..Letem světěm..

Seděla v koutě a její karamelově hnědé oči se leskly slzami. Seděla s hlavou skloněnou a zmáčené vlasy s nádechem měděné barvy jí ulpívaly na krku a rukách. Seděla pod odtemněným oknem a dovnitř pronikalo jasné a ostré slunce. Seděla tam a nad ní se vznášel pocit zoufalství. Nevím proč plakala, ale bylo to poprvé co jsem ji spatřila…
Nevím jak dlouho jsem tam stála s pozorovala ji jak se utápí ve svém trápení, možná to bylo jen pár minut možná několik hodin, kdo ví. Ostatně, měla jsem pocit, že o mojí přítomnost nijak nestojí, nýbrž ji ani nezaregistrovala. Plakala a tlumené vzlyky nesoucí se vzduchem unikaly pryč do denního světla, pryč nastevřeným oknem. Bála jsem se prolomit tíživé ticho, které tu vládlo. Bylo to jako poslouchat tlukot vlastního srdce a mít strach ze špatného nádechu, aby se srdce nedej bože zastavilo, přesně takový jsme měla dojem.
Když už jsem chtěla zasáhnout, došlo mi, že vlastně vůbec nevím kdo, proč a tady to je.. Mám nabídnout pomocnou ruku? Mám chtít vysvětlení? Nebo mám jen tak tiše, tak jako jsem přišla, odejít?
Něco uvnitř mi ale našeptávalo, že ji důvěrně znám. Tak proč mi není povědomá její tvář? Proč mám pocit, že ji vidím poprvé v životě? Proč nemám důvěru ve své smysly? Nezdá se mi to nakonec?? Tisíce otázek se míhaly mojí hlavou a já měla co dělat abych je utřídila.
Nevím jak k tomu došlo ani vlastně proč, ale znenadání jsem se posadila k ní a začala plakat.
Mé oči se zalily slzami a skrápěly mé čerstvě rozčesané vlasy. Tiskla jsem si kolena rukama k tělu a mé tělo se otřásalo pod návalem vzteku, rozčarováním, zoufalstvím a hlubokými vzlyky doprovázenými velkými vlhkými slzami.
Nevím čím to bylo, ale nabývala jsem čím dál většího dojmu, že se mi zčistajasna ulevilo. Podívala jsem se na ní skrz příval slaných slz a v tu chvíli mi to došlo.

Byly to láska, hněv a zoufalství, spojily se v jedno tělo, v jednu duši, v jedno bytí. A proč tážete se? Vždy musí být něco zlého aby zase mohlo být lépe.