí, tolerujte mi občas, že opravdu nechci nikoho vidět ani slyšet. Jsem prostě rozbitá.