Krásný svět X.

Ocitla se před bílými dveřmi. Chvíli přemýšlela, zda má zaťukat a nebo neomaleně vejít. Jako doktorka si to mohla dovolit.
Než však stačila cokoli udělat, ozval se z místnosti hlasitý smích. „Pojďte dál, paní doktorko.“
Zarazila se. Jak o ní mohly vědět? To bylo zhola nemožné. Třeba se jedná jenom o podivnou shodu náhod. Třeba, lhala si sama sobě.
Rozhodla se, že se tím nebude teď zaobírat, vytáhla kartu a otevřela si dveře.
Dívky seděly spořádaně u stolu, před sebou otevřený sešit. Jakmile jim pohled sklouzl na „dáreček“ od Martiny, oči se jim rozzářily radostí.
„Nesu vám část vašich bloků.“ Řekla stroze Martina. Nechtěla tu s nimi v pokoji zůstávat dlouho, protože po každé návštěvě si přidala jako paranoik. Třeba jím i byla.
„Jak se vám líbí Krásný svět?“ začala se zvědavě vyptávat Elizabeth.
„Zajímavý příběh.“ Konstatovala doktorka Destiny.
Tess se smíchem přikývla a významně se podívala na svoji přítelkyni, která v příběhu vystupovala jako její sestra.
„Jaký byl oběd s Rolandem?“ zeptala se náhle Elizabeth s nevinným výrazem ve tváři.
Jak o něm mohly vědět? Vždyť Roland za nimi rozhodně nebyl a nikdo jiný jim o říci nemohl. Těžko mohla skrývat svoji rozladěnost. Ony si s ní hrály jako kočka s myší a Martina moc dobře věděla, že myš má malou šanci přežít. Vyhrát. Přitom stačilo málo a mohla jejich role obrátit. Ona by se stala nebezpečnou šelmou, kdežto ony jako šedé myši by měly malou šanci na výhru. Martina ale momentálně nevěděla jak.
Rozhodla se téma Roland zcela ignorovat.
„Mohla bych mít několik otázek ohledně Krásného světa?“ snažila se, aby vypadala klidně a vyrovnaně.
Na tváři dívek se zprvu objevilo zklamání, ale poté se jim tvář roztáhla do širokého úsměvu, vždyť chtěla zodpovědět otázky ohledně Krásného světa. Jejich světa. Mohly pokračovat v čem chtěly.
Mlčky přikývly a čekaly na první otázku.
„I mě považujete za Fanžrouta?“
Tess se zazubila. „U vás zatím nevíme. Třeba byste mohla patřit k nám.“ Přátelsky se na ni usmála.
Martina její poznámku přešla pouhým lhostejným přikývnutím. Lhostejnost ale jenom hrála. Ve skutečnosti hořela zvědavostí.
„Je ten příběh pravdivý?“ zeptala se na další otázku, která ji velmi tížila.
Elizabeth přikývla a zkoumavě si prohlížela, jak Martina zareaguje. Doktorka opět pouze jenom přikývla.
„Tak jak jste myslely to, že musíte najít rodiče?“ zamračila se na ně. Přestávala se jí jejich hra líbit.
Elizabeth pochopila, že míří k jejich úkolu. „Vždyť je to jen fantazie.“ Usmála se na ni.
Skutečnost a fantazie. Jaký je mezi nimi rozdíl?, prolítla hlavou Martiny spěšná otázka.
Zhluboka se nadechla a pohlédla na dívky. „Myslím, že bychom si měly ujasnit některá základní pravidla. Já jsem vaše psychiatrička. To, že nepatříte ke tradičním pacientům, ale neznamená, že budete toto základní pravidlo ignorovat a chovat se naprosto nevhodně k mé osobě. Kdykoliv se vás na něco zeptám, bylo by vhodné odpovědět po pravdě. Rozumíme si?“
Dívky ztuhly, překvapil je nepřátelský tón v hlase doktorky. Ale měla pravdu. Pokrčily rameny. „To by šlo.“ Zamumlala tiše Tess.
Doktorka Destiny spokojeně přikývla. „Jsem ráda, že jsme si vyjasnily pravidla hry.“ Poslední slovo vyslovila s notnou dávkou ironie. „Teď mě ale omluvte, mám mnoho práce.“

Jen co dveře za doktorkou zaklaply, dívky se na sebe se širokým úsměvem podívaly.
„Vše vychází, jak má.“ Usmála se Elizabeth a spokojeně se natáhla na svoji postel. Dneska je čekal klidný den. Žádná společná sezení, žádné oficiální pohovory a testy. Dneska opět mohly pokojně psát svůj Krásný svět, který pomalu ale jistě dokončovaly. Doktorka Destiny měla čtvrtý a pátý díl u sebe v kanceláři, ony vlastnily závěrečný šestý díl. Měly v plánu jej co nejdříve dopsat, ale Martině ho chtěly dát až ve vhodnou chvíli, která podle jejich předpovědí měla nastat brzy. Velmi brzy, co bylo pro ně vynikající.
Pro jejich doktorku ale rozhodně ne. Tedy ze začátku.
Občas se samy sebe ptaly, proč si zvolily zrovna doktorku Martinu Destiny. Vždyť nijak extra nevynikala mezi ostatními psychiatry na celém světě. Řadila se spíše k těm průměrným. Možná právě proto.
Ony potřebovaly někoho, kdo by jim a Rolandovi snadno podlehl a ona byla dokonalá oběť. Víc jak dokonalá. Přímo stvořená pro ně.
„Kolik času jí ještě dáváš?“ obrátila se na Elizabeth s rošťáckým úsměvem Tess.
„Myslím si, že bude opět dneska, nebo zítra číst, takže velmi brzy, do měsíce.“ Sebevědomě a s radostí v hlase odpověděla Elizabeth.
„Mělo by se to povést, je minimální šance, že vydrží. Všichni doktoři jsou stejní. Fanžrouti.“ Rozchechtala se Tess.
„Kolikátá bude?“
„Sedmí, mé šťastné číslo.“ Vydechla Tess.