Tak...

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. Měla výbornou náladu. Začínal červen, venku krásně svítilo slunce a jí za poslední dva dny přišly samé dobré zprávy. „Teď,“ myslela si, „právě teď to přišlo. Svítí slunce a já mám zase sílu začít znova, vrátit to dobré a žít a smát se. Nebude to lehké, ale já to dokážu. Vždyť každý dělá chyby a ty moje se se mnou nemůžou táhnout celý život. Mám svoje přátele, nesmím se jich vzdát, musím jim pomoct. Musím najít způsob, jak nás vysvobodit z toho začarovaného kruhu výčitek a slz.“

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. Byla tam sama v půl osmé ráno. Měla ráda tu tichou třídu. Opřela se zády o zeď a nohy dala na druhou židli. Na lavici měla batoh a discman. Poslouchala Kryla. V klíně jí ležela kniha a rozepsaná báseň. Ruce si hrály s propiskou a oči byly zavřené. Tisíce myšlenek. Snů.

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. Ve třídě plné života. Schovaná za pohled do prázdna, sledovala, co se děje. Sledovala smích a rozhovory a byla ráda, že ji dnes nikdo nevidí. Dnes žádné pozdravy, otázky, prosby. Dnes ne. Aspoň na chvíli. Pak vypne Kryla a začne rozdávat svoji dobrou náladu. Řekne, z čeho se píšou písemky, vysvětlí někomu matematiku a slíbí pomoc i na příště. Ne, dnes jí žádný profesor nezkazí náladu, je přece dítě Štěstěny, ona vždycky vyvázne. A je taky hvězda, která září pro ty, co bloudí. Má v sobě sílu pro ty, co jsou již bez sil.

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. Plná štěstí, dobré nálady a rozhodnutá tentokrát se nevzdát. Teď sedí ve svém pokoji a pláče. Seděla tam a snila a teď se topí v zoufalství. Ještě ráno byla šťastná, ještě před hodinou byla hvězdou. Teď leží v kaluži slz, vzlyky dusí polštářem a hledá vinu. Touží po někom, kdo by jí řekl, zda je to její vina a jestli ano, tak proč. A pak najednou už nemůže plakat. Schová v sobě svoji bolest, vezme papír a propisku a začne psát:

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. A už nesedí. Všimli si toho rychle, protože nebyla z těch tichých, které odejdou a až po čase se někdo zeptá: „Kam se poděla ta dívka ze zadní lavice?“ Ne, ona bývala veselá i naštvaná, ale každý si ji pamatoval. Víc či míň, v dobrém či horším. Každý. Ptali se po mí, mysleli, že je nemocná. Nebyla.

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. Ráno a sama šťastně zasněná. Druhý den tam seděla zas, ale zamlklá a smutná. Ptali se, co jí je, jestli je v pořádku, proč se dnes nesměje. Říkala, že je jen unavená. Seděla ta, celý den, nad knihou, kterou však nečetla. Pak jela domů se zábleskem naděje na rtech.

Seděla ve třídě v nejzadnější lavici. Teď už tam nesedí. Ptali se po ní, všimli si toho. Ale ona? Někam zmizela…