Když pošťáci vjedou tam, kam nemají

Venku se už setmělo a Richard při jízdě na poštu náhle pronesl, že dodávce asi dojde benzín, protože už delší čas svítí kontrolka od nádrže. Tak jsem mu sdělil, že by bylo záhodno někde natankovat benzín. On řekl, že podle papírů má být v nádrži ještě dvacet litrů. Hned jsem ho upozornil, že se na to, co je v papírech psáno nesmí spoléhat, jelikož už v minulosti spoustě lidem došel benzín. Richard měl snahu hypnotizovat rozsvícenou varovnou kontrolku, aby zhasla, ale to se nestalo. A tak jsme zanedlouho dojeli k benzínové stanici. Zívající Richard poté stál poněkud zmateně u stojánku s tankovacími pistolemi a já jsem měl obavu, aby neusnul. K tomu naštěstí nedošlo, načež vzal do ruky jednu tankovací pistoli. Tu však po chvíli vrátil na stojan, přičemž mumlavě pronesl, že málem začal tankovat naftu. A na mne v tu chvíli šly mrákoty při představě, že by jí opravdu natankoval.
Když do nádrže poštovní dodávky nateklo několik desítek litrů té správné pohonné látky, tak jsem si myslel, že brzo dojedeme na poštu. To jsem se však velmi mýlil. Na silnici, co vedla od benzínové pumpy, se táhla dlouhá kolona stojících vozidel. A Richard pojednou dostal nápad, že kolonu objede přes travnatou a křovinatou plochu, která byla vedle silnice a táhla se k jiné silnici, jenž vedla přímo na poštu. Jeho nápad se mi zdál celkem dobrý, načež jsme s dodávkou vjeli do poměrně vysoké trávy a na dost nerovný terén. Zanedlouho jsem zažil něco, co by se dalo nazvat noční rallye s poštovním vozem ve vysoké trávě a houštinách.
Brzo jsem měl obavu, že s dodávkou někde zapadneme, i když Richard prohlašoval, že tuhle šílenou jízdu zvládne. A netrvalo to dlouho a v kuželech předních světel se objevila velká houština, do níž poštovní vůz vjel a zůstal v ní trčet. Já jsem poté suše zkonstatoval, že jsme v prd..., ale Richard pronesl, že nikoliv a snažil se z onoho velkého křoví vycouvat, což se mu nepodařilo. A tak jsem rychle vystoupil a měl jsem snahu dodávku tlačit, abych za okamžik pocítil smrad pálící se spojky. Zanedlouho už i Richard se svým typickým flegmatickým klidem prohlásil, že jsme v prd....
Zatímco on seděl za volantem a přitrouble koukal, tak já jsem chodil kolem poštovního vozu a nadával jsem. Moje nadávání se rozléhalo zarostlým polem, jenž bylo ponořené do naprosté tmy. Pak jsem vztekle otevřel dveře u Richarda a vmetl jsem mu do obličeje otázku, co jako hodlá dělat. On na mne nevěřícně zíral a začal něco mumlat o tom, že by bylo dobré sehnat ještě nějakého člověka, který by mi pomohl s tlačeným dodávky. Ještě jsem chvíli chrlil nepublikovatelné výrazy, načež jsem se rozeběhl polem tím směrem, kde jsem tušil onu silnici, na níž chtěl Richard dojet.
Po nějaké době jsem spatřil dvojici mužů, k nimž jsem se hned rozeběhl. Zřejmě se mne lekli, když jsem na ně vychrlil, že bych potřeboval pomoct vytlačit poštovní vůz z pole, jelikož se chvatným krokem vzdálili s vyděšenými výrazy v obličejích. O něco později jsem oslovil dalšího chodce a ten kupodivu mé prosbě vyhověl. A tak jsme za chvíli došli k dodávce, v niž už Richard podřimoval. Společným úsilím se nám podařilo poštovní vůz z houštiny dostat a dojet s ním na onu silnici.
Na poštu jsme přijeli jako poslední a vedoucí nás hned spustila křik, kde jsem se courali a že všichni čekají už jen na nás. A tak jsem svorně tvrdili, že jsme uvázli v kolonách, protože říct jí pravdu, tak by to asi nevydýchala o)))