Krásný svět IX.

Martina pro samé rozrušení zapomněla, že má hlad a ihned se po svém příchodu na kliniku přesunula do kanceláře. Chodbou doslova prolétla, bylo jediné štěstí, že nikoho cestou nesrazila.
Prudce se posadila do křesla, zavřela oči. Když je opět otevřela, její pohled mimoděk ulpěl na blocích s Krásným světem. Aniž by si uvědomila, co dělá, otevřela rozečtený díl, položila si jej na klín a chystala se pustit do čtení.
To by ji ovšem nesmělo vyrušit zaklepání.
Rychle blok uklidila, narovnala se a šla otevřít.
Byl to Charles.
„Charlesi.“ Vydechla.
„Všiml jsem si, že jsi chodbou prolítla celá naštvaná. Stalo se něco?“zeptal se starostlivě. Tolik jí připomínal otce.
„Ne.“ Odsekla a ihned v zápětí litovala tónu, kterým to vyřkla.
„Kdyby něco, víš kde mě najít.“ Charles ji znal až moc dobře, a proto věděl, jak se k ní v daných situacích chovat.
„Charlesi.“ Vybídla ho, aby se ještě na chvíli zastavil. „Omlouvám se, to jsem nechtěla, ale některé věci nechci řešit.“ Omluvně se usmála.
Přikývl. „Já vím. Tak tedy zatím.“
„Zatím.“ Šeptla spíše k sobě a opatrně zavřela dveře.
Rozhodla se, že se nejprve převleče zpět do bílého pracovního pláště a poté se nazpět usadila do křesla. V ruce opět držela Krásný svět.
Ne neměla bych to teď číst, přemítala si pro sebe v duchu. Charles měl přeci pravdu. Musím se soustředit na jiné věci. Ale možná právě tohle mi pomůže odhalit něco fantastického, což by si jistě přál každý psychiatr. Vždyť Tess, ani Elizabeth nepatří mezi ty obyčejné blázny, neb snad alkoholiky, narkomany, kleptomanky a podobně. Oni jsou prostě výjimečné.
S povzdechem vstala, přešla ke svému oblíbenému místu, tedy na židli u okna. Dnes byl nádherný slunečný, leč chladný den. Byl teprve březen a příroda se venku probouzela z dlouhé zimy.
Martina pozorovala park kliniky, který se tam rozléhal. Jak bylo zvykem, našlo se tam několik pacientů s ošetřovateli, jak si užívají prvních slunečných paprsků.
Usmála se. Ano, slunce. Už se těšila na léto, až si jej bude moci užívat plnými doušky. I když bude tady na klinice, některá sezení mohou probíhat venku, tak toho velice ráda využije. Jedna to prospěje pacientům, jednak jí.
Léto však bylo prozatím daleko, takže se museli spokojit s velkou místností.
Pomalu vstala a šla si dát vařit voda na kávu. Byla rozhodnuta si jít přečíst malý kousíček a pak se chtěla vrátit zpět do práce. Slíbila si to a věděla, že svůj slib splní. Musela. Vždyť to byl i z části slib Charlesovi a ten rozhodně nechtěla porušit.
S hrnkem horké kávy s mlékem, ale bez cukru, se usadila do křesla, začala pomalu usrkávat lahodný nápoj a pustila se do čtení již čtvrtého bloku, poté zbýval už jenom Krásný svět číslo pět a ještě další sešit, pokud dívky něco sepsaly v pokoji.

Po předlouhém měsíci se opět Tessian a Elizabetian shledaly s Rolandianem, jejich drahým bratrem. Vrhly se mu kolem krku.
„Rolandiane, drahý bratře.“ Vypískla Tessian.
„Už jsme se bály, že budeme muset náš plán posunout.“
Zářivě se usmál. „Nemusíte se bát, už jsem vše domluvil, za týden pojedete do dalšího krásného domu s Fanžrouty, ale tentokrát tam budeme mít trochu jiný úkol.“ Mrkl na ně.
„Stejně je nespravedlivé, že ty vždy zůstaneš volný.“ Povzdechla si Elizabetian.
„Neřekl bych, já zas budu muset naši JednaPětku popostrkovat potřebným směrem.“
Obě dívky přikývly.
„Ovšem nejtěžší bylo sehnat rodiče.“ Zachichotala se Tessian.

Zde přestala Martina číst. Něco se jí nezdálo. Úkol? JednaPětka? Falešní rodiče? Sice věděla, že část je zkreslena, ale přesto z těch slov vyzařovalo něco, na co si měla dávat pozor.
Zaklapla sešit, dopila téměř plný hrnek s kávou a rázným krokem vyšla ze dveří. Musela se co nejdříve dostat k dívkách. V ruce nesla první tři sešity, které měla přečtené. Chtěla jim je dát. Dalo by se říci, že vyměnit za jednu informaci.
V duchu se začala smát. Vždyť je tohle celé absurdní. Třeba to vůbec není pravda.
Ale vždyť to všechno před tím se stalo, odporoval hlásek v ní.
Třeba vůbec ne, nesouhlasila Martina.
Ale vše tak nebezpečně zapadlo do sebe.