Nepleťte si touhu vlastnit s láskou!

Bylo mi sedmnáct a byla jsem poprvé vážně zamilovaná. Není to tak dlouho, co jsem ho poznala. Bylo to na kamarádově narozeninové párty. Znáte to: všichni okolo vás se dobře baví, povídají si, mají společné zájmy ... Vy jen sedíte v rohu, popíjíte colu s rumem a říkáte si: „Co já tady vlastně dělám?“, rozdáváte falešné úsměvy lidem, které ani neznáte a vlastně je ani poznat nechcete a najednou k vám přijde kluk... Je docela hezký, brunet, asi metr osmdesát vysoký a podává vám další skleničku vašeho oblíbeného drinku. Dáte se do řeči a najednou zjišťujete, že na tomhle mejdanu už nejste sama.
S Alexem jsme si hned padli do oka a do týdne jsme spolu chodili. Byla to nádhera! Každý den jsme byly spolu, vždycky mě dokázal utěšit a nikdy mě nenechal samotnou! Naše začátky byly opravdu pohádkové. Není proto divu, že jsem se do něj zanedlouho šíleně zamilovala a měla jsem pocit, že z jeho strany to už také přerostlo v něco víc než jen pouhou náklonnost.
Takhle krásně a bez jediné chybičky to šlo celé dva měsíce. Někdo si řekne, že to je strašně krátká doba na to, někoho poznat, natož se do něj zamilovat! Já jsem to ale vnímala jinak. Byl jedinečný a jedinečný byl také cit, kterým jsem k němu byla vázána. Trávili jsme spolu každičký den a mně se zdálo, že tahle láska nikdy nezkončí. Jak už jsem ale řekla, tahle bezchybnost neměla dlouhé trvání a smůla si k nám našla cestu.
Najednou jako by blesk do nás uhodil, začali jsme se odcizovat. Vídali jsme se maximálně jednou týdně a postupem času se dokonce stávalo i to, že když jsem za ním jednou za čtrnáct dní přijela plná očekávání, že budeme moc konečně být zase spolu, řekl: „Jéé promiň, já jsem zapomněl! Vážně jsem úplně zapomněl, že se dneska máme vidět. Víš volal mi Honza... Mám hned přijet jsou v našem klubu ještě s pár dalšíma klukama, tak jedu na pivko, jo? No snad ti to nevadí!“ Jasně, že mi to vadilo! Každé holce by to vadilo! Znáte snad nějakou, které ne?! Nikdy jsem nebyla z těch, které si takovéto „zametání“ se sebou nechají líbit a proto se mezi námi vždycky rozpoutala hotová válka Roseových:
-„Vadí, ale co mám jako s tím dělat!? Už ses rozhodl ne?“
-„No jo, to je taky pravda, ale tak zas nemusíš být tak hnusná a vyjíždět na mě tímhle způsobem! Nech si to pro sebe jo?“
-„Tak ty se na mě vykašleš a já mám být klidná? Jak by se to asi líbilo tobě, vláčím se za tebou přes celé město! Stačila by mi hodinka, ale ty už mě prostě asi vidět nechceš co? Máš mě ještě vůbec rád?“
-„Já, že jsem se na tebe vykašlal? Teprve uvidíš, jak bude vypadat až se na tebe vykašlu! Nemůžu prostě za to, že jsi tak strašně žárlivá a pořád mě potřebuješ mít u sebe! Už si tady připadám jako tvoje kabelka a ne jako tvůj kluk! A vůbec, jestli se ti to nelíbí, tak se můžeme rovnou rozejít! Čau!“
- „To si děláš... Ještě jsme nedomluvili chlapečku! Kam si jako myslíš, že jdeš?“ ... Neodpověděl! Bylo jasné kam jde! Nikdo mi nic nemusel ani naznačovat, byla jsem skálopevně přesvědčená, že ten jeho klub je jen záminka, aby se mohl někde tahat s tou ... No sakra! Hraju si před ní na velkou kamarádku a přitom na ní žárlím! Měla bych s tím něco možná dělat! I když ... proč s tím něco nemůže dělat ona. Třeba nechat ho už konečně napokoji! Přeci jen je to můj kluk! Víte, v tuhle chvíli, kdy jsem si tohle říkala, jsem vůbec netušila, že on s ní opravdu nic nemá, a že to, že si tohle nalhávám jen abych ospravedlnila svou žárlivost, mi ubližuje víc než samotná myšlenka na rozchod. Samozřejmě byla jsem zamilovaná a nikdy jsem o něj nechtěla přijít, ale jak se říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Naše hádky neznali mezí a už se mi i zdálo, že nemají vlastně žádný začátek ani konec. Jako bychom se jen pořád hádali a nevěděli, kdy přestat. Pokaždé, když jsme se rozešli, zase jsme se dali dohromady, jelikož jsme si jen hloupě nalhávali, že jeden bez druhého nebudeme moci žít, ale za pár okamžiků naše usmíření zase a zase vyústilo v nikdy nekončící hádku. Přes tohle všechno jsem si říkala, že jsem šťastná, a že tohle trápení jednou přestane a budeme se mít rádi a bla bla bla. Nalhávala jsem si ale něco, co nikdy nemělo šanci se splnit! Každým dnem, i když mi všichni kolem říkali, že vypadám ztrápeně, odpovídala jsem, že jsem opravdu s Alexem šťastná, avšak sama jsem si neuvědomovala, že to štěstí, které cítím je jen sebeklam.
Uplynul již týden od naší poslední „výměny názorů“ a nikdo z nás se tomu druhému neozýval. Nechtěla jsem mu napsat, ale nemohla jsem to ani jen tak přejít, přeci jen jsem ho milovala! Byla jsem den ode dne víc a víc na dně a často jsem vedla rozhovory sama se sebou: „Milovala jsem ho!“ – „Milovala? To těžko! Je až nemožné, jak člověk dokáže obelhávat sám sebe, že?!“ Všechno v mém nitru hořelo a řvalo, sama na sebe jsem v duchu ječela: „Buď už zticha!“ a v jednu chvíli mi to došlo: Jestli si tohle budu přehrávat pořád dokolečka, bude to jako s tou holkou, o které jsem si namlouvala, že mi Alexe bere, budu z toho nešťastná a stejně ničeho nedocílím! Jestli na něj nedokážu přestat myslet, jsem blázen!
Bylo to těžké, ale za pár měsíců jsem zvládla ovládnout všechen svůj vztek, žárlivost a kdo ví co všechno jsem tehdy cítila a zapřísáhla jsem se, že už nikdy nebudu žárlivá, a také že si nikdy nenajdu žárlivého kluka nebo takového, který by ve mně vzbuzoval stejně nedůvěryhodné pocity jako Alex. Nikdy jsme si již nenapsali, ale každý z nás dobře věděl, co to znamená. My dva už spolu prostě nedokážeme vyjít a než bychom omezovali svobodu jeden druhého, zůstane možná lepší, abychom se nevídali vůbec.