Krásný svět VIII.

Týden uplynul jako voda, ani si to Martina nestihla uvědomit. Bylo to možná tím, že měla přespříliš práce a téměř se nezastavila. Charles ji zaměstnával až až, za což mu byla docela i vděčna, protože nemusela myslet pouze jenom na Krásný svět. Stejně stále nechápala to ironické pojmenování. Tess s Elizabeth v něm popisují všechny ty hrůzy, které jim byly prováděny, tak pro Krásný svět? Třeba se to časem dozví…
To byla ovšem jediná úvaha na toto téma za celý týden. Na jiné čas neměla. Vždyť zde bylo spoustu jiných pacientů, kteří potřebovali její pomoc. Ať už se jednalo o sezení, různá vyšetření a také samozřejmě přijímaná nových pacientů. Dokonce propustili kleptomanku Barbaru, protože byla z lékařského hlediska vyléčena. Teď to jenom záleželo na ni. A včera též dali sbohem Thomasovi, nesmírně inteligentnímu chlapci. Naučili ho žít mezi normálními lidmi, kteří mu inteligencí nešahali ani po paty. Naučili ho, jak se chovat, aby nebyl za blázna, jak jimi neopovrhovat. Martina z něj měla obrovskou radost, protože udělal obrovský pokrok od doby, kdy se objevil mezi dveřmi jejich kliniky poprvé. Martině při loučení s ním vyhrkly slza radost a on ji konejšivě a zároveň vděčně objal. S některými bylo loučení těžké. Thomas ovšem slíbil, že se občas zastaví. Většinou to vyla holá slova, pouze fráze, ale u něj to bylo jiné. Doktorka Destiny věděla, že svůj slib dodrží.
Právě se chystala na oběd, když jí v kapse zazvonil mobil. Nějaké neznámé číslo.
„Prosím, doktorka Destiny.“ Představila se trochu nevrle. Neměla ráda, když ji vyrušovala neznámá čísla.
„Dobré odpoledne, tady Roland Hope, brat Tess.“
Pocítila radost, že opět slyší jeho melodický hlas, ale kde vzal na ní číslo?
Pak si ale uvědomila, že mu přeci dala svoji vizitku.
„Víte, že jsem si ani neuvědomila, že na vizitce uvádím svůj mobilní telefon?“ snažila se vysvětlit svůj prvotní tón.
„Ano.“ Zněla prostá odpověď. Po chvilce opět pokračoval. „Máte chvíli času? Nezašla byste se mnou na oběd? Musím vám něco říci a pokud možno někde na neformálním místě. To prostředí psychiatrie mi nesvědčí.“
Znervózněla, musela se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. „Dobrá. Právě jsem se chystala, že zajdu na něco k snědku. Kde se sejdeme?“ snažila se znít klidně. Moc jí to ale nešlo.
Slyšela, jak se zasmál. „Čekám před vchodem.“
Překvapeně přikývla, ale pak si uvědomila, že její reakci nemohl přeci vidět. „Za chvíli tam budu.“ A rychle zavěsila.
Musela se opět pěkně zhluboka nadechnout a šla se převléknout do svých oblíbených černých kalhot, zelené košile a navrch černý kabát.
Tiše proplula chodbami kliniky, které byly naštěstí prázdné. Nechtěla, aby se jí kdokoliv vyptával a hlavně nechtěla být zdržována prací.
Roland.
Opět si vzpomněla na dívčin příběh a kradmou zmínku o něm.
Zavrtěla hlavou a přikázala si v duchu, nemyslet na to.
„Ještě jednou vás zdravím.“ Například k němu přátelsky svou pravici. Čekala, že jí potřese rukou, on je ale opatrně vzal do dlaně a jemně políbil.
Martina se zachvěla. Doufala, že si ničeho nevšiml.
Hřejivě se usmál a otevřel dveře u spolujezdce. „Snad se se mnou nebudete bát.“
„Sedadlo spolujezdce je místo smrti.“ Poznamenala s trochou sarkasmu a usmála se.

Zavezl ji do její oblíbené italské restaurace. Byla příjemně překvapena. „Vaše oblíbené místo?“
„Vlastně jsem tu poprvé, ale myslím, že vy ho máte ráda.“
„Ano, sem ráda chodím, ale jak to víte?“ zvědavě se na něj podívala. On pouze pokrčil rameny a pomohl ji z kabátu ven.
„Myslím, že jste říkal, že mi chcete říci něco důležitého. Co to bylo?“ snažila se změnit téma.
Neodpověděl. Místo toho se začetl do jídelního lístku. Pomalu si pročítal stránku po stránce a Martině přitom nevěnoval ani kapku pozornosti, což jí začalo rozčilovat.
„Pane Hope?“ ozvala se po nějaké chvíle se značným tónem nedůtklivosti.
„Ach, promiňte.“ Opět odhalil svůj dokonalý chrup.
Zamračila se. Měla sto chutí se zvednout a odejít, ale něco ji zde stále drželo.
„Ptala jsem se vás, co důležitého jste mi chtěl říci. Nemám příliš času, práce volá.“
„Nezapomeňte, že se nemá jíst ve spěchu.“ Opět odpověděl ignorujíc její předchozí otázku.
To byla poslední kapka.
Martina prudce odsunula židli a vstala. Šlehla pohledem po Rolandovi, který se zvedal ze židle. Opět se zamračila, popadla svůj kabát a vyšla ven.
On vyběhl za ní.
„Odvezu vás.“
Ten darebák se ani nehodlal omluvit, což Martinu ještě více rozohnilo. „Ne, není třeba, vezmu si taxíka.“ Tvrdohlavě odsekla a udělala několik kroků od něj. Opět za ní popoběhl. „Přeci nebude zbytečně utrácet peníze.“
„Ano, máte pravdu, tohle všechno bylo zbytečné.“ Vytáhla z kapsy svůj mobil. „Sbohem.“
Rázným krokem přešla silnici a vytočila číslo na informace.
Jelikož byla k Rolandovi otočená zády, nemohla vidět, jak se vítězoslavně ušklíbl a se smíchem nastoupil do auta.